V Brazílii včera večer začal světový šampionát ve fotbale. V posledních nejen týdnech, ale i měsících se o něm mluvilo nejen v souvislosti s jeho sportovní stránkou, ale i masivními protesty a stávkami, který jej provázejí, stejně jako několika úmrtími, ke kterým došlo na notně zpožděných stavbách stadionů a infrastruktury.

V uplynulých měsících není brazilské mistrovství jediným sportovním svátkem, jehož přípravu a průběh provázejí protesty, čeští ochránci lidských práv, ale na rozdíl o OH v Sochi a hokejovém šampionátu v Minsku mlčí.

Je to přece demokracie…

Zřejmě nezáměrně, avšak o to upřímněji shrnul mé dojmy z českého pojetí vztahu politiky a sportovní megaudálosti, jako je fotbalové mistrovství světa, ve svém článku Martin Novák. 

Podle jeho názoru bychom měli vlastně být rádi, že se protestuje a přípravy kolabují, v Kataru nebo Rusku, kde se mají konat následující šampionáty, zřejmě něco takového nebude vůbec možné. „Fakt, že Brazilci protestují nebo jsou znechuceni a mají právo to dávat najevo, je osvěžujícím a žádoucím prvkem téhle velké sportovní události.“ Píše doslova. Celý článek je pak doplněn historickým exkurzem připomínajícím tvrdé vojenské diktatury, které v Latinské Americe nebyly ve 20. století ničím neobvyklým.

↗

Měli bychom si přiznat, že sportovní megaakce s celosvětovou sledovaností je záležitostí vrcholně politickou z několika úhlů pohledu.

Vojenská junta v Brazílii v současnosti nevládne, stejně jako jiné země regionu ji ale sužují sociální nerovnosti. Chudoba a sociální požadavky jsou také jedním z témat graffiti objevujícího se v ulicích velkých měst. Ale tak je to demokracie, Brazilci by vlastně měli být rádi, že vůbec mohou protestovat.

Co na tom, že několik dělníků zemřelo při přípravě stadionu a další pracují bez přestávek do zhroucení. Co na tom, že na nedodělaných stadionech to bude dost možná o zdraví. Brazílie přece není postkomunistická ani nedemokratická země, aby se česká veřejnost mohla ostentativně pohoršovat.

Bylo by však nespravedlivé házet všechny české mediální výstupy do jednoho pytle, pěkným příkladem jsou kritické rozhovory se sportovním ředitelem Liberce Janem Nezmarem nebo sportovním komentátorem Jaromírem Bosákem, kteří o situaci v Brazílii hovoří poměrně otevřeně.

Sport, politika, korupce

Brazílie částečně doplatila i na přidělování pořadatelství mnoho let dopředu. Kdo mohl v roce 2007, ještě před ekonomickou krizí, vědět, jak bude ekonomická situace v této zemi vypadat v roce 2014?

Koneckonců ani sama prezidentka Dilma Rousseff, která byla do čela země zvolená v roce 2010, nepatří k velkým příznivkyním fotbalového mistrovství, i když jej musí ze své pozice hájit. A zároveň se i modlit, aby země nebyla šampionátem poznamenána na několik desítek let dopředu, aby na nedodělaných stadionech nedošlo k hromadnému zranění fanoušků nebo až příliš tvrdým zásahům ze strany policie proti protestujícím.

Měli bychom si přiznat, že sportovní megaakce s celosvětovou sledovaností je záležitostí vrcholně politickou z několika úhlů pohledu. Pro pořadatelskou zemi představuje v prvé řadě určitou mezinárodní prestiž, což z ní pochopitelně dělá jednak nástroj politiky, ale také korupce. Není příliš překvapivé, že v souvislosti s MS 2022 v Kataru se hovoří poměrně nahlas o korupčním skandálu.

Zakázky na stavbu nových sportovišť jdou do milionů a miliard a je celkem pravděpodobné, že mnoho firem udělá pro jejich získání opravdu leccos. Tím spíš v zemích, kde má korupce velkou tradici. Stačí si vzpomenout na předražené MS v klasickém lyžování v Liberci, ze kterého pro obyvatele kraje zbyla hořká pachuť ještě několik let poté. Je to logické — prostředky vynaložené na předražený sportovní svátek mohly být přerozděleny na dost možná užitečnější projekty a zcela jistě na projekty ne tak fatálně předražené.

Znalci věci pak mohou poněkud pozvednout obočí nad poměrem cena — kapacita. Jen polovina stadionů má kapacity pro více, než padesát tisíc lidí, i když v roce 1950 se na legendární Maracanã tísnilo téměř 200 tisíc lidí. Že by se od té doby tak moc zpřísnily bezpečnostní předpisy? Nebo je to jen velmi nenápadný způsob, jak udělat z MS elitní akci a ještě na tom nechat vydělat stavební firmy? A proč vlastně podobně velké akce nepořádat v zemích, které již mají většinu infrastruktury vybudovanou?

Sport jako avantgarda komerce

Sportovní megaakce jsou samozřejmě nezbytnou součástí propagace mezinárodních nejen sportovních značek a produktů. Od Coca-Coly, McDonald’s, Sony, Visy přes Nike, Adidas až po Castrol nebo Continental. Dost možná i proto je tendence pořádat velké akce ve stále méně obvyklých zemích a tedy i trzích — JAR, Brazílie, pak z tržního hlediska stále vděčné Rusko, následně zřejmě již několikrát zmíněný Katar.

Evropa už je asi dostatečně podchyceným trhem, tak je třeba expandovat dál a dál. Že by akce typu OH nebo MS skutečně spojovaly, jak s oblibou hlásají reklamy, ale jen pod přísným dohledem globálního kapitalismu? A o kolik je vlastně tento typ dohledu propagace lepší, než politická propaganda tak kritizovaných zemí, jakými jsou Rusko a Čína?

Fotbalové mistrovství světa stejně jako další akce tohoto střihu by měly znamenat nejen potěšení z mimořádných sportovních výkonů, ale i debatu o širším kontextu a důsledcích, které jejich pořádání má. Sportovní je politické v případě velkých akcí platí dvojnásob.