Změnit svět pro šťastný život?

Společenských systémů bylo v dějinách několik, je ale možné žít ve společnosti, ve které budou všichni spokojeni? Podle některých názorů se takovým životem vyznačovalo společenství lovců-sběračů.

Svět - podobně jako člověk - je, jaký je, a obojí většinou není, jakými bychom si je přáli mít. Rádi bychom je proto změnili.

Protože lidé žijí ve společenstvích, ve společenských systémech, stojí zato uvažovat jednak o cestě, jak změnit společenský systém, jednak o cestě, jak změnit člověka. Oba postupy mají své zastánce. Mnozí trvají na tom, že prvotní je změna systému, jiní na tom, že primární je změna člověka a někteří jsou přesvědčeni, že změna společenství a změna člověka (a stejně tak v obráceném pořadí, změna člověka a změna společenství) jdou společně ruku v ruce.

Společenských systémů, ve kterých lidé žijí, bylo v dějinách několik a pokud bude člověk existovat, přibudou další. Mohou tedy mizet a být nahrazeny - většinou bouřlivě, ale někdy též klidně - systémy jinými, tak dlouho, pokud budou lidé existovat. Co by však rozhodně nemělo zmizet spolu s některým společenským systémem, je lidský rod.

V poměrně nedávné etapě lidské historie přivedlo některé společenské vrstvy sílící vědomí nesnesitelnosti života od snah o zlepšení podmínek vlastní existence, existence své rodiny či svého společenství až ke snahám o šťastný život pro všechny.


Spokojeným životem všech svých členů se podle Mihály Csíkszentmihályiho vyznačovalo společenství lovců-sběračů. Foto cs.wikipedia.org

Jsem v pokušení konstatovat, že se dosud žádnému společenskému systému nepodařilo vytvořit podmínky, v nichž by byli šťastni všichni, a domnívám se, že v této snaze neuspěla ani žádná náboženská či duchovní nauka. Přitom odnepaměti vytváří člověk společenství, aby se mu v nich dobře žilo a znovu a znovu se pokouší formulovat pravidla šťastného žití.

Pohled Mihály Csíkszentmihályiho do historie, zveřejněný na blogu matthieuricard.org naznačuje, že nemusím mít pravdu, že mohlo existovat něco jiného, že lidé kdysi mohli žít spokojeně.

Spokojeným životem všech svých členů se podle autora této koncepce vyznačovalo společenství lovců-sběračů. Většina lidí v něm kontrolovala své činnosti: lovci-sběrači se mohou rozhodnout, kdy a jak dlouho budou lovit nebo sbírat potravu, odpočívat, věnovat se kolektivním hrám atd. Neexistuje konflikt hodnot, neboť kmen sestává z omezeného počtu osob, které sdílejí tytéž hodnoty.

Některé osoby mohou mít samozřejmě pocit frustrace a pochybovat o svých schopnostech, když se například ukáže, že nejsou dobrými lovci, ale to není příliš důležité, protože se spontánně věnují jiným úkolům: přípravě šípů a dalším, pro společenství užitečným činnostem. Nejsou tedy ostrakizováni. V těchto společenstvích je velmi málo závisti, společnosti lovců-sběračů jsou velmi rovnostářské, založené na rozdělování.

Jeden z důvodů, proč všechno rozdělují a nezatěžují se nadbytkem, spočívá v tom, že nikdo není ochoten nosit nadbytečnou zátěž nepotřebných věcí z jednoho tábora do druhého. Odpovědnost každého je jasně vymezena a členové společenství jsou si plně vědomi platných sociálních norem. Navíc hněv byl všeobecně dobře kontrolován (étos akceptování pravidel a zvyků řecké vesnice), protože všichni muži byli jako lovci ozbrojeni. Podlehnout vzteku je za těchto okolností nebezpečné.

V zemědělských společnostech, ve kterých není většina lidí ozbrojena, nebyla sebevláda tak potřebná, neboť rizika smrtelných konfliktů byla menší. Pokud jde o závist, se vznikem hierarchie, spojené s usídlením, s nastoupením zemědělství a nahromaděním zboží se zrodila frustrace, protože v nerovnostářské společnosti - „société inégalitaire“ - se na vrchol pyramidy nemohli dostat všichni.

