Potřebuje univerzita vizi?

Většina kontinentální Evropy se dnes přiklání k tzv. humboldtovskému modelu univerzity. Tato koncepce je ovšem z některých míst zpochybňována. Ministerstvo školství v tomto ohledu předvádí typicky „manažerský“ způsob řízení.

_olc

Roman Šolc

19.08.2013 07:59

Související

Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy došlo k obměně vedení úřadu a osud chystané novely vysokoškolského zákona je ve hvězdách. Ne že by to byla ztráta – přestože koaliční politici a mnozí novináři novelu představovali jako společný návrh vyžadovaný ministerstvem i vysokými školami, realita je spíše taková, že požadavky ministerstva (respektive jistých vlivových skupin v pozadí) byly pro vysoké školy sice nepříjemné, ale ne tak nebezpečné, aby akademikům stály za další desetitisícovou demonstraci.

Pravda je, že systém vysokého školství v ČR dílčí úpravy potřebuje (některé dokonce velmi nezbytně – bohužel tyto nejsou objektem zájmu politiků ani médií). Potíž je v tom, že dosavadní pokusy o reformy systému do značné míry připomínaly stavění domu od střechy – dobře to ilustruje i vznik výše zmíněné novely.

Návštěva z MŠMT
Lednové zasedání Akademického senátu Univerzity Karlovy navštívil náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Mgr. et Mgr. Tomáš Hruda, aby diskutoval se senátory právě o připravované novele vysokoškolského zákona. V rámci této diskuse padl v souvislosti s návrhy na rozvolnění předepsaného vnitřního uspořádání vysokých škol též dotaz na vizi ministerstva, čím by měly univerzity v budoucnu být.

Náměstkova odpověď trochu zaskočila – volně citováno: ministerstvo vlastně žádnou vizi nemá a chce nechat budoucí směřování na jednotlivých univerzitách, při čemž se samozřejmě počítá s jejich výraznou diferenciací a přizpůsobováním různým společenským aspektům, zejména pak požadavkům trhu, respektive trhu práce. Domnívám se, že v této odpovědi se zrcadlí kruciální problém všech diskusí o „reformě“ vysokého školství za poslední roky, a proto si zaslouží větší pozornost.

Co je to „univerzita“?
Většina kontinentální Evropy se dnes přiklání k tzv. humboldtovskému modelu univerzity. Jedná se o koncepci, kterou zformuloval německý filosof a humanitní vědec Wilhelm von Humboldt (1767-1835) vycházeje ze staré evropské tradice.

Univerzita je chápána jako místo multioborové výuky a vědeckého bádání, jež zůstávají v jednotě – vědci jsou zároveň učiteli a studenti se v rámci výuky podílejí na vědecké práci. Je nositelkou akademických hodnot, svobod a principů, jež jsou (ač se to občas nezdá) základem moderní evropské civilizace – svobodného vědeckého bádání, svobody názoru a práva veřejně ho vyjadřovat, práva učit se a volně přistupovat ke všem poznatkům moderní vědy a podobně.

Garancí uchování těchto principů je nezávislost univerzit na politických či ekonomických kruzích a demokratická samospráva vykonávaná celou akademickou obcí. Tyto ideje a sama existence univerzit je veřejným zájmem, proto jsou veřejné vysoké školy do značné míry financovány ze státního rozpočtu – ovšem podléhají také veřejné kontrole a zejména dávají ku prospěchu vší veřejnosti výsledky své práce.

Tato koncepce je dnes ovšem z některých míst zpochybňována. V ČR se plně uplatňuje na velkých „tradičních“ univerzitách (Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, České vysoké učení technické atd.) a stále se osvědčuje. Ovšem ozývají se i hlasy tvrdící například, že pro mnohé „profesně“ orientované programy (zejména bakalářské) je spojení studia a vědecké práce zbytečné.

Nebo že demokraticky volené orgány nejsou tím pravým způsobem řízení a že by rektora voleného z řad akademické obce měl raději nahradit zkušený manažer (nejlépe s praxí z nějakého velkého komerčního podniku), kterému by, namísto silnými pravomocemi obdařeného voleného akademického senátu, sekundovala silnými pravomocemi obdařená správní rada jmenovaná politicky z řad průmyslníků, podnikatelů či místních politiků, kteří by měli lépe „hájit zájmy veřejnosti“ (čti: „jít na ruku politickým a ekonomickým zájmovým skupinám“).

