Zpráva o sesterském setkání

Ve Varšavě se uskutečnilo setkání žen tří generací dvacet pět let po společenské změně v roce 1989. Po převratu bylo obtížné mluvit o rovném uplatnění žen a podpoře ženských práv. Jak jsme na tom dnes ve srovnání s jinými postsocialistickými zeměmi?

Jedním z největších zklamání popřevratové doby pro mě bylo, jak se změnilo postavení žen, respektive jak se nezměnilo, jak k vyrovnání příležitostí de facto nedošlo. A nejen že k tomu nedošlo fakticky, ale proti době pozdního socialismu se změnila i rétorika.

Společnost – včetně žen samých – jakoby zacouvala zpátky do konzervativně měšťáckých časů. Ne ve všem – například přestal být problém, když se narodí dítě neprovdané ženě, což jsem já v případě svého prvního dítěte narozeného v roce 1976 dostala v chování sester při přijetí do krčské porodnice naservírováno velmi výrazně.

Dnes fakt, že matka dítěte není vdaná, ani nemusí znamenat, že s otcem svého dítěte nežije, prostě to dnešní generace vidí i praktikují jinak, je to bohatě zpracováno v popkultuře a v tomto článku se tím ani zabývat nechci.

Do Varšavy na pozvání Friedrich-Ebert-Stiftung jsem na konferenci nazvanou Dreamers, Rebels, Diplomats jela zejména proto, abych se dozvěděla, jak proces, který mě v mé vlasti tak trápí a zlobí, probíhá v sousedních postsocialistických zemích: v tomto případě v Polsku, Maďarsku, Slovensku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku.

Mimochodem – název konference se pořádně do češtiny přeložit nedá, pro slovo snílek nemáme ženský ekvivalent, v českém jazyce žena může být rebelka i diplomatka, snílka však ve slovníku spisovné češtiny není (v polštině to jde). Tím se české ženě upírá duchovní rozměr, vize, pohled skrze tento svět někam dál: zajímavé.

V úvodu vystoupila profesorka Malgorzata Fuszara, zplnomocněnkyně pro rovné příležitosti v polské vládě. Ve své úvodní řeči řekla, že v Polsku (stejně jako u nás, dodávám já) po roce 1989 také upadla politická reprezentace žen. Jakoby demokracie pro rovné uplatnění nevytvářela podmínky. Otázka je, zda byly ženy vyřazeny, nebo samy odešly z veřejného života.

V každém případě bylo po převratu obtížné mluvit o rovném uplatnění žen a podpoře ženských práv. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti z chebského Občanského fóra, kdy jedna kandidátka prohlásila, že se hodlá brát o práva žen a sklidila surový posměch od jinak inteligentních, ba brilantních mužů ze spolupracujících kulturních institucí (ona byla knihovnice, ti muži byli z archivu, muzea a galerie).

Profesorka Fuszara řekla, že v době po roce 1989 muži vystupovali a řečnili o tom, jak bojovali a zasloužili se, ženy při tom byly obsazeny do role posluchaček. Jiná polská delegátka stejné generace v diskusi podotkla, že stereotyp zněl: muži vytvářeli dějiny a ženy dělaly obložené chleby.

Pravicové strany umisťují do popředí své ženské členky, aby ukázaly, jak má žena vypadat Foto Aleš Běhounek 

Na konferenci se setkaly ženy tří generací, každá má svůj způsob řeči o ženských právech. V Polsku je padesát tři procent vysokoškolsky vzdělaných žen, přičemž se feminizují zejména podfinancované sféry. To bude podobné jako u nás, jen člověk neví, zda ženy nastupují do podfinancovaných sfér nebo se feminní sféry podfinancovávají.

Prof. Fuszara řekla, že kvóty jsou zde naprosto nezbytné, jinak se to nehne. Rovnost příležitostí je součástí globálního pohybu světa a boj za ni není možné přehlížet a ignorovat. Řada žen na celém světě by v politice byla, kdyby ta politika byla jiná – takto jsou v nevládních organizacích, kde je méně překážek pro uplatnění. Také ovšem menší vliv.

Žena generace Solidarity Ludowika Wujec hovořila o atmosféře po roce 1989 v Polsku, kdy například zrušení jeslí bylo traktováno jako návrat k normálnosti. Souviselo to také s podlézáním církvi, aby souhlasila se společenskými změnami – tak došlo k odhlasování protipotratového zákona v roce 1992 v Polsku.V této zemi také nebyl ratifikován zákon o domácím násilí.

Ludowika Wujec, profesí středoškolská učitelka matematiky a fyziky, přiznala, že v 90. letech sama měla názor, že je nejdřív potřeba se postarat o demokracii a pak teprve o ženská práva (pokud to vůbec bude potřeba). Obrat k normálnosti poměrů byl současně obratem k patriarchátu. Agnieszka Graff z varšavské univerzity poznamenala, že paradoxně ženy mohou udělat jiskřivou kariéru v pravicových stranách, zatímco levicové strany mají s rovnými příležitostmi chronickou potíž.

Maďarská delegátka (a druhá aktivní politička na konferenci Zsuzsanna Szelényi) podotkla, že pravicové strany umisťují do popředí své ženské členky, aby ukázaly, jak má žena vypadat (lépe asi hru s Miroslavou Němcovou charakterizovat nelze). To známe i z českých poměrů a toho dokladem je i kariéra Angely Merkelové, podél této cesty však také nacházíme řadu odvržených jmen odstavených, zneužitých a více nepotřebných političek.

Z jiné strany se k tomuto obrazu přimyká i třeba odchod znechucené Petry Buzkové, který naši sociální demokracii zbavil přitažlivého městského typu progresivní ženské tváře, jež v ní neobyčejně schází. Toto téma mě, přiznávám, zaujalo z celé konference nejvíc, nebylo však jejím předmětem a sama v něm nemám jasno, takže se přidržím zprávy z Varšavy a obrátím se do Litvy.

Tuto pobaltskou zemi zastupovala jediná aktivní vysoká politička a intelektuálka, profesorka vilniuské univerzity a sociálně demokratická poslankyně litevského parlamentu Marija Aušlina Pavilioniene. Byla mi blízká už tím, že její obor je literatura, a imponovala všem svou důstojností, důsledností, diskusní aktivitou a přesnými formulacemi.

Řekla, že Litva (a lotyšská delegátka potvrdila o své zemi totéž) byla jednotná co do názoru na rovné příležitosti do okamžiku vstupu do EU – pak se společnost v tomto bodě totálně rozpadla.

Je potřeba stále velmi silného angažmá proti návratu tradic, které ruinují ženy i rodiny – mezi ně patří vliv katolické církve, který je jednou z nejvážnějších příčin předčasných a nechtěných mateřství, vynucených sňatků a nepřímo i z toho plynoucího domácího násilí a celkové zaostalosti litevského venkova. Litva je podle Marije nejhomofobnější zemí v EU.

Druhý panel patřil mladší generaci současných aktivistek, kde mě zaujala zejména opravdovost a vážnost polských žen, smysl pro humor a pro performanci slovenské aktivistky a dosud studentky Aleny Krempaské (polonahým ženám na billboardech propagujících spodní prádlo značky Intimissimi vyrobily a oblékly papírové svetry).

Maďarka Eszter Kovácz vznesla strategickou otázku, jak v debatě překročit hranice střední třídy (souvisí to s jiným výrokem maďarské účastnice, která řekla, že pro mnoho žen v Maďarsku po roce 1989 pojem svoboda znamenal totéž, co „nemusím chodit do práce“.) V orbánovském Maďarsku se situace genderové rovnosti velice zhoršila.

Uvědomila jsem si, kolik máme podobných zkušeností, ale i to, v čem jsme dál, nebo možná jen jinde, ale přesto. Nebojujeme s extrémním vlivem církve, v čemž jsme v dané oblasti výjimkou. Můžeme diskutovat o domácích porodech v moderním pojetí práva na vlastní rozhodnutí, zatímco v zemích na východ od České republiky bojují ženy už jen o právo neporodit diagnostikovaně poškozený plod.

Nemusíme už bojovat proti představě, že rodina je založena pouze manželstvím, alternativy jsou poměrně široce připouštěny. I u nás ale platí, co řekla Marija, poslankyně litevského parlamentu, že veřejné dobro je v politickém boji prázdný pojem. A že je těžké být milá v dialogu s idiotem.

A protože jsem ve vzájemné diskusi druhý den na otázku, v čem spočívá můj aktivismus, odpověděla, že se ve veřejnoprávním rozhlase, kde jsem zaměstnána, i ve svých publicistických a literárních příspěvcích snažím vyprávět ženský příběh jinak anebo rovnou vyprávět jiné příběhy, předávám stránkám Deníku Referendum tuto zprávu o sesterském setkání žen tří generací dvacet pět let po společenské změně, kterou se snažíme – a s postupujícím časem stále komplikovaněji – pojmenovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ženský element a charakter světa Pondělí, 10.Listopadu 2014, 13:17:1

Pokusím se trochu zašpičkovat: to že ženy byly v postkomunistických zemích dalekosáhle vytlačeny z vrcholné politiky, by ony samy měly chápat daleko spíše jako privilegium a neobyčejnou přízeň osudu: alespoň pak nebudou moci být historií činěny odpovědnými za onen mravní marasmus, který je v oněch postkomunistických zemích s vysokou politikou nerozlučně spojen.

A teď trochu vážněji: na těchto stížnostech žen na to, že nejsou dostatečně reprezentovány v rozhodovacích procesech, se zdá skutečně lpět jedna zásadní argumentační závada - totiž jejich všeobecný, ahistorický a mimosystémový charakter.

O co jde? Samozřejmě, bylo by za prvé spravedlivé, aby ženy měly podíl na rozhodovacích procesech ve státu, který odpovídá jejich podílu v populaci; a za druhé, bylo by krajně žádoucí, aby do těchto politických struktur natrvalo a substanciálně vstoupilo něco takového jako "ženský element".

Jenže - položme si onu otázku po ženské účasti v politice nikoli abstraktně, s odhlédnutím od všech konkrétních historických a systémových souvislostí, nýbrž právě naopak, s jejich zohledněním.

Vyjděme z - asi obecně přijímaného - axiómu, že onen ženský element by měl do života vůbec, a tedy i do života státu, vnášet něco jiného nežli element mužský - čili více empatie, více jemnosti, více hřejivosti, dokonce více něžnosti.

Jenže: j a k ý je vlastně ten současný stát, současný svět? Není to snad náhodou stále ještě svět reálného k a p i t a l i s m u - tedy onen svět, kdy o všem rozhoduje jenom schopnost prosadit své vlastní osobní zájmy, ostré lokty, cílevědomost a tvrdost? Kam pak se asi ve "svobodné tržní ekonomice", v tomto novodobém eufemismu pro kapitalismus, může dospět s nějakou empatií, vstřícností, jemností, neřkuli ženskou něžností? Jak asi bude moci být úspěšný podnikatel (či podnikatelka), který/která bude brát ohledy na pocity svého konkurenta? A jak ve sféře komerční, tak i ve sféře politické - není snad tato "demokratická" politika nakonec jenom zrcadlovým obrazem poměrů v r e á l n é m životě, tedy ve sféře ekonomické? Je to skutečně jenom náhoda, že ty ženské tváře v (české) politice které by nejspíše odpovídaly onomu postulátu ženskosti (jmenovaná Petra Buzková, či Hana Marvanová) se z ní opět v tichosti vytratily?

Není to nakonec zcela převrácené vidění skutečnosti, kdy pro m u ž s k y tvrdý a bezohledný svět žádáme ženskou přítomnost? Nebylo by daleko spíše žádoucí a smysluplné, n a p ř e d změnit samotný charakter tohoto světa, implantovat tomuto světu reálné charakterové znaky jemnosti, vstřícnosti a vzájemné ohleduplnosti - a teprve potom do tohoto zjemnělého světa přivádět (a v něm přivítat) i zástupkyně ženského elementu?

A dá se dokonce očekávat, že v takto zjemnělém a zkultivovaném světě by nebylo zapotřebí přítomnost žen v řízení a vedení státu nijak uměle prosazovat - za takových podmínek by si takovýto tímto způsobem zjemnělý a zkultivovaný stát jejich přítomnost zcela přirozeným způsobem vyžadoval sám.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.