Lidé v současné společnosti si stěžují na podmínky, se kterými se na pracovištích často setkávají. Mezi příčinami svých potíží – vedoucích často k „profesnímu vyčerpání“, k vyhoření – často zmiňují nedostatečnou kontrolu toho, co dělají, konflikt hodnot, pocity frustrace, pochybnosti o svých vlastních schopnostech, agresivitu a hněv, a skutečnost, že hranice mezi jejich odpovědností a odpovědností druhých jsou často špatně vymezeny. Csíkszentmihályi zdůrazňuje, že to všechno jsou specifické problémy, typické pro moderní svět.

Vnucuje se otázka: Je vyloučeno pokusit se využít současného rozvoje techniky k restituování starých společenských podmínek osobní a společenské spokojenosti všech - nebo alespoň většiny? Pakliže usoudíme, že taková možnost existuje, jsme schopni hledat cesty, jak ji zrealizovat?

A co si myslíte vy? Diskuse (21 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Lovci-sběrači a moderní společnost Úterý, 26.Srpna 2014, 12:22:39

Zajímavý příspěvek k probíhajícím debatám o tom, jakým způsobem - a především na jakém základě - je možno zlepšit charakter života současné společnosti a současného člověka.

Ovšem - výchozí obraz Mihály Csíkszentmihályiho, na kterém je založena přinejmenším část této úvahy, je sotva možno bez dalšího akceptovat.

V podstatě se nejedná o nic jiného nežli o další variantu oné prastaré víry, že na "úsvitu lidských dějin" existoval nějaký zlatý věk, kde všichni spolu žili ve vzájemné harmonii a vzájemném bratrství. A že to byly až pozdější doby, kdy lidstvo podlehlo chamtivosti a závisti, což bylo doprovázeno nárůstem nenávisti, svárů a vzájemných bojů.

Nejsem etnologem a nemohu se kvalifikovaně vyjádřit k té tézi, že u těch lovců-sběračů existovala nějaká zcela harmonická pospolitost; ale je v každém případě možno vyslovit zásadní pochybnosti o tom, že by tento model mohl být nějakou nosnou základnou pro změnu naší vysoce komplexní moderní společnosti.

Za prvé: ty zcela původní skupiny těchto lovců-sběračů, to byly v podstatě jenom doslova rodiny. Takže, otázka vzájemných vztahů tu nebyl problém: rodičovská autorita vůdce skupiny byla přirozená, a veškerý život sestával v podstatě ze shánění potravy pro právě jsoucí den. Pro nějaké zásadní konflikty tu nebyl ani důvod, ani prostor.

Tato situace se ale zcela zásadně mění, když lidský rod je už schopen vyprodukovat víc, nežli co slouží k bezprostřednímu zabezpečení vlastní holé existence. Vzniká n a d p r o d u k t - a spolu s ním vyvstává zcela zásadní otázka, co s ním. Jakým způsobem se má rozdělovat - komu má připadnout více, komu méně. A spolu s kvantitativním nárůstem těchto prvotních skupin už také není možno tento problém - a konflikt - řešit jenom v rámci rodiny a jejích přirozených autorit a hierarchií.

V podstatě je jen dvojí možnost, jak tento problém řešit: buďto prostřednictvím násilí - silnější jedinec či skupina si násilně přisvojí privilegované postavení; anebo prostřednictvím principu zásluhovosti: větší podíl z vytvořeného nadproduktu připadne tomu, o kom se předpokládá, že jeho zásluha na jeho vytvoření byla větší, nežli u těch ostatních.

Zdá se, že ten princip zásluhovosti by měl být spravedlivý, a tedy bezkonfliktní; ovšem nelze se tu vyhnout zásadnímu problému, j a k poznat a určit, čí zásluhy byly na konečném produktu větší, a čí menší.
Navíc vyvstává ten problém, co s těmi, jejichž podíl na vytvoření společného produktu je minimální, a přece morální a sociální ohledy zabraňují tomu, nechat je prostě zemřít hlady.

