Stále více lidí se zaobírá otázkou, zda je kapitalismus „trvale udržitelným“, a pokud není, jak bude vypadat systémová změna a co ho nahradí.

Není to poprvé, kdy je kapitalismus kritizován. Stalo se tak již v jeho gründerském období, kdy ho hlubší analýze podrobil Karel Marx. Proč právě na počátku jednadvacátého století by měl kapitalismus končit, když se tak nestalo v polovině ani na konci století devatenáctého, ani dvacátého? Není reálnějším vývojem očekávání světového konfliktu, po němž se kapitalismus přehoupne do svého dalšího stádia? A jak by toto stádium vypadalo?

Kniha Michala Alberta, Partekon - Život po kapitalismu, na tyto otázky neodpovídá. Zabývá se jedním možným modelem ekonomického uspořádání po konci kapitalismu, kde svou pozornost koncentruje na maximální redukci hierarchie ve společnosti za současné maximalizace rovných příležitostí a osobní odpovědnosti.

Jak již bylo naznačeno, zaobírá se proměnou zejména systému ekonomického. Poněkud však abstrahuje od změny politického systému, jež by měla jít patrně ruku v ruce s proměnou ekonomiky.

Kniha Partekon jenom dokumentuje nemožnost zachytit z pestré mozaiky více než jeden střípek. Zato je však třeba ocenit, že si s daným střípkem vyhrála, vybrousila mu hrany a dala mu lesk.

V úvodní části se zabývá klasickými ekonomickými pojmy, jakými jsou hodnota, dělba práce, problematika odměňování a alokace a věčně otevřené téma spravedlnosti (spravedlnosti odměňování, přerozdělování, atp.). Další dvě objemné kapitoly jsou věnovány participativní ekonomice a každodennímu životu v tomto ekonomickém modelu. Závěrem je participativní ekonomika podrobena kritice, aby bylo zjevné, zda jde o model spíše utopický, či zda má šanci stát se životaschopným motorem společnosti.

Kniha se snaží zachytit podstatu známých ekonomických modelů, tedy kapitalismu, tržního socialismu a plánovaného hospodářství. Krátce zmiňuje také „zelený bioregionalismus“. Přesto opomíjí model družstevních korporací, například Mandragorské ve Španělsku, ale i řady nově vznikajících ve Spojených státech amerických a jinde ve světě. Rovněž se nevěnuje ekonomickému modelu bývalé Jugoslávie. Také v případě rozboru kapitalismu se problematiky tříd dotýká jenom okrajově a na Marxovu analýzu kapitalismu příliš nenavazuje. Do centra pozornosti se tak příliš nedostává téma nadhodnoty.

Jak již bylo zmíněno výše, každý ekonomický model je provázán určitým politickým zřízením. Politika a ekonomika jsou propojené nádoby. Samozřejmě ale záleží na úhlu pohledu, idealisté budou upřednostňovat politická hlediska, realisté zase kladou větší důraz na ekonomiku. Realita je však taková, že participativní ekonomika má na výběr — buď být zapracována do politického rámce kapitalismu, nebo se opřít o nový politický model. Model, kde by práva občanů byla posílena — a kde by zároveň byla větší i jejich zodpovědnost.