Deník Referendum Domov

Zdá se, že Sazka se zákonitě prohazardovala až ke svému konci, alespoň ve své současné podobě. Zničit sázkovou a loterijní společnost, která má oproti jiným firmám z oboru různá zvýhodnění stanovená zákonem, vyžaduje opravdu zvláštní talent. V roce 1995 akcionáři takového talenta ovšem skutečně našli, i když si museli počkat, než se plně projeví.

I provozování sázkové a loterijní činnosti totiž vyžaduje jistou pokoru. Očekávat, že slepice, která snáší zlatá slepičí vejce, se nechá přinutit, aby snášela zlatá pštrosí vejce, není příliš prozíravé. Usaďte se, prosím, pohodlně v křesle.

Hazardní hráč v hazardním prostředí: nebát se a nakrást
Generální ředitel Sazky Aleš Hušák je ve své funkci od roku 1995. Ihned pochopil, jaké nástroje mu akcionáři Sazky, tedy sportovní svazy, svěřily. Sazku brzy omotal sítěmi nemravných a korupčních smluv, ze své funkce je smluvně prakticky neodvolatelný, plat, který by bohatě uživil desítku takových Hušáků i s příbuzenstvem, je nesnížitelný.

V posledním roce představuje i s odměnami částku okolo třiceti milionů korun. Představitele sportovních svazů a asociací si zavázal velkými platy v představenstvu i v dozorčí radě Sazky, a to výměnou za nemožnost přístupu k podstatným údajům o hospodaření společnosti.

Namísto toho, aby akcionáři ovládali Hušáka, poměrně brzy tomu začalo být právě naopak. Sazku vždycky ovládal jako despota neschopný delegovat i běžné pravomoci, kterými se generální ředitel velké firmy zpravidla nezabývá. Rozhodoval proto i o podružných detailech sám. Z ústředí Sazky vybudoval nevlídnou pevnost.

Zhasnuté období budování kapitalismu bez skrupulí dávalo svazákům s dobrými kontakty opravdu mimořádný prostor. Sebevědomí, neobyčejná míra drzosti, bystrost, vytrvalost a do sebe zahleděná kombinativní inteligence, schopnost manipulovat a také kolonizovat své zájmové struktury je pro takové lidi typická, a nebyly to tehdy úplně výjimečné psychotypy.

Jen někteří z nich ale dokázali spojit všechny zmíněné vlastnosti a schopnosti, abychom jejich jména mohli znát dodnes. Držme se postav, které po dlouhá léta byly dostatečně na očích: Například Vladimíra Železného vždy odlišoval od Aleše Hušáka především větší zájem o aktivní působení ve veřejném prostoru.

Železný potřeboval být vidět, zatímco Hušák dokázal veřejnoprávní postavení Sazky převést do zastíněných koutů, v nichž korupce drobná i velká byla normou a představovala akceptovanou pseudomorálku celých společenských prostředí.

Právě tato skrytost a přece jen jistá nenápadnost umožňovala Hušákovi přežívat mnohem déle než jiným podobným postavám. Hazardérské povahy umějí kořistit z toho, že se odhodlají činit kroky, ke kterým jiní nenajdou kuráž nebo je omezuje svědomí. Naprostá většina lidí by nevěřila, že by jim mohl projít i ten nejmenší z Hušákových kousků.

Zasedání orgánů Sazky, v nichž nebyl žádný cizinec, se konávalo na nejroztodivnějších místech světa. Převoz lidí i potřebného zařízení obstarávaly letecké speciály. V některých zemích, v nichž se taková zasedání uskutečňovala, musela výprava působit jako suita despotického panovníka ze střední Afriky.

Jistěže, peněz bylo hodně, přesto však nepokora a drzost takového nepřiměřeného rozhazování peněz nasvědčovaly, že ani zástupci akcionářů neměli potřebu Hušákovy emírské způsoby mírnit. Spíše s ním byli zajedno – dokud nám to bude procházet, budeme si užívat; procházet nám to bude vždycky, protože šéf to umí.

