Německo má bohatou historii myslitelů, potýkajících se s kapitalismem, ať už v marxistické tradici, pokračující v kritické teorii frankfurtské školy, nebo v tradici „rýnského kapitalismu“, která se rozvinula do poválečného konceptu sociálního státu Ludwiga Erharda. Nechyběli ani radikálové různého typu, jako anarchista Gustav Landauer nebo antroposof Rudolf Steiner, jehož přívrženec, podnikatel Götz Werner, dnes prosazuje bezpodmínečný základní příjem, o kterém tu nedávno psala Alena Wagnerová. 

Základní příjem by při dobrém nastavení mohl být současnou formou sociálního státu, ale v Německu se hodně diskutuje i o radikálnější, systémové změně. Vždyť při průzkumu veřejného mínění uspořádaném agenturou TNS Emnid v roce 2010, tedy v době, kdy zdánlivě byla překonána krize předchozích let, vyjádřilo 88 procent dotázaných názor, že současný ekonomický systém není schopen řešit ani sociální ani ekologické problémy dneška.

V Německu i jinde se už dlouho a na různých úrovních (samozřejmě i v hlavních médiích) seriózně diskutuje o tom, co přijde po kapitalismu. Tak se přímo jmenuje vloni v mnichovském nakladatelství oekom verlag vydaná knížka Kapitalismus, a co potom? Systémová změna a perspektivy společenské transformace. Napsalo ji několik autorů (Bender, Bernholt, Winkelmann, Fabricius) sdružených v dočasné Akademii solidární ekonomie, aby formulovali možné alternativní cesty vývoje. Inspirovali se mimo jiné i jihoamerickou zkušeností a praxí — sám pojem solidární ekonomie pochází z tohoto kontinentu. Jde o systémovou změnu, protože „sociálně a ekonomicky motivované reformy… v nejlepším případě snižují na čas ničivé síly kapitalistického hospodářství, ale neeliminují je…“ Snad je ještě zajímavé zmínit, že Akademii solidární ekonomie vytvořili křesťané a křesťanky.

Kniha v úvodu nabízí analýzu současného stavu, příznačně nazvanou Slepá ulička kapitalismu, a pak následují části Vize ekonomie ve službách lidí, Operační pole pro solidární ekonomie a Společenská proměna. Pojednány jsou základní okruhy debaty, jako je obraz člověka v kapitalismu a jeho alternativy, role trhu, otázky vlastnictví, participace na rozhodování, práce a sociální kultury, lokální ekonomiky, družstevnictví, postupy transformace a v neposlední řadě také role peněz a finančního kapitálu.

Řada opatření k ozdravění finanční ekonomiky, kterým se věnuje část napsaná Harakden Benderem, se dá prosadit už v rámci současného systému a může tak posloužit jako přechodná fáze zásadnější proměny. Bender jmenuje:

• Oddělení obchodních a investičních bank 
• Monopol centrální banky na emisi peněz
• Demokratická kontrola centrální banky
• Zákaz prodejů „naprázdno“ („shortselling“) a obchodu s pojištěním úvěrů
• Transparentní kontrola hedgeových fondů a derivátů
• Omezení výše odměn bankéřů a zákaz krátkodobých (procyklických) odměn
• Zvýšení nezbytných kvót vlastního kapitálu a minimálních rezerv u obchodních bank
• Zřízení veřejnoprávních ratingových agentur
• Zdanění finančních transakcí
• Veřejný audit dluhů, aby byl zřejmý jejich původ u zemí, proti kterým finanční trhy spekulují

Tato opatření, z nichž některá (daň z finančních transakcí, oddělení obchodních a investičních bank, evropská ratingová agentura) jsou už součástí politické agendy v EU, nepovedou k novému peněžnímu a finančnímu systému, ale jde o zásahy nezbytné pro zmírnění destruktivních efektů současného systému. Vlastně je to typická agenda pro sociálně demokratické strany.

Bender ovšem uvádí jako cíl solidární ekonomie zásadnější překonání současných funkcí systému, které vedou k obohacování menšiny na úkor většiny a návrat k produktivní a životu sloužící funkci peněz. Základní předpoklad je neužívat peníze jako zboží, ale jako prostředek směny a uchování hodnot. I solidární ekonomie užívá peníze jako „kapitál“ k financování budoucích aktivit, ale bez práva na podíl na zisku nebo na úroky.

Alokace kapitálu má být úkolem společnosti, ale neznamená nutně zespolečenštění výrobních prostředků. Solidární ekonomika počítá s pluralitou majetkových forem. Podobný koncept navrhuje i David Schweickart, kterému vyšla na Slovensku kniha Po kapitalizme a lze dohledat záznam jeho pražského vystoupení na TV Solidarita.

Bender za klíčové považuje odstranění úroků a to i ve formě, užívané islámským bankovnictvím, kde jde o sdílení rizik a zisků. Bankovní poplatky spojené s půjčkami by měly být odměnou za službu zkoumaní bonity a investičního záměru a za technické operace a případné riziko nesplacení úvěru. Je to jedno z opatření k přechodu na reálné peníze a souvisí s ním i omezení emise peněz jen na centrální banku.

Dále se věnuje konceptu kapitálových odpisů a „neutrálního kapitálu“, který nevyžaduje ani úrok ani kapitálové výnosy. „Podnik, který je úplně financován neutrálním kapitálem, nepatří nikomu, ale jen ´sám sobě´.“ Tyto myšlenky nejsou nové. Bender odkazuje na knihu Oto Šika „Humánní ekonomická demokracie. Třetí cesta.“ Pro odchovance současného vzdělávacího systému: Oto Šik byl nejvýznamnější ekonom Pražského jara, který po okupaci emigroval a posléze působil jak profesor ekonomie ve Švýcarsku. Jeho teorie jsou, jak je vidět, dodnes inspirující. Po roce 1998 nabízel pomoc při ekonomické transformaci, ale nebyl zájem. Zemřel ve Švýcarsku v roce 2004.

Zkrátka při hledání odpovědi na otázku co počít po kapitalismu někdy nemusíme ani chodit daleko.