Ženy v zemi Tálibánu, tak trochu více eurocentrismu

Nový dokument Ženy v zemi Tálibánu nahlíží na afghánskou společnost už předem s jistými předsudky. Také zde chybí jakákoliv reprezentace těch žen, které nejsou ani hrdinky z médií, ani zoufalé osoby bojující o život.

Když mi bylo asi patnáct let, dostala jsem se v Oně Dnes k rozhovoru s Petrou Procházkovou, novinářkou z Lidových novin, která často pobývala v Afghánistánu, kde psala reportáže. V té době měla po svatbě s Afgháncem Paikarem a narodil se jim syn Zafar.

Afghánistán nikdy nebyla moje vysněná destinace, především kvůli neustálým válečným konfliktům, nicméně rozhovor mě tehdy zaujal, snad proto, že pojednával o soužití dvou (vlastně tří) jedinců různých kultur a náboženství, ovšem jiným způsobem, než jaký byl a bohužel dodnes je běžný v mainstreamu. Na Petru Procházkovou a její vyprávění o Afghánistánu jsem v životě narazila ještě několikrát, nicméně před pár dny jsem si na ně opět vzpomněla – a to kvůli dokumentu Lenky Klicperové a Jarmily Štukové.

První signál, že dokument Ženy v zemi Tálibánu bude takový, jaký bude, jsem vypozorovala z rozhovoru s Lenkou Klicperovou pro Mladou frontu Dnes.

Při čtení jsem – možná neoprávněně – nabyla dojmu, že toho Lenka Klicperová o Afghánistánu příliš neví, jinak by nemohla tvrdit, že Kábul byl před pár desetiletími Vídní východu (v té době byl Afghánistán stále nejchudší zemí v regionu), že je možné provdat se až v osmnácti letech (ve skutečnosti je věková hranice o dva roky nižší) nebo že „jedenáct dětí /u ženy/ není žádný počet“, přitom je v zemi podle UNICEFu úhrnná míra plodnosti 5,5 dítěte na ženu.


V dokumentu Ženy v zemi Tálibánu chybí jakákoliv reprezentace těch žen, které nejsou ani hrdinky z médií, ani zoufalé osoby bojující o život. Foto ISAF Public Affairs

Dále mě zarazilo, že považovala segregaci pohlaví v kontextu afghánské společnosti za neštěstí pro ženu. Jako pro ženu z České republiky je pro mě segregace podle pohlaví stejně vzdálená jako pro Lenku Klicperovou, mám však pocit, že v tomto případě nahlížela na tamější společnost příliš eurocentricky a neuvědomovala si, že stejně tak, jako my Evropanky můžeme mít výhrady k tomuto zvyku, Afghánky zase mohou mít výhrady k tomu, že u nás k žádnému oddělování podle pohlaví nedochází, tudíž ženy nemají dostatek prostoru, kde by mohly pobývat bez nechtěné pozornosti ze strany mužů.

Na dokument jsem se nicméně podívala. Bohužel se moje obavy potvrdily.

Pokud by se na dokument podíval člověk, který o Afghánistánu v životě neslyšel, nabyl by dojmu, že se jedná o velmi nebezpečné místo, kde jsou ženy buď průkopnice (první generálky nebo první fotbalistky), nebo oběti domácího násilí na dně společenského žebříčku (ženy v uprchlických táborech nebo azylových domech). Chybí zde jakákoliv reprezentace těch žen, které nejsou ani hrdinky z médií, ani zoufalé osoby bojující o život.

V dokumentu bývá Afghánistán nazýván zemí pod vládou mužů, avšak tento popis je silně zavádějící. Krom toho, že ve vládě zasedají tři ministryně (profesorka Hosn Bánú Ghazanfar za ženské záležitosti, doktorka Soraja Dalíl za veřejné zdravotnictví, Ámena Sáfí Afzalí za práci, sociální věci a týrané a postižené osoby), je potřeba si uvědomit, že patriarchát nemusí být nutně jen nadvládou mužů obecně, nýbrž nadvládou privilegovaných, jak jsem uvedla ve svém sloupku Chraňme muže před patriarchátem.

Jestliže v dokumentu zaznívá, že afghánské ženy se potýkají ve velké míře s negramotností a nezaměstnaností, je potřeba také dodat, že se stejným problémem se potýká i většina afghánských mužů.