O těchto záležitostech vědělo hodně lidí, mezi nimi mnozí z těch, kteří mohli politicky či právně zasáhnout. Jenže tam, kde vládl Hušák, zřejmě byla exteritoriální půda, na níž platily jen ty české zákony, které byly pro Sazku výhodné.

Mít spojence v hříchu bývá dobrým vkladem do budoucnosti a Hušák byl vždycky nadmíru obratný. Rezidence s rozsáhlým pozemkem v reálné hodnotě okolo sta milionů korun na Menorce v Baleárském souostroví, pořízená v době, kdy se dokončovala výstavba sportovní haly ve Vysočanech, je v Hušákově soukromém vlastnictví.

Trávil tam v posledních letech zpravidla celé léto, ale samozřejmě nelenošil. Kdekdo za ním létal na porady, na návštěvy, a to zpravidla soukromými tryskovými letadly. Nepochybujme, že všichni takoví, stejně jako ti, kteří podepisovali pochybná rozhodnutí, všichni, kteří pro ně hlasovali, všichni, kteří i mimo Sazku jeho vůli umožňovali realizovat nebo jim alespoň aktivně nebránili, jej budou rádi vždycky hájit. Jistě si dal záležet na tom, aby měl spojenců víc než dost.

Ještě jedna kauza stojí za zmínku: Vzápětí po svém nástupu do funkce si Hušák nechal svým zaměstnavatelem pronajmout byt. V té době neexistoval v České republice luxusnější a rozsáhlejší byt než ten, který se podařilo získat do užívání Hušákovi.

Šlo o byt na Loretánském náměstí, v němž po dlouhá léta bydlela Hana Benešová, vdova po Edvardu Benešovi, s rozlohou okolo čtyř set metrů čtverečních, navíc s rozsáhlou terasou s výhledem na Prahu.

Smlouva generálního ředitele Hušáka se Sazkou byla ustrojena tak, že Sazka platila veškeré náklady spojené s užíváním bytu a byla povinna je platit nadále i v případě, že by Hušák ve své funkci skončil.

Věci se ale nakonec vyvíjely jinak. Dům byl po soudních sporech restituován, smlouvu tak nebylo možné nadále naplňovat a Hušák se po letech odstěhoval. O sebevědomí, ba bohorovnosti nájemníka dává tento příběh dobrou představu.

Úspěch lidí jako je Aleš Hušák je postaven především na tom, že plně akceptují společenskou realitu své doby a dokáží ji zcela využít pro své osobní cíle. Pojmy tady a teď jsou na jejich straně.

Neumějí však hledět příliš dopředu a už vůbec se neumějí oprostit od zahlcení mentálními stereotypy prostředí, v němž se pohybují. Hušák byl takto v kurzu doby už ve své svazácké éře. Jakmile se zorientoval v otřesech historických změn, nenechal šance, které poskytovala nová doba, zahálet.

Počátek konce Sazky i Hušákovy kariéry nemají proto svůj zdroj v tom, co v průběhu posledních patnácti let, po které Hušák Sazku řídí, bylo v českém prostředí obvyklé, čili v pololegálním stínovém rozkrádání majetku.

Potíž začala tehdy, když se Hušák rozhodl překročit svůj stín a stát se historickou postavou. K něčemu takovému ovšem disponován nebyl a snaha o širší perspektivu kombinovaná s jeho dispozicemi a dosavadními zkušenostmi jej zásadně dezorientovala.

Hokej náš vezdejší dej nám dnes
Byl to rok 2001 a výchozí situace souvisela s pokleslým českým náboženstvím ledního hokeje. Vyprázdněná euforie z vítězství hokejistů na olympijských hrách v Naganu médii tisíckrát recyklovaná a zneužívaná vytvořila dobovou atmosféru národního zájmu v potřebě důstojného uspořádání mistrovství světa v Praze pro rok 2003, posléze právě kvůli chybějící hale pro zápasy posunuté na rok 2004.

U víry v hokej přesvatý se na chvíli zastavme, aby bylo zcela zřejmé, jaká nálada a jaká očekávání vedla ruku Aleše Hušáka. Moderní hokejová mytologie souvisí zejména se slavným dvojitým vítězstvím československých hokejistů nad Sovětským svazem v březnu 1969 ve Stockholmu, tedy v posledních týdnech slábnoucích nadějí v Alexandra Dubčeka, nedlouho po sebeupálení Jana Palacha.

