V souvislosti s volbou děkana na fakultě architektury v Brně vyvinulo prostředí blízké Rostislavu Koryčánkovi a galerie 4AM mocnou publicistickou aktivitu, ve které kreslí svůj pohled na věc. Petra Hlaváčková jedna z viditelných postav toho prostředí publikovala text v A2larm.

Byli schopni dostat tento — z jednoho místa sycený pohled — do většiny medií, aniž by kdokoliv hlesl s alternativním slovem. Texty a výpovědi jedné strany hojně kolovaly též v prostředí čtenářů DR, prostředí blízkém DR. Je tedy na místě se i zde vyjádřit.

Zákládní potíž tkví v tom, že texty Petry Hlaváčkové trpí přílišným zevšeobecněním. Pomohu si pasáží jejího článku: „Hluboce zakořeněná hrůza některých brněnských architektů před jistým druhem vzdělanosti a interdisciplinarity zřejmě nevychází z ničeho jiného než ze strachu ze ztráty stavovské výjimečnosti a zajištěného mocenského postavení.“

I tento výrok je poznamenán neurčitostí a neadresností. Kteří architekti? Jaký druh vzdělanosti? Můžeme se jen dohadovat.

Abychom se vyhnuli dále této hře na slepou bábu, musíme jen odhadovat, o jakou vzdělanost by mohlo jít. Podstatné a v jádru věci je, že Rostislav Koryčánek se žádnou oslnivou ani hlubokou vzdělaností nepřichází, říkám to bez záště a v poklidu.

„Interdisciplinarita“ je architektuře vlastní od počátku a účinkuje v ní jinak, než si představuje Rostislav Koryčánek, a má na to přiléhavější pojmenování. Dalo by se odvodit, že Petra Hlaváčková měla na mysli vzdělanost ve vědách o umění (snad historii umění), nebo sociologii.

Tu bychom ale v jakémkoliv produktivním spojení v jeho dosavadní činnosti nedohledali. Obecná evidence o tom prostě chybí. Nepřipouštím, že redakční činnost v časopise, který je zčásti odborným a z větší části společenským, je dokladem vzdělanosti.

Nepřipouštím také, že by Rostislav Koryčánek byl teoretikem architektury, tím se osoba nestává, že o architektuře jen píše, nebo se zabývá jen jejími dílčími aspekty. Pokud je něco architektuře vlastní, pak je to právě celistvost a mnohem hlubší záběr, než který dosud představil.

I kdyby byla pravda, že Rostislav Koryčánek je všeobecně neformálně respektovanou a uznanou autoritou, a bylo to podloženo mořem publikací, nebo naopak třeba jednou či dvěma útlými monografiemi se silnou myšlenkou, mohutně rezonující v širokém a náročném intelektuálním prostředí, musím říct, že ještě ani to by neosvědčovalo minimální kompetenci stanout v čele fakulty architektury.

Těžiště výuky je věru někde jinde a discipliny, o kterých zde mluvíme, jsou jen jedním z aspektů a vždy tam byly přítomny. V mé představě a troufám si říci že i v obecném kánonu, je náplň slova historik umění zosobněna lidmi jako Václav Richter, Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík st., Jiří Kotalík ml., Jaromír Zemina, Friedrich Achleitner nebo Kenneth Frampton a jistě mnoho dalších.

Nedovedu si představit, že by kohokoliv z nich jen napadlo zabývat se myšlenkou usilovat o post děkana na učilišti architektury. Zabývali se totiž ze všech sil tím, v čem byli nepochybně dobří a nepotřebovali dezertovat ze své domény. Pravda, oba Kotalíkové byli i rektory AVU, ale to je o dost jiná situace, neboť oba dva byli odvěkými insidery na této škole, měli imponující pedagogické výsledky a těšili se dokonale obecné autoritě.

Také AVU není fakulta architektury a tamní její škola je jen nepatrným fragmentem akademie. Další konkrétní zkušenost mám se Stanislavem Kolíbalem, výtvarníkem s ohromující a věru hlubokou znalostí architektury. Opakovaně odmítl mé prosby působit v grémiích rozhodujících o architektuře s poukazem, že není dost erudovaný.

Nepídil jsem se po tom, kdo dostal ten ztřeštěný nápad, aby na uvolněný post kandidoval Rostislav Koryčánek. Bylo to mimo všechna měřítka věcí, když bylo dopředu jasné, jaký odpor to vyvolá. Architektura je závislá na řádném měřítku.

Rektor Štěpánek nemá lehkou situaci. Do značné míry si za ni může sám. V přirozeném očekávání je, že takovou funkci by měly vykonávat pevné a rozhodné osobnosti. Rektor měl jednat zavčas, když nastaly rozporné úkony „senátu“, o kterém bylo možno pochybovat, zda senátem vůbec je. Nyní čelí vážné hrozbě, že jedna z fakult jeho školy může ztratit akreditaci, přičemž je jednou z mála fakult akreditačním přezkoumáním dosud dobře zajištěných.

V širším důsledku by se to mohlo promítnout i do pochybností o VUT jako celku. Frontální postoj všech profesorů a podstatné většiny docentů, není fenoménem, který by bylo možno brát na lehkou váhu. Na jisto se nedá vysvětlit různými vztahy k magistrátu některých z nich.

Rektor je v těžké situaci, přesto mu v ní zbývá jediné, nejmenovat Rostislava Koryčánka. Jednak proto, že (přes masivně šířené tvrzení) nebyl zvolen žádným legitimním senátem a rozhodnutí o tom by s největší možnou pravděpodobností vynesl správní soud. Také proto, že by situaci na fakultě architektury a v jisté míře i v celé škole nepředstavitelně zhoršil. I v opačném případě nastane nepohodlí, jistě však bez zničujícího vývoje.

Události na fakultě architektury by v tomto případě neměly být předestírány jako boj dobra se zlem. Tím nejsou. Hříchy, které domněle nebo skutečně měly být působeny určitými nejmenovanými osobami, by měly být především individualizovány.

Bitvy tohoto druhu je nutno vést na jiných kolbištích a jinými způsoby. Podle všeho ale nemají s volbou a účastí Rostislava Koryčánka na ní nic společného. Už proto ne, že v onom semknutém sboru profesorů a docentů jsou osoby s polárně jiným postojem k různým naznačovaným dějům veřejného zájmu, jež byly jen útržkovitě a náznakově jmenovány. Například k územnímu plánu.