Dokument také nahlíží odcizujícím způsobem na šátek, jako by byl nějakým znamením útlaku nebo nějakým určujícím příznakem Afghánek. Je to vidět například při záběrech z předávání ocenění generálce Khatol („Afghánistán není jen zemí zoufalých zahalených žen...“ – představte si, že by někdo napsal: „Česká republika není jen zemí zoufalých žen v podprsenkách...“). Pikantní je, že generálka také nosí šátek.

Armádní letkyně Nilúfar Rahmání je pro změnu tázána, jestli by si vzala na sebe burku. Technicky si neumím představit, jak by mohl někdo v burce ovládat letadlo, nicméně burku nosila i první afghánská policistka, Malalai Kakar, která byla zavražděna Tálibanem roku 2008 a jejíž fotka byla nedávno nechvalně použita v kampani za zákaz burky. Nepochopila jsem tedy, jaký byl účel této otázky.

Jinými slovy: Ačkoliv si autorky projektu vytyčily za cíl odpovědět, zda-li jsou afghánské ženy emancipovanější než za vlády Tálibanu, dokument uspokojivou odpověď přinést nedokáže, protože pracuje s extrémy na obou stranách a už předem zaujímá jisté předsudky. Bohužel i bohudík musím říci, že o životě afghánské střední třídy jsem se dozvěděla víc z povídání Petry Procházkové než z tohoto čerstvého dokumentu. Snad se do budoucna produkce dokumentů vysílaných Českou televizí zlepší.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Km-pasovka0001

Klára Mičkalová - Doma

Který Kábul a který Afghánistán? Středa, 1.Října 2014, 09:34:58

Také jsem nabyla dojmu, že Lenka Klicperová zná jen nepatrný výsek kábulské reality (jenom kábulské, natož afghánské).

Kabul byl výstavní město - v první pol. 19. století
Kábul skutečně býval výstavní město a kulturně-politické centrum. Ovšem to bylo v první polovině 19. století.

Sňatek až v 18 letech - papír snese všechno
Provdat se lze až v osmnácti... No, papír snese všechno, i šestnáct let, i osmnáct let. Dětské sňatky jsou, bohužel, velice časté. Zákon - nezákon. Zejména na vesnicích, v kočovnických komunitách, na jihu a jihozápadě země častější než na severu.

Statiska a odhady počtu dětí u afghánských žen
Počet dětí na ženu může být podle "úhrné míry plodnosti" 5,5 dítěte. Ale mnoho žen zemře pro porodu. Takže ty šťastnější a silnější, ty zbylé porodí dětí o to více. A navíc za posledních třicet let neproběhlo jakékoliv celoplošné a hlavně skutečně podrobné a důvěryhodné sčítání lidu. Takže se jedná jen o odhady. Jak na straně UNICEF, tak na straně Lenky Klicperové. Hodně dětí, popř. porodů (8, 10, 12... i ke dvaceti) mají zejména ženy z venkova, z jihu a jihozápadu země, nikoliv však kočovnice.

Ach ten šátek, burka, hidžáb...
Málokdo si uvědomuje, že zahalování má ryze praktickou stránku - chrání před prachem a ostrým sluncem vysokokorských pouští. V létě, v zimě. Oni v Afghánistánu a Pákistánu chodí svým způsobem zahalení i muži. I oni si chrání obličej, nos a ústa.
Politikum se z toho stává v mírném pásmu, kde není potřeba chránit se před pouštním sluncem a prašnými bouřemi. Kde jde o ochranu cti žen a rodiny, vlastních pravidel a zvyklostí.
Zahalení dává v Afghánistánu a okolí ženám jistý status (= není k mání), mohou se pohybovat samostatně (v Pákistánu si žena v burce stopne tiráka a frčí, v Afghánistánu ženy ve skupině po dvou a více. popř. s hromadou dětí).
Po těchto "divokých" zemích se žena může bez potíží pohybovat (včetně Zápaďaček), pokud je vhodně oblečená. Lenka Klicperová se však příliš nepokoušela splynout s davem, a to ani v Kábulu.
Mj. ženy z komunit pastveců-kočovníků, kteří se pohybují mezi Íránem, Afghánistánem a Pákistánem, jsou známé tím, že jsou mimořádně samostatné a od rány. Za svým si jdou i několik tisíc kilometrů. Burku nenosí.
http://www.photographersdirect.com/buyers/stockphoto.asp?imageid=2641227

Petr Litschmann - M.Žižkov

Středa, 1.Října 2014, 16:33:12

No, on taky bude málokterý životopis bohatší než životopis novinářky, spisovatelky a reportérky Petry Procházkové, ověnčené tolika cenami. Sama o sobě ostatně tvrdí, že její kariéra dosáhla vrcholu.
http://www.romanovodori.cz/interview/petra-prochazkova-kdyz-ve-valce-neni-voda-pije-se-coca-cola/

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Čtvrtek, 2.Října 2014, 00:18:2

Děkuji za reakce.