I já jsem se tehdy, sotva devítiletý, s nadšením na oba zápasy díval a těšil se z toho, jak jsme to těm Rusům nandali. Slavné vítězství jako by symbolizovalo schopnost malých a ponížených vyrovnat se velkým a křivdícím. Zatímco letecký most, tanky a vojenské posádky byly zápasem nerovným, byla tato hokejová utkání střetem s vyrovnanými možnostmi obou stran čili zápasem rovným.

Mytologická hodnota těchto slavných vítězství s pokračující normalizací neslábla, nýbrž sílila a symbolizovala jakési pěkné vlastnosti nás malých. Navíc se to stalo přímo mezi námi a Rusy, zatímco ostatní svět jen přihlížel, podobně jako i samotné okupaci.

Za ta léta vybujelo ono hokejové náboženství až do bizarních rozměrů. Při pohledu na extaticky vytržené vítězné fanoušky bývá člověk pln dojmu, že jde spíše o druh dervišských tanečních rituálů, vzácný zdroj mystického stavu radosti a naplnění. Podotýkám, že sport sleduji rád a že jisté míře střízlivého potěšení z vítězství dobře rozumím.

Opakovaný pocit kmene Čechů, že jsme opět světu ukázali, co umíme a že hokejisté proslavili naši zemi na celém světě, jsem se nejednou ve svém okolí pokoušel krotit střízlivými poznámkami, že hokej v podobné míře lidé sledují už jen v dalších sedmi zemích světa a že devět desetin lidstva má o existenci ledního hokeje představy jen mlhavé, povětšinou však vůbec žádné.

Rád provokuji, takže zjihlé fanoušky upozorňuji i na to, že pozornost ve světovém měřítku věnovaná vrcholově provozovanému badmintonu, pozemnímu hokeji nebo kriketu je mnohem větší. Ale na tom není nic divného. Divné by bylo, kdybychom chtěli setrvávat v poměrně zakořeněné české představě, že svět jsme my.

Iluminován příležitostí stát se zachráncem národní slávy jal se Aleš Hušák spasit hrdost velkých vítězů. Nabídl tehdy, po nezdarech společnosti Multiarena Praha na pozemcích na Hagiboru, že Sazka bude financovat výstavbu důstojného hřiště pro plánované mistrovství světa. Však vzpomeňme tehdejší novinářské rétoriky. Svatostánek, to bylo asi nejčastěji používané obrazné označení pro tu plánovanou ledovou plochu obklopenou sedadly.

Svatostánek
Aleš Hušák byl koncem roku 2001 téměř na kolenou a byl docela rád, že ve své funkci dokázal setrvat. Připravoval si tehdy už také únikovou cestu v případném vedení Asociace evropských loterií.

Tehdy počátkem podzimu přečkal silnou mediální kampaň, představovanou prvotně několika publicistickými pořady v České televizi, proti níž nepůsobil argumenty, nýbrž silou denního losování číselných her vysílaného v nejdražším vysílacím čase, proto také kampaň skončila poměrně rychle.

Deníky a týdeníky trestal odnímáním inzerce, pochybující obchodní partnery neproplácením faktur, zpochybňováním jejich fakturace a podáváním protižalob. Úspěšné přežití mediální vřavy požadující jeho odvolání mu zvýšilo sebevědomí a aktivitu zesílil do režimu turbo. Zamýšlenou hokejovou víceúčelovou halu přislíbil financovat ze zdrojů Sazky, od státu očekával především bankovní záruky za úvěr ve výši těsně nad šest miliard korun.

Vláda, tehdy už s předsedou Vladimírem Špidlou, mu je odmítla dát a také ten nedostatek vlastenectví od Hušáka, od sportovních svazů i od médií řádně schytala. Hušák tehdy dokonce prohlásil, že předsedu vlády nepozve na slavnostní otevření haly. Takové odmítnutí ale Vladimíra Špidlu jistě neranilo.

