Šátková aféra

Podle našich zvyků nám zahalení hlavy a krku může připadat nadbytečné, ale osobní vkus nás neopravňuje někomu diktovat v záležitosti, kde nejde o žádný legitimní důvod umožňující omezení náboženského práva.

Ostampach

Ivan Štampach

01.09.2014 09:19

Téma vnějších projevů náboženské příslušnosti se příležitostně vrací. Veřejný sektor u nás a v zemích Evropské unie zaujímá k tomu stanovisko. Veřejné diskuse tlačí státy leckdy k autoritativnímu řešení rozepří, které kolem toho vznikají.

Kdyby veřejná stanoviska vyjadřovala pocity a nálady velké části veřejnosti, tak by bylo veřejné nošení všech nebo aspoň některých náboženských symbolů zakázáno. Bylo by tomu tak, pokud by demokracie byla jen vládou lidu a nikoli také vládou práva. Nebo jinak: kdyby lidem vládnoucím v demokracii byli jen lidé jedné „krve“, jedné rasy, etnické příslušnosti a jednoho vyznání.

Uvažuje-li se o širším zavedení referenda, pokládá se za nutné některé otázky z jeho působnosti vyjmout. Jsou to především otázky základních práv a svobod. Vláda většiny musí být vyvážena právem menšiny na veřejný projev. Je to projev civilizovanosti a kultury nadřazené momentálním dojmům, fobiím a předsudkům.

Je docela pochopitelné, že pro mnohé z nás je nemilé potkávat na ulici ženy, jejichž celé tělo a větší či menší část obličeje nebo i celý obličej jsou zakryty. Nelíbí se nám argument, že tělo manželky patří jejímu manželovi a před ostatními musí být ukryté.

Jistě, že k půvabu patří jemná a nesnadná dialektika odhalování a zahalování. Půvab zcela volně a všem přístupný je vulgaritou, úplné skrytí půvabu činí lidskou společnost zachmuřenou a přísnou. Předpisy nějakého náboženství utvrzují překonaný patriarchální model společnosti a činí z manželky majetek manžela. Tak tomu je např. i v Desateru.

V jeho biblickém znění v knize Exodus (20, 17) to je právě tak: Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.


Studentka se šátkem neohrožuje ničí bezpečnost, neohrožuje pořádek ani zdraví. Foto Wikimedia Commons

Z hlediska propracované a promyšlené sekulární etiky se nelíbí, když islám krásu ženy rezervuje jen pro manžela a případně ji (zejména u některých radikálních směrů) dál omezuje např. ohledně vzdělání, činí její svědectví před soudem méně věrohodné, redukuje její pasivní nebo i aktivní volební právo.

V demokratické společnosti je samozřejmé považovat ženu za plně svéprávnou bytost a ponechat jen na ní rozhodování, jak se bude strojit, jak aplikuje svou náboženskou tradici. Představa, že by úřad měl rozhodovat dokonce i o otázkách módy, vrací do hry vrchnostenský model státu. Dává státu pravomoc, která podle principu subsidiarity spravedlivě patří jednotlivcům.

Na druhou stranu je nutno připomenout, že náboženská práva vedle práv ostatních nemají absolutní pozici. Nemají přednost před ostatními právy. I pro ně platí, že svoboda jednoho je omezena svobodou ostatních.

Svobodu zvolit nějakou podobu zahalení jako projev náboženského přesvědčení podle stanoviska veřejné ochránkyně práv z 28. srpna 2014 lze omezit výhradně zákonem a jen k dosažení legitimního cíle (veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky a ochrana práv a svobod jiných). Brání tedy před diskriminací a šikanou, ale zároveň uznává, že existuje legitimní omezení náboženských práv. Obšírně o takových omezeních hovoří § 5 Zákona o církvích (3/2002).

Výjimku z práva na projev přesvědčení tvoří podle stanoviska ombudsmanky v konkrétním případě zdravotnická praxe v rámci výuky i později při výkonu povolání tvoří profesně odůvodněné předepsané oblečení např. zdravotní sestry a to lze potom dál aplikovat na sálové sestry a jejich zvláštní vybavení nebo na oblečení lékařů a ostatního personálu na infekčních odděleních. To by však nemělo muslimským studentkám dělat problém, protože všechny tyto předpisy předpokládají zakrytí vlasů.

Můžeme uvažovat i o dalších omezeních náboženského práva. Asi nelze ve škole tolerovat zakrytí obličeje, protože školní praxe vyžaduje identifikaci žáka učitelem. Také by nebylo možné souhlasit s absencí žáka z náboženských důvodů na některých předmětech, např. na tělesné výchově. Nelze tolerovat absenci na výuce biologie, např. s odůvodněním, že se tam může vyučovat také o lidském sexuálním životě a jeho různých variantách, nebo proto, že se v tomto předmětu předkládají standardní evoluční hypotézy.

V konkrétním případě šlo o kauzu známou již od listopadu 2011, kdy ředitelka střední zdravotní školy s odvoláním na školní řád zakázala dvěma studentkám islámského vyznání nošení hidžábu, tedy šátku zakrývajícího hlavu a krk. Studentkám nezbylo, než školu opustit. Bylo tím porušeno jejich právo na vzdělání. Pouze stanovisko k ní se objevilo až teď a vyvolalo nové kolo diskusí, korektních politických a právních debat, ale i stoku vulgárních, prakticky rasistických projevů na adresu muslimů.

Podle našich zvyků nám zahalení hlavy a krku může připadat nadbytečné, ale osobní vkus nás neopravňuje někomu diktovat v záležitosti, kde nejde o žádný legitimní důvod umožňující omezení náboženského práva.

Studentka se šátkem neohrožuje ničí bezpečnost, neohrožuje pořádek ani zdraví, stejně jako bezpečí, pořádek a zdraví neohrožují řeholní sestry, které nosí velon, větší či menší, někdy černý závoj. Je to obdobné právu židovských chlapců nosit kipu (čepičku na temeni hlavy) nebo křesťanským žákům nosit křížek na řetízku kolem krku.

Veřejné projevení náboženské příslušnosti může naopak být prospěšné. Může poskytnout příležitost vést výchovně všechny zúčastněné strany k respektu vůči odlišnosti. Může dát podnět k seznámení žáků s náboženstvím a kulturou křesťanů, muslimů a Židů. Evropská tradice je založena na pluralitě a vzájemném respektu. Pokusy pluralitu a otevřenost omezit ohrožují evropskou tradici a jsou to kroky k autoritativním diktátorským, tyranským a despotickým pořádkům.

Někdy se záměr omezit veřejný projev přesvědčení zejména v případě muslimů odůvodňuje tím, že ženy původem ze Západu, když se pohybují v některých muslimských zemích, se musí přizpůsobit tamním předpisům nebo zvykům. Totéž prý máme právo žádat my od muslimek žijících v našem prostředí.

Odplácet omezení omezením znamená vzdát se vlastních demokratických a liberálních hodnot a přistoupit na represivní model společnosti. Zde je nutno uplatnit pravidlo, které při jiné příležitosti bylo vyjádřeno heslem Nejsme jako oni. A pochopitelně máme právo požadovat, aby se ženy a kdokoli v těchto zemích měly právo chovat stejně svobodně jako muslimské ženy v liberální společnosti Západu. Ne tedy požadovat, jak to činí zdejší náboženští fundamentalisté a nacionalisté, méně svobody zde, nýbrž více svobody tam.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Plně souhlasím s požadavkem, Úterý, 2.Září 2014, 21:07:50

aby sympatizant liberální demokracie vzal na sebe někdy i trpkou povinnost tolerance vůči projevům takové odlišnosti, která neodpovídá pojetí demokratické etiky. Notabene, když se jedná o projev, jako je malá nuance estetiky odívání.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.