Sázka na Hušáka
Petr PospíchalČeská demokracie se vyznačuje tím, že po mediálních přeháňkách témata zapadnou, aniž by jim veřejnost mohla do hloubky porozumět a odnést si z nich poučení. Esej Petra Pospíchala je pokusem, aby tomu tak v případě vytunelované Sazky nebylo.
Zdá se, že Sazka se zákonitě prohazardovala až ke svému konci, alespoň ve své současné podobě. Zničit sázkovou a loterijní společnost, která má oproti jiným firmám z oboru různá zvýhodnění stanovená zákonem, vyžaduje opravdu zvláštní talent. V roce 1995 akcionáři takového talenta ovšem skutečně našli, i když si museli počkat, než se plně projeví.
I provozování sázkové a loterijní činnosti totiž vyžaduje jistou pokoru. Očekávat, že slepice, která snáší zlatá slepičí vejce, se nechá přinutit, aby snášela zlatá pštrosí vejce, není příliš prozíravé. Usaďte se, prosím, pohodlně v křesle.
Hazardní hráč v hazardním prostředí: nebát se a nakrást
Generální ředitel Sazky Aleš Hušák je ve své funkci od roku 1995. Ihned pochopil, jaké nástroje mu akcionáři Sazky, tedy sportovní svazy, svěřily. Sazku brzy omotal sítěmi nemravných a korupčních smluv, ze své funkce je smluvně prakticky neodvolatelný, plat, který by bohatě uživil desítku takových Hušáků i s příbuzenstvem, je nesnížitelný.
V posledním roce představuje i s odměnami částku okolo třiceti milionů korun. Představitele sportovních svazů a asociací si zavázal velkými platy v představenstvu i v dozorčí radě Sazky, a to výměnou za nemožnost přístupu k podstatným údajům o hospodaření společnosti.
Namísto toho, aby akcionáři ovládali Hušáka, poměrně brzy tomu začalo být právě naopak. Sazku vždycky ovládal jako despota neschopný delegovat i běžné pravomoci, kterými se generální ředitel velké firmy zpravidla nezabývá. Rozhodoval proto i o podružných detailech sám. Z ústředí Sazky vybudoval nevlídnou pevnost.
Zhasnuté období budování kapitalismu bez skrupulí dávalo svazákům s dobrými kontakty opravdu mimořádný prostor. Sebevědomí, neobyčejná míra drzosti, bystrost, vytrvalost a do sebe zahleděná kombinativní inteligence, schopnost manipulovat a také kolonizovat své zájmové struktury je pro takové lidi typická, a nebyly to tehdy úplně výjimečné psychotypy.
Jen někteří z nich ale dokázali spojit všechny zmíněné vlastnosti a schopnosti, abychom jejich jména mohli znát dodnes. Držme se postav, které po dlouhá léta byly dostatečně na očích: Například Vladimíra Železného vždy odlišoval od Aleše Hušáka především větší zájem o aktivní působení ve veřejném prostoru.
Železný potřeboval být vidět, zatímco Hušák dokázal veřejnoprávní postavení Sazky převést do zastíněných koutů, v nichž korupce drobná i velká byla normou a představovala akceptovanou pseudomorálku celých společenských prostředí.
Právě tato skrytost a přece jen jistá nenápadnost umožňovala Hušákovi přežívat mnohem déle než jiným podobným postavám. Hazardérské povahy umějí kořistit z toho, že se odhodlají činit kroky, ke kterým jiní nenajdou kuráž nebo je omezuje svědomí. Naprostá většina lidí by nevěřila, že by jim mohl projít i ten nejmenší z Hušákových kousků.
Zasedání orgánů Sazky, v nichž nebyl žádný cizinec, se konávalo na nejroztodivnějších místech světa. Převoz lidí i potřebného zařízení obstarávaly letecké speciály. V některých zemích, v nichž se taková zasedání uskutečňovala, musela výprava působit jako suita despotického panovníka ze střední Afriky.
Jistěže, peněz bylo hodně, přesto však nepokora a drzost takového nepřiměřeného rozhazování peněz nasvědčovaly, že ani zástupci akcionářů neměli potřebu Hušákovy emírské způsoby mírnit. Spíše s ním byli zajedno — dokud nám to bude procházet, budeme si užívat; procházet nám to bude vždycky, protože šéf to umí.
O těchto záležitostech vědělo hodně lidí, mezi nimi mnozí z těch, kteří mohli politicky či právně zasáhnout. Jenže tam, kde vládl Hušák, zřejmě byla exteritoriální půda, na níž platily jen ty české zákony, které byly pro Sazku výhodné.
Mít spojence v hříchu bývá dobrým vkladem do budoucnosti a Hušák byl vždycky nadmíru obratný. Rezidence s rozsáhlým pozemkem v reálné hodnotě okolo sta milionů korun na Menorce v Baleárském souostroví, pořízená v době, kdy se dokončovala výstavba sportovní haly ve Vysočanech, je v Hušákově soukromém vlastnictví.
Trávil tam v posledních letech zpravidla celé léto, ale samozřejmě nelenošil. Kdekdo za ním létal na porady, na návštěvy, a to zpravidla soukromými tryskovými letadly. Nepochybujme, že všichni takoví, stejně jako ti, kteří podepisovali pochybná rozhodnutí, všichni, kteří pro ně hlasovali, všichni, kteří i mimo Sazku jeho vůli umožňovali realizovat nebo jim alespoň aktivně nebránili, jej budou rádi vždycky hájit. Jistě si dal záležet na tom, aby měl spojenců víc než dost.
Ještě jedna kauza stojí za zmínku: Vzápětí po svém nástupu do funkce si Hušák nechal svým zaměstnavatelem pronajmout byt. V té době neexistoval v České republice luxusnější a rozsáhlejší byt než ten, který se podařilo získat do užívání Hušákovi.
Šlo o byt na Loretánském náměstí, v němž po dlouhá léta bydlela Hana Benešová, vdova po Edvardu Benešovi, s rozlohou okolo čtyř set metrů čtverečních, navíc s rozsáhlou terasou s výhledem na Prahu.
Smlouva generálního ředitele Hušáka se Sazkou byla ustrojena tak, že Sazka platila veškeré náklady spojené s užíváním bytu a byla povinna je platit nadále i v případě, že by Hušák ve své funkci skončil.
Věci se ale nakonec vyvíjely jinak. Dům byl po soudních sporech restituován, smlouvu tak nebylo možné nadále naplňovat a Hušák se po letech odstěhoval. O sebevědomí, ba bohorovnosti nájemníka dává tento příběh dobrou představu.
Úspěch lidí jako je Aleš Hušák je postaven především na tom, že plně akceptují společenskou realitu své doby a dokáží ji zcela využít pro své osobní cíle. Pojmy tady a teď jsou na jejich straně.