Výstavbu sportovní haly samozřejmě museli schválit akcionáři, kteří tak za nezdařenou investici nesou plnou odpovědnost. Tento fakt ale nijak nesnižuje odpovědnost Hušákovu a je nedůstojné, jestliže se nyní za akcionáře ve vztahu k tomuto rozhodnutí schovává.

Hala, jejíž hodnota byla před započetím stavby odhadována nejvýše na tři a půl miliardy korun, byla i s určitým funkčním zázemím nakonec postavena za více než devět miliard korun v cenách roku 2004.

Výrazné předražení staveb nebývá neobvyklé, ale dochází k němu zpravidla při dlouhém časovém posunu dokončení. V tomto případě ale k žádnému časovému posunu nedošlo a ani dojít nemohlo. Zejména od fáze kompletace stavby a vybavování interiérů, kdy už začínaly být vážně ohroženy plánované termíny, se na stavbě opravdu nešetřilo.

Dílem proto, že dodavatelé navyšovali ceny kvůli časové nouzi stavby, dílem proto, že se Hušák chtěl některými zbytnými doplňky, například velikými zavěšenými obrazovkami – předvádět.

V posledních týdnech před dokončením si už Hušák, vyjednávající osobně, půjčoval na dostavbu peníze od některých svých obchodních partnerů, nebankovních subjektů, zcela mimo standardní úvěrové linky.

Nakonec vznikla stavba banální, plytká, pohledově špatně zasazená do okolní vysočanské postprůmyslové zóny, uvnitř nedomyšlená a především také nepřipravená na krizové situace – vstupy jsou špatně propustné a orientace uvnitř není příliš dobrá.

Provoz haly byl od počátku poznamenán paranoidním a arogantním přístupem k návštěvníkům – zákaz vstupu s fotoaparáty, aby celou tu podivnou nádheru i dění uvnitř mohli fotografovat jen akreditovaní fotografové, zákaz vstupu s jídlem nebo nápoji, aby vnitřní stánky s občerstvením měly zaručenou tržbu, arogantní ochranná služba zpomalující vstup návštěvníků daleko za počátek programu.

Lépe nenavštěvovat, a když už, pak jen s pocitem nevítaného, sotva trpěného hosta. Hala se tak stala logickým obrazem nevlídné, aroganci vyzařující Sazky. Málo se pamatuje ještě na jednu okolnost: přilehlá ulice Českomoravská byla v téže době na úseku v délce 1 719 metrů kompletně rekonstruována právě kvůli související dostavbě sportovní haly.

Rekonstrukce včetně vyvýšeného tramvajového tělesa, tramvajové smyčky, kanalizace, kabeláže a signalizace stála 1 576 000 000 korun, tedy více než půl druhé miliardy. Investorem byl pražský Dopravní podnik. Docela luxusní cena, doklady jistě ještě nebyly skartovány.

Vlastnické kreace, které spočívaly v tom, že samotnou halu formálně stavěla dceřiná společnost Sazky Bestsport, která ji poté převedla na občanské sdružení Zelený ostrov, jsou nevýznamné a Sazku problému nijak nezbavují.

A to v žádném ohledu – ani za rozhodnutí halu stavět, ani za velmi nehospodárný proces stavebních příprav, stavby a pořizování vnitřního vybavení, ani za její nepříliš úspěšné provozování, ani za finanční zátěž spojenou s nesplácením jistiny půjčky a úroků z již dvakrát přefinancovaného úvěru a dluhopisů.

Neurotická demokracie a kdo za to může
Současná situace Sazky by nám především mohla být ukradená, když se totéž už stalo většině aktiv Sazky. Veřejnoprávní charakter Sazky, v němž se prolnuly úkoly stanovené zákonem, povinné páchání veřejného dobra, bezohledný manažerský kapitalismus, slabí a diletantští akcionáři a slábnoucí, poddajný a nedůsledný stát, by nás měl varovat před podobnými právními experimenty.

Stát Sazku málo hlídal, ačkoliv dobře věděl, že ji v její právní podobě zřídil proto, aby zajistil financování zejména nevrcholového sportu, a nemusel jej tak financovat sám. Říci, že je vinen Hušák, je zjednodušení, kterého bychom se neměli dopouštět, jde-li nám o širší souvislosti. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má a v posledních dvaceti letech vždycky mělo útvary zabývající se tělovýchovou, řízené z úrovně náměstka.