Takže jako čistě pragmaticky optimální řešení se pak nabízí médium t r h u, respektive trhu s přídavným predikátem "sociální" - každý dostane v podstatě takový podíl, jaký pro něj vyplyne z porovnání konkurence (moment zásluhovosti), ovšem doplněný momentem moci (nakonec se v konkurenčním prostředí prosadí ten silnější, který pak má možnost čerpání nadměrného zisku). Jak řečeno tento princip trhu je možno doplnit ještě momentem sociálna, aby se zmírnil konfliktní potenciál tohoto modelu.

Ten princip zásluhovosti - ten bych tu nechtěl více do hloubky rozebírat, je v podstatě klíčový, ale to je příliš složitá problematika, v podstatě právě na toto téma chystám vlastní text, o otázce vykořisťování.

V každém případě ten "rodinný" model těch původních lovců-sběračů asi opravdu sotva bude možno smysluplně použít pro naši vysoce komplexní moderní společnost. Sice v podstatě právě tímto směrem míří v určité části levice v současné době populární model družstevnictví - ale to daleko spíše svědčí o naivitě tohoto modelu, nežli o jeho perspektivnosti. Svým způsobem se v něm opravdu nejedná o nic jiného, nežli problémy vysoce komplexní moderní společnosti řešit modely z dob života neandrtálců.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Problém nadproduktu v komunistické společnosti Úterý, 26.Srpna 2014, 12:32:39

A ještě dodatek, co se týče té otázky, co s vytvořeným nadproduktem: Marx se snaží tento problém obejít předpokladem, že 1. v komunistické společnosti budou výrobní síly už natolik extrémně vyvinuté, že dokáží zabezpečit všechny životní potřeby každého jejího příslušníka; a že 2. každý jednotlivec bude natolik mravně vyspělý, že nebude mít naprosto žádné větší konzumní požadavky, než jaké mají rozumnou míru, čili jaké nepřesahují právě produkční možnosti této komunistické společnosti.

Přitom ovšem - a je zajímavé, že žádný ze zastánců komunismu si tohoto protimluvu zřejmě doposud nedokázal povšimnout - bod 1. v podstatě naprosto protiřečí bodu 2.

Totiž, jestliže komunismus má být charakterizován neustálým nárůstem "výrobních sil" společnosti, pak to dává smysl jenom tehdy, když i všichni příslušníci této společnosti jsou čím dál tím více a lépe materiálně zabezpečeni - to jest, že čím dál tím více konzumují.

Ale na straně druhé právě n e s m ě j í konzumovat ani o kousek více, nežli co právě vyprodukuje ekonomika - protože jinak by se tato nutně zhroutila.
Přitom ale ten člověk za komunismu nemá vůbec ž á d n o u m o ž n o s t objektivně poznat, jestli jeho konzumní nároky a tužby jsou ještě v souladu s produkčními možnostmi společnosti - protože se zrušením trhu a zrušením peněz (což jsou podle Marxe naprosto konstitutivní, neopominutelné podmínky pro existenci komunismu) není nic, co by mohlo nějakým způsobem poměřit a vyrovnat nabídku a poptávku, produkci a spotřebu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Srpna 2014, 13:34:27

Růst výrobních sil vůbec neznamená zvyšování objemu výroby a tím zvyšování konzumu. Mezi výrobní síly patří totiž i pracovní síla, tedy vlastně lidské schopnosti. A ty růst mohou. Nikoli kvantitativně (čili ne pracovat víc hodin), ale kvalitativně. A protože nutné práce bude ubývat, bude to znamenat celkový lidský růst.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Ekonomická demokracie Úterý, 26.Srpna 2014, 13:55:52

"Spokojeným životem všech svých členů se podle Mihály Csíkszentmihályiho vyznačovalo společenství lovců-sběračů."
A odlišovalo se od dnešních poměrů také tím, že díky stěhování z místa na místo, - jak Štěpánka Šprynarová uvádí -, nikdo nevlastnil příliš mnoho a všichni asi tak stejně. Společnost byla zjevně po ekonomické