Vítězové a poražení

Tomáš Hlaváček ve svém dokumentu zobrazuje finálovou sérii hokejové extraligy mezi Zlínem a brněnskou Kometou z perspektivy nejoddanějších fanoušků Komety. Jak fenomén fanouškovství interpretovat?

Brněnský filmařský rebel Tomáš Hlaváček natočil autorský dokument, ve kterém zaznamenává finálovou sérii hokejové extraligy mezi Zlínem a brněnskou Kometou z perspektivy nejoddanějších fanoušků Komety. V čem by mohla spočívat ona „rebelie“ Hlaváčkova objektivu, který tentokrát snímá samotné nitro brněnského fanklubu?

Jedním z implicitních interpretačních klíčů soudobé dokumentaristiky bývá cynismus. Pro úvahu nad snímkem Modrobílá šlechta bych se však rád pokusil tento klíč zahodit. Lépe řečeno bych rád překročil práh, který bývá tímto klíčem zpravidla odemykán.

Být „nad věcí“
Pokud budeme fenomén fanouškovství vysvětlovat pouze jako další z nepřeberného množství dekadentních jevů (post)moderní společnosti, budeme proponenty cynismu. Zůstaneme tak sami „nad věcí“, vymezíme se vůči hulákajícímu plebsu a získáme další nosné téma k utvrzení vlastní nadřazenosti při kavárenských diskusích. Na první pohled je zřejmé, že se nehneme z místa.

Můžeme se ale pokusit hledat v hypnotickém fandění i autentický moment. Pomocníkem nám v tomto hledání může být ústřední otázka, kterou sám dokumentarista klade hokejovým fanouškům: „Co pro vás znamená Kometa?“ Až mysticky jednotícím prvkem všech odpovědí je „srdce“.


Zakládajícím motivem fanouškovského rituálu je hluboká touha po komunitě. Foto commons.wikimedia.org

Ne, pro ty tisíce lidí, kteří v modrobílých dresech s pohledy upřenými na improvizované plátno na deštěm smáčeném náměstí není fandění formou relaxace, odpočinku či zábavy. Uniformovaný sbor, který společným hlasem notuje variaci Beethovenovy Ódy na radost, je tvořen převážně lidmi, kteří v tu chvíli zažívají nejautentičtější chvíle svého života.

Samotný průběh utkání, jeho výsledek, požívaný alkohol z reklamou pokrytých stánků či všudypřítomné klubové prospekty jsou jenom spektáklem. A chceme-li poznat skutečnost, pak na každý spektákl existuje jediná otázka: Co je jeho realitou?

Narážíme na zfetišizovanou, převrácenou a odcizenou podobu autentického, upřímného a skutečně lidského požadavku. Vlastně jde o celý konglomerát bytostně lidských požadavků a potřeb, které nenacházejí své naplnění v každodenní společenské skutečnosti.

Komunita a alternativní realita
Čím je tedy fandění autentické? Co je „realitou fanouškovského spektáklu“? Zakládajícím motivem fanouškovského rituálu je hluboká touha po komunitě. Fanklub je iluzí funkčního kolektivu, který vzniká mimo sféru materiální produkce, potažmo mimo sféru každodenní společenské praxe vůbec. Ve fungující společnosti by referentem této komunity byla samotná praxe života, samo aktivní utváření podmínek vlastního života: komunita by existovala proto, že by byla základní stavební jednotkou fungující společnosti.

V případě hokejových fanoušků není referentem komunity realita jako taková, ale určitá alternativní realita. Fanouškovskými avatáry v této alternativní realitě jsou hokejisté, fandění samo je pak rituálním ovládáním těchto avatárů: „Vystřel! Pusť! Pískej!“. V tomto přechodu se skrývá jádro sportovní pověrčivosti, fanatického zaujetí a vůbec celé fanouškovské magie.

Sportovní fanoušci ovšem zůstávají čistými produkty společnosti konkurence. Nejsou snílky nějaké utopie, v jádru jejich postojů je hluboko zakořeněn imperativ soutěže a konkurence, jsou výplodem i hlasatelem vládnoucí ideologie vrcholného kapitalismu. Právě proto se tito lidé dokážou plně ztotožnit se sportovci, kteří soutěží ve virtuálním konkurenčním prostředím.

V tomto prostředí si vítěz s poraženým vždy podá ruku na znamení „sportovního ducha“. V reálném životě jsou fanoušci zpravidla těmi poraženými. Bolestivost jejich reality spočívá v tom, že není nikdo, kdo by si s nimi po této porážce podal ruku.

Vítězové a poražení
Ve chvíli, kdy Kometa prohraje poslední zápas, a Zlínští hokejisté se stanou mistry ligy, následuje uvnitř brněnského kotle pouze krátká, zanedbatelná fáze smutku. Skutečným obsahem pozápasového rituálu je radost z věrnosti, utužení komunity a pocit síly společného odhodlání. Fanoušci tedy u hokejového přenosu nefantazírují ani tak o světě, v němž zvítězí, jako spíš o světě, v němž se vítěz s poraženým obejme: sní o světě solidarity.

Nejzarytější fanoušci v Hlaváčkově dokumentu spílají „falešným fanouškům“, kteří začínají alibisticky fandit jen ve chvíli, kdy se Kometě daří. Sami jasně deklarují, že už po celé generace fandí bez ohledu na aktuální situaci, v níž se jejich srdcový klub nachází. Hokejový fanoušek netouží po světě, v němž by byl úspěšnější než jeho sok. Hokejový fanoušek touží především po světě, v němž nejsou vítězové a poražení, v němž se soutěží „jenom jako“.

Fankluby jsou svodidlem emancipačních ambicí; jsou kanalizací kapitalismem dosud stále ještě zcela nevykořeněných tužeb po spravedlivé společnosti míru a spolupráce. Hlaváčkův snímek ukazuje fanoušky syrově, bez komentářů, bez náznaků a bez interpretačního klíče. Nabízím tedy klíč k odemčení takového výkladu, v jehož perspektivě přestaneme ošálovanými opilci opovrhovat, ale začneme je využívat k pochopení limitů naší společenské situace. Vždyť oni sami nemají, co ztratit. Jen svou Kometu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.