@Kateřina Mičkalová: Ad "papír snese všechno": Myslím, že v oblastech, kde je většina obyvatel negramotná, ani ten papír potřeba není. Potvrzením o svatbě je kolektivní vědomí, že sňatek proběhl.

Co se týče oblečení, tak mi to tak taky připadalo. To oblečení, které tam měla na sobě, mi v pohodě stačilo v Maroku, klidně bych si ho vzala do Íránu, ale na Afghánistán mi přijde odvážné.

Petr Litschmann - M.Žižkov

doplněk Čtvrtek, 2.Října 2014, 10:53:20

Lenka Klicperová jako aktuálně aktuálně http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/ . Zaujala mě odpověď na otázku jak se dívá na české ženy, které konvertují k islámu, kdy se omezila na konstatování, že je nechápe. A zrovna to mě zajímalo hloubš, škoda.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Znají Afghánci datum svého narození? Čtvrtek, 2.Října 2014, 11:20:17

Tvrdí se, že to tam není zvykem. V každém případě je u nás hodně lidí narozených v Afghanistánu, kteří mají v českých dokumentech datum narození 1. ledna, což se píše tam, kde není přesné datum narození známo.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

@Jiri Kubicka Čtvrtek, 2.Října 2014, 12:19:41

Petra Prochazkova o tomhle hovorila ve Vsechnoparty. V Afghanistanu (stejne jako v Iranu) maji svuj vlastni kalendar, a nez aby se nekdo na ambasade namahal prepocitavat ta data do gregorianskeho kalendare, pisou vsem Afghancum prvni leden jako datum narozeni :D

Km-pasovka0001

Klára Mičkalová - Doma

Čtvrtek, 2.Října 2014, 12:46:36

Sńatek v islámu je psaná právní dohoda mezi dvěma riody
Sňatek v islámu je právní smlouva (nikoliv svátost Bohem daná, jako v křesťanství). Takže se dohodne kdo komu co dá a kdy, SEPÍŠE SE TO, místní náboženský představitel to přečte přede svědky z obou rodů a je to. Novomanželé jsou svoji. To ovšem na často nizoučkém věku chotě nic nemění.
Zejména ženy pak kopii své svatební smlouvy pečlivě ochraňují (i když ji neumějí přečíst). Píše se v ní totiž, na jaké peníze má nárok v případě rozvodu/ smrti manžela.

K datu narození
Znát datum narození není v mnoha zemích světa obvyklé. Ani v Afghánistánu. Průšvih je s přijetím osoby do právního rámce státu - doklady si může kdokoliv sehnat u kopírky na rohu, ale potom mají také VŠECHNY doklady VŠECH takovou váhu v očích úřadů: pražádnou.
V některých rodech (bohatých, vzdělaných) se zapisují data narození chlapců (a pouze chlapců) do rodinného výtisku Koránu.
U běžných lidí je oblíbené "datum narození" - zejména na Blízkém Východě (Irák, chudší oblasti Sýrie, Jordánsko...) první červenec, případně sedmý červenec (ještě lepší, ale za to už je potřeba úředníkům připlatit víc). Sedmička je totiž šťastné číslo.
Jistou shodou okolností vím, že hned po skončení americké okupace Iráku mělo veškeré nově dosazené osazenstvo irácké ambasády v Praze narozeniny ve stejný den, právě toho sedmého července. Prostě banda lúzrú.
Nicméně v Afghánistánu se hraje taková celospolečenská hra na to, že ženy neexistují. Takže na nějakém datu narození nezáleží, když muži před muži nepřiznají, že by měli doma matku, manželky, sestry, nebo dcery. A jakpak takovým vydat úřední doklady, případně je sečíst při sčítání lidu, když jaksi veřejně neexistují?
Ptát se na to, jak se má manželka, matka... jakákoliv žena je naprosto nepřijatelné a urážlivé (i pro afghánce v Evropě, takže pozor).
Naprosté faux-pas je i ptát se na jméno nějaké ženy nebo je dále sdělovat. Takže jsem se při představování afghánským mužům omlouvala, že jim řeknu své jméno - a stejně o mně mezi sebou mluvili (z úcty!) jako o "té s brejlema".