Pokusí se někdo – investigativně či právně – dohledat historii rozhodnutí z uvedené úrovně, která se sportu a Sazky přímo i nepřímo týkala, a to zejména v dobách letitého náměstka Ladislava Malého?

Desítky rozhodnutí týkající se Sazky činilo v uplynulých dvou dekádách ministerstvo financí a také, v samostatné gesci, jeho Státní dozor nad sázkovými hrami a loteriemi jako regulátor loterijního oboru.

Některá taková rozhodnutí byla pro Sazku výhodná a příznivá, jiná naopak výrazně nepříznivá. Najde se dobrovolník nebo státní orgán, který prozkoumá tuto oblast? A nakonec, anebo spíše především, samotná Poslanecká sněmovna a její orgány, mezi nimi především rozpočtový výbor.

Možná bychom s takovou analýzou lépe porozuměli tomu, proč nám před očima koroduje demokratický politický systém a proč si jej kdekdo před našima očima rozebírá na součástky.

Nabídek na převzetí Sazky je více, ale je zřejmé, že Hušák se bude snažit do poslední chvíle jednat tak, aby odcházel s pocitem vítěze. Je to hazardní hráč, a takovým na konečném výsledku záleží mnohem méně než na tom, aby neztratili tvář. Sazka nebo její zbytky budou dříve nebo později začleněny do standardního hazardního byznysu, který je i obvyklý i podezřelý už ze samé podstaty věci.

Číselné hry a kurzové sázky představující jeho měkkou a z hlediska daňových zájmů státu i sociálních dopadů přijatelnější část budou provozovány dále pod stejnou značkou, ať už společnost bude vlastnit kdokoliv. Tvrdou a z hlediska sociálních dopadů nejhorší část hazardu pod značkou Sazka, kterou představují především videoterminály, by mělo ministerstvo financí převést pod přísnou regulaci.

I když to není legislativně snadné, tak má k tomu výjimečnou šanci – lobbisté Sazky mají dnes trochu jiné starosti. Otázka je, jestli k tomu bude dostatek politické vůle. A ještě jedna věc, k níž ale politická vůle jistojistě nebude: proč by stát nemohl po dosavadních akcionářích chtít, aby přinutili Aleše Hušáka vrátit jeho soukromou rezidenci na Menorce a třeba i značnou část příjmů ze smluvního platu? Byl to plat za nějaký výkon doprovázený odpovědností, nebo jen odměna za Hušákovu samotnou blahorodou fyzickou existenci?

Je opravdu soukromé vlastnictví tak nedotknutelné, abychom se museli bát říci, že ten, kdo zlatonosnou slepici dokázal oškubat a potom obrat až na kost, žádné právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví nemá? Nebo snad někdo z mé předchozí věty dovodí, že jsem komunista, který chce znárodňovat nedotknutelné?

Stejně postupovala americká prokuratura vůči lidem, kteří se v rozporu s dobrými mravy obohatili na finančních a investičních machinacích Bernarda Madoffa. Obviněni mnozí ani nebyli, ale nedotknutelné soukromé vlastnictví šupem vraceli, stačilo, že věděli či měli vědět, že se obohacují nemravně na úkor jiných.

Destrukce Sazky je třeba využít ke kladení otázek a k požadování odpovědí. Kolem každé politické pseudoudálosti se zpravidla strhne divoký mediální pokřik, během pár dnů zase vyhaslý, zatímco vážné záležitosti s dlouhodobým a finančně rozsáhlým dopadem se odehrávají za znuděného zívání sdělovacích prostředků a přečasto i zúčastněných politických elit.

Neurotická demokracie asi jiná být neumí. Ale já nevím, proč bychom se měli právě s takovou podobou demokracie smiřovat. Destrukce Sazky není žádným nečekaným karambolem pěkného sportovního vozu na široké rovné silnici. Je to modelové svědectví o naší době a o tom, jaké poměry se nám v této zemi během dvaceti let podařilo vybudovat. Nebo dopustit?