Jiří Dienstbier se ve svém postoji proti hidžábům pokusil zachovat alespoň feministický rozměr celé kauzy: „Osobně považuji zahalování tváří za problematické v jiných souvislostech. Pak je také otázka, zda se nám nesetkává respekt k náboženské svobodě s ochranou práv žen, které chodí zahalené, protože si nejsem jist, že to je vždy jejich svobodné rozhodnutí.“

Hidžáb tedy podle Dienstbiera nelze ve školách povolit, neboť je symbolem ženské diskriminace. Podařilo-li se tedy Dienstbierovi získat nějaké ty body kolíbáním dětských dušiček českých islamofobů, záhy o ně zase stejně rychle přišel, neboť české šovinisty současně vystavil nestravitelné progresivní levičácké úchylce ženských práv.

Pokud na celé věci někdo přeci jenom dokázal kompletně politicky vydělat, byl to zase ten všudybyl Miloš Zeman. Jeho nedávné freestylové vyjádření ke kauze muslimských šátků bylo dosud nevídaným pokusem umíchat lahodný koktejl laciné antiislámské xenofobie a odporného mužského šovinismu.

Pozor, budu citovat: „Ono to začíná šátkem a končí to burkou. To je splývavý oděv, který má mřížku přes obličej, a zejména pro krásné ženy je to výrazné znevýhodnění. I když si zcela výjimečně dovedu představit ženy, jejichž zahalení do burky by pro mužský pohled bylo prospěšné.“ Konec citátu.

Úvodní část výroku není moc potřeba komentovat. Argument šikmé plochy dělá Miloši Zemanovi skoro stejné problémy jako šikmé plochy obecně. Daleko víc mě zajímá ta elegance, s jakou Zeman dokáže na tak malém prostoru sesmolit sadu toho nejprimitivnějšího a nejstupidnějšího, co tuchne někde v rožku pisoárů v Hostinci u starýho Vaňka.

↗

Vezmeme-li v potaz Zemanův veřejný vliv, je nepochybné, že se velkou měrou podílí na smutné statistice, která zobrazuje Českou republiku mezi evropskými zeměmi jako jednu z nejméně tolerantních vůči islámu. Foto web Miloše Zemana

Politicky to Zeman zřejmě zvládl luxusně, akorát lidsky to byla taková třetí cenová. Svým způsobem se Zemanovi podařil geniální počin. Při kritizování muslimské kultury v sobě zároveň personifikoval všechno to zastydlé chlapáctví, které je jednou z pochopitelných příčin, proč se (nejen) české (nejen) muslimky chtějí na veřejnosti zahalovat.

Zeman a jemu podobní nositelé praporu chlípné mužnosti zkrátka představují ten model staročeského čumila do výstřihu, jehož sexistická vlezlost především nutí dívku zapínat si halenku až ke krku.

Muslimky s hidžábem tak skutečně představují hrozbu západním tradicím. Nikoli však ve smyslu démonické islamizace, ale ve smyslu nastavování zrcadla našim zapomenutým neduhům. Liberální společnost stále utvrzuje obraz ženy jako bytosti oscilující mezi statusem sexuální kořisti a sexuálního predátora.

Ženská emancipace na Západě od začátku probíhá za té podmínky, že v sobě žena dokáže skloubit ostentativní sexualitu (aby se měli stále vládnoucí bílí muži aspoň na co koukat, když už potkávají ženy na pracovišti) s mužskou ostroloktovostí a agresivitou (aby nám ty kariéristky náhodou ten kapitalismus nezpomalovaly, když už se vzdělávají a cpou se na vyšší pozice).

Miloš Zeman jakoby v sobě tentokrát ucítil gejzír touhy po projevu svého mýtického mužství. Na pár okamžiků svým hlubokým hlasem ztělesnil na obrazovce České televize nezadržitelnou sílu falu, která ženu, křehké stvoření bez vlastního smyslu existence, nonšalantně obdivuje, rétorickými kudrlinkami opěvuje, načež se jí prostě zmocní.

Toto Zemanovo poslední (tedy prozatím poslední, neb se dá čekat, že si jeho mužné ego svá poslední léta v záři reflektorů ještě řádně užije) šovinistické extempore však přichází i s bonusem. Působivé strážení ženského práva (které je dle stále převládající mužské interpretace především právem na sexy prádélko a ruce v dřezu) Zeman spojuje s křižáckou obranou evropských hodnot před symbolickými nájezdy islámu.

Vezmeme-li v potaz Zemanův veřejný vliv, je nepochybné, že se velkou měrou podílí na smutné statistice, která zobrazuje Českou republiku mezi evropskými zeměmi jako jednu z nejméně tolerantních vůči islámu. Nezbývá než doufat, že stejně přísnou optikou začnou Češi nahlížet i na moderní podoby všudypřítomného sexismu. Pokud nám najednou tak vadí postavení žen v tradičních islámských společnostech, mohlo by nás to přimět alespoň k úvaze, zda se nám náhodou nenavrstvila špína i na našem malém dvorečku.