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

@Kateřina Mičkalová Čtvrtek, 2.Října 2014, 15:23:45

To, jak popisujete svatby, je pouze islámský návod, jak by se to mělo správně dělat. Realita je taková, že muslimové si přizpůsobují islám svým podmínkám, nikoliv naopak. I v Súdánu je na venkově běžné, že se nepořizují žádné záznamy o svatbě (to mám od doktora Pelikána, který tam často pobývá a dělá Súdánu konzula v ČR).

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Rozhovor v rádiu Čtvrtek, 2.Října 2014, 15:59:24

Tak to poslouchám. Autorka přiznává, že před kameru jí vlezly některé ženy. Divím se, že sebekriticky nepřizná, že prostě nenatočila reprezentativní dokument.

Jinak vesměs standardní pindy. Hlavně ukazuje, že islámu nerozumí. A ani nevyvrátí jednomu tazateli, že v Iráku nežijí jen muslimové.

Docela se děsím toho avizovaného dokumentu o Iráčankách...

Km-pasovka0001

Klára Mičkalová - Doma

Čtvrtek, 2.Října 2014, 16:06:25

@ slečna Recmanová: tak, jak jsem to s těmi svatbami popsala, to skutečně chodí v Indii, Pákistánu, Afghánistánu a Íránu. Jen jsem to ve svém příspěvku nezmínila.
To, že se někde mezi muslimy nepořizují záznamy o svatbě, to jsem nevěděla, to je pro mne velké překvapení. Zejména vzhledem k tomu, jak obrovský důraz kladou ve výše zmiňovaných zemích na tu smluvní stránku věci.
(pod čarou: mám nějakou teoretickou i praktickou průpravu co se různých náboženství a života ve výše zmiňovaných zemích týče.)

Km-pasovka0001

Klára Mičkalová - Doma

Pojem o času, datu a roku v Afghánistánu Čtvrtek, 2.Října 2014, 16:18:32

V Afghánistánu (mezi Paštúny) je potíž dobrat se toho, kdy se něco přesně stalo. Zatímco mají poměrně přesnou představu o tom, ve kterou denní dobu se nějaká událost udála (což se odráží i v jazyce, který rozlišuje sedm denních a tři noční úseky - ale na Pákistánské straně je pojem o denní době přesto mnohem mlhavější), pojem o datu a roce je velice mlhavý.
Hraje v tom roli používání čtyř kalendářů (afghánský a perský, které se shodují, ale každý má jiné názvy měsíců, muslimský, který se od nich liší a má opět jiné názvy měsíců a západní, podle křesťanského letopočtu, nejméně rozšířený) a trojí soustavy názvů číslovek (afghánsko-perské, pákistánsko-urdské a poangličtělé). Takže když už si někdo vzpomene, že se něco stalo "na začátku roku", může to být na podzim, v lednu nebo v březnu.
To už je lepší dolovat, jestli byl ještě sníh, jestli už kvetly stromy, jak to bylo vzhledem k období půstu (ramadánu). Ale to je pouze přibližná trefa do ročního období, ne do roku, kdy se to stalo.
Myslím si, že Američané a koaliční vojáci v NATO v Afghánistánu obvinili spoustu lidí ze spousty činů a údajných lží neprávem (a potom to bylo rozmáznuto v západních médiích), protože docházelo ke ztrátě imformací "v překladu" v obrovském měřítku.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Děkuji paní Mičkalové a paní Recmanové Čtvrtek, 2.Října 2014, 20:11:54

za zajímavé odpovědi. V diskusích v Referendu se člověk často něco dozví, někdy více než z článků. (Tento je ale výborný).
Ten dotaz jsem položil proto, protože jsem se zamýšlel nad tou hranicí 18 let pro uzavření manželství. Jak by se dodržování tohoto zákona dalo fakticky vynucovat bez rodného listu či jiného dokladu dosvědčujícího plnoletost, který musí ženich a nevěsta předložit?

U nás mají patnácté a osmnácté narozeniny spoustu závažných právních důsledků, které nastávají přesně tím dnem narozenin, ani o den dříve, ani o den později.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.