Lobkovický palác

Prodej Lobkovického paláce, který plánoval z důvodu úspor bývalý ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, se nakonec nekoná. Lubomír Zaorálek se dohodl se svým německým protějškem na padesátiletém pronájmu tohoto paláce.

Na pozadí vyostřeného ukrajinsko-ruského konfliktu došlo k jednomu docela malému úspěchu české politiky. Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek se dohodl s německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem na padesátiletém pronájmu Lobkovického paláce. Chvála selskému rozumu, kterou lze vnímat jako vstřícný postup vůči zájmům jiných zemí, a zároveň, uvedení věcí do původního stavu.

Ministr Zaorálek tak navázal na práci bývalého ministra zahraničních věcí Rusnokovy vlády Jana Kohouta, který se zasadil o diplomatickou korespondenci. Společným postupem se tak podařilo přesvědčit německou diplomacii, že Lobkovický palác není na prodej a není důležitým objektem pouze pro německé občany a jejich dějiny, ale stejně také pro Čechy. Současně je palác místem, kudy kráčely dějiny světové hudby.


Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek se dohodl s německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem na padesátiletém pronájmu Lobkovického paláce. Foto commons.wikimedia.org

Některé kroky bývalého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, včetně prodeje majetku, tak z dnešního pohledu byla velmi nepřesvědčivá a ve výsledku špatně odvedená ministerská práce. Místo hledání finančních zdrojů, jak zabezpečit kulturní památku, se za jeho působení volila nejsnazší cesta – prodej za jakoukoliv cenu, v momentě, kdy v Evropě kulminovala finanční krize.

Obzvlášť nepřesvědčivá pak byla zveřejněná cena 670 milionů, za kterou by Německá spolková republika bez výběrového řízení objekt Lobkovického paláce koupila.

Do chystaného rozprodeje paláců se navíc vložila polská vláda, která rovněž usilovala o koupi Fürstenberského paláce – objektu, ve kterém sídlí polská ambasáda a stát ho Polsku pronajímá již od roku 1922.

Co tímto velkorysým gestem Schwarzenberg kromě úspor svého ministerstva sledoval? Dnes se zdá, že Schwarzenberg svým jednáním v případě paláce kopal jinou ligu, aniž by si uvědomoval konsekvence. Dnes je zřejmé, že se s novým ministrem našly zdroje.

Lze se domnívat, že v rámci logiky Schwarzenbergových věcí bychom se jednoho dne mohli dočkat nejapné situace. Ze stejných úsporných důvodů jako v případě rozprodeje paláců, by začal nabízet třeba Valdštejnský palác, ve kterém sídlí Senát PČR. Zájem by mohli projevit třeba Švédové. Ti Švédové, kteří jej za vlády Kateřiny I. Švédské vydrancovali během loupeživých výprav po Evropě. V rámci nostalgie by pak do něho spontánně vrátily originály ukradených de Vriesových soch.

Z pohledu občanů České republiky je důležité, že v případě obou paláců, Lobkovického i Fürstenberského, zvítězil selský rozum. Oba paláce budou i nadále pronajaty pro potřeby německé či polské ambasády, bez ohledu na to, zda v Německu existuje nějaká českými diplomaty nepříliš oblíbená ambasáda ve východní části Berlína nebo ne.

Nejde přitom spíše o naší neschopnost využít objekt současně jak pro diplomaty, tak pro export české kultury? Co nám brání v tom, abychom vyváželi českou kulturu na trh, který je nám stále tolik podobný?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Marek Benda - Vlachovo Březí

Pouze k poslednímu odstavci Středa, 17.Září 2014, 12:01:30

To se v současné době v Berlíně již děje. V budově naší ambasády sídlí i České centrum, které se z důvodů úspor v minulém volebním období muselo přestěhovat z pronajatých prostor na Friedrichstraße. Nicméně současná poloha je taktéž velmi centrální a doufám, kurzy češtiny se nadále těší stejnému zájmu jako dříve. Rovněž i ambasáda jako taková nabízí během roku nebývale bohatý kulturní program (filmové projekce, autorská čtení, fotografické výstavy, koncerty mladých českých interpretů klasické hudby či jazzu či interpretace českých sladatelů mladými německými umělci) Takže v "neschopnosti vyvážet českou kulturu" na německý trh problém rozhodně nevidím. Ve srovnání s ambasádami jiných států v Berlíně se naše zastoupení docela činí. Důvod neoblíbenosti budovy velvyslanectví tkví v její vysoké energetické náročnosti, nákladům na provoz a nevhodném členění prostorů, které znemožňují pronájem jiným subjektům. Inu, doby, kdy tam pracovalo 300 zaměstnanců a z toho nemálo vojenských přidělenců a agentů rozvědky, jsou už naštěstí dávno pryč.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.