Manažeři jsou totiž flexibilnější, nezabývají se takovými „margináliemi“, jako jsou ideje a ideály, principy, hodnoty a symboly, nýbrž se starají o to, aby instituce fungovala tak, jak je to právě výhodné. V tomto rámci se tedy nyní pohybujeme.

Posílení autonomie, nebo vyprázdnění pojmu?
Přístup ministerstva se může zdát na první pohled prospěšný – mluví se o posílení autonomie a svébytnosti jednotlivých vysokých škol. Je to ovšem Pandořina skříňka.

Ministerstvo totiž zároveň vysoké školy nabádá, aby se vzdalovaly současné humboldtovské koncepci – tu se omezí zapojení studentů do výzkumu, tu se zavede studijní program na objednávku zámožného průmyslníka, tu se zredukují pravomoci orgánů samosprávy, tu se oseká demokratičnost fungování akademické obce…

Takové přehrabování se v Pandořině skříňce může být v danou chvíli pro konkrétní školu výhodné (třeba ekonomicky), avšak může být naprosto zhoubné pro české vysoké školství jako celek.

Tím se obloukem vracíme k otázce o potřebnosti vize. Význam vize se totiž plně projeví spíše na obecnější úrovni, nežli ve fungování konkrétní školy. Bezbřehá koncepční diferenciace univerzit by vedla k naprostému vyprázdnění samotného pojmu „univerzita“. V současné době máme vcelku jasnou představu, co onen pojem znamená, a pokud by se například některá z vysokých škol rozhodla přejít na „manažerské řízení“ a začala by se výrazně odklánět od ideálu univerzity, bude to také tak chápáno – reálně by přestávala být „univerzitou“.

Ovšem v podmínkách bez vize by se „univerzitou“ mohlo nazývat vlastně cokoli. Je to paradoxní, ale současná zákonná úprava, která jasně určuje vysokým školám některé rámce fungování (základní principy, samosprávné orgány, podmínky pro akreditace studijních programů a podobně), a tedy lze říct, že limituje jejich autonomii, tak zároveň chrání abstraktní ideu „univerzity“ a tento pojem před vyprázdněním.

A diskuse?
Otázka, do jaké míry je třeba rámcové podmínky fungování vysokých škol uvádět v zákoně a v jaké míře je předat do gesce jednotlivých škol, je věc k diskusi. Ta sama je velmi podstatná, neboť se dotýká zcela bazálních principů, na nichž univerzity stojí. Bohužel, ze strany ministerstva jsme se dosud setkávali s nepochopením nejen co do věcného obsahu, ale dokonce i s nepochopením, proč by se o těchto věcech a v těchto rovinách vůbec mělo diskutovat.

Ministerstvo v tomto vždy předvádí typicky „manažerský“ způsob řízení – hledá funkční mechanismy, nabízí licitace „něco za něco“, postupuje zkrátka utilitaristicky a pragmaticky. Diskuse o symbolických významech, o idejích a principech – to je mimo kategorie, v nichž jsou funkcionáři ministerstva schopni (či ochotni) uvažovat.

Jak se budou případné rozhovory o změnách v českém vysokoškolském systému dále vyvíjet, lze těžko odhadnout. Snad se jednou dočkáme situace, kdy se dům bude stavět od základů, kdy se diskuse povede od nejzákladnějších principů, na nichž univerzita stojí a kdy se budou navrhované změny pohybovat v rámci těchto principů.

Náměstkem pro výzkum a vysoké školy ovšem stále zůstává Mgr. et Mgr. Tomáš Hruda, jehož vyjádření zmíněné v úvodu je pro dosavadní způsob jednání ze strany ministerstva naprosto symptomatické. Význam diskuse o vizích a koncepcích univerzity, bohužel, nenahlédl. Jeho síla je evidentně koncentrována v jiných jeho schopnostech – zkrátka, je to manažer.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Diskuse na univerzitách Pondělí, 19.Srpna 2013, 10:30:51

Ty diskuse by se měly především odehrávat na univerzitách, na seminářích, senátech i v přilehlých hospodách. Jestliže tyto diskuse váznou i tam, kde mají své přirozené místo, co lze čekat od ministerského úředníka. Ministerstvo bude ministerstvem, i když bude plné manažérů, ale bude univerzita univerzitou, pokud na nich nebudou učitelé a studenti vášnivě diskutovat o ideji, vizi a budoucímu směřování univerzit(y) u nás?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.