Ministerstvo dálnic a korporativní stát

Novým ministrem dopravy se má stát šéf stavební firmy. Co to vypovídá o postupné proměně vnímání politiky?

Dění na Ministerstvu dopravy je prý záhodno sledovat obzvlášť bedlivě, jelikož se tam ze všech sbíhají toky velkých peněz a siločáry nejrůznějších zájmů. Co tedy napovídá chystaná instalace Dana Ťoka, generálního ředitele Skansky, do čela resortu?

Tento krok působí především jako proklamace názoru, že hlavním úkolem ministerstva je co nejefektivněji stavět, opravovat a zase stavět. Stane-li se ministrem dopravy stavitel, vyvolává to dojem, že není potřeba vytvářet žádné širší vize ani složitě slaďovat protichůdné zájmy různých skupin. Že si stačí prostě vyhrnout rukávy a bez zbytečného politikaření jít na věc.

Je pravda, že Dan Ťok působí o dost důvěryhodněji než takový Aleš Řebíček. Chystané jmenování Ťoka ale zároveň ukazuje, jak rychle v České republice postupuje depolitizace. Zatímco ještě donedávna se napojení politiků na stavební firmy všelijak zamlžovalo (většinou, pravda, dost groteskně), Ťokovo působení v čele Skansky se uvádí jako vyslovená přednost.

Pozoruhodné také je, jak rychle polevil v obezřetnosti premiér Sobotka. Ještě 13. listopadu prohlásil: „Je to velké riziko střetu zájmů a je potřeba, aby pan Ťok měl jasný postup, jasný recept na to, jakým způsobem bude schopen tomuto střetu zabránit.“ 

Ale už 16. listopadu v Otázkách Václava Moravce premiér obrátil: „Je to slušný člověk a to, že bojoval za transparentní zakázky, že bojoval proti korupci ještě v době, kdy byl ve vedení té firmy, tak je pro mě dostatečnou zárukou k tomu, že on se k žádnému střetu zájmu nesníží.“ 


Je hlavním úkolem Ministerstva dopravy co nejefektivněji stavět, opravovat a zase stavět? Foto Aktron, Wikimedia Commons

Pokud se v ČR postupně prosadí názor, že ideálním kandidátem na ministra je člověk „od fochu“ s neposkvrněnou pověstí gentlemana, dostaneme se zase o něco blíže ke korporativnímu státu. Tohoto označení se ovšem nemusíme hned děsit; korporativismus má sice i svou fašistickou podobu (Mussoliniho Itálie), ale rozhodně není s fašismem totožný.

Podle korporativního principu se volí třeba část hongkongského parlamentu (Legislativní rady). Nyní v něm zasedá třicet pět přímo volených členů zastupujících „geografické obvody“ a třicet pět členů volených profesními organizacemi, kteří zastupují „funkční obvody“ (functional constituencies), kupříkladu finančnictví, turismus, textilní průmysl či vzdělávání.

Sám stále romanticky věřím v klasickou liberální demokracii a babišovská depolitizace mi připadá jako nebezpečný trend. Ale sotva se dá přehlížet, jak klesá počet lidí přesvědčených o tom, že tradiční strany mohou účinně hájit jejich zájmy. Jistě: v České republice se stranický systém nikdy pořádně nerozvinul, ba nikdy k tomu ani neměl podmínky. Snad bychom mu tedy ještě mohli dát šanci.

Zároveň ale zřejmě nazrál čas se zamýšlet i nad jinými modely, třeba i s jistou mírou hravosti. Ne vše, co se nám zrovna zalíbí, má smysl se snažit zavádět – ale tím spíš to může stát za nezávaznou úvahu, která nám třeba nakonec naznačí ten či onen nečekaný směr.

Také je potřeba nebát se vlastních pochybností, třeba nad participativní demokracií, která vypadá tak krásně na papíře – a jistě se ji tu a tam daří uplatňovat. Ale může fungovat na širším základě? Chtějí se lidé opravdu sami intenzivně podílet na rozhodování – anebo většinově spíš chtějí, aby je někdo co nejlépe zastupoval? A pokud jim připadá, že je poslanci a senátoři zastupují nedostatečně, dalo by se uvažovat i o jiných formách zastupování?

Těžko říct. Širší pohled každopádně odhalí jednu podivnost: když se mluví o vládnutí „odborníků“, téměř vždy se tím míní manažeři – a to i když se jedná o oblasti značně odlišné od podnikání. Kupříkladu všechny snahy o změnu vysokoškolského zákona (včetně poslední novely) směřují nikoliv k posílení korporativního principu (autonomie vysokých škol), ale naopak ke zvýšení vlivu byznysu zastoupeného ve správních radách škol.

Slogan o tom, že o věcech mají rozhodovat „odborníci“, se proto vyplatí aspoň cvičně vzít za slovo. Ledaskdy se pak ukáže, že ho neberou vážně ani ti, kdo ho používají.

Řekl bych, že korporativismus nám v dohledné době nehrozí – spíš prachsprostý ekonomismus. Není, myslím, náhoda, že dva poslední čeští prezidenti se po letech sešli právě na konferenci Hospodářské komory o „25 letech svobodného podnikání“. A že si tam docela notovali nejen mezi sebou, ale i s prezidentem komory Vladimírem Dlouhým, autorem nejhloupějšího a nejhnusnějšího výroku posledních dní – toho o Číně, která má „obrovskou základní dynamiku: makají, až se z nich kouří, pracují dvanáct, čtrnáct, šestnáct hodin denně, nejsou tolik svázáni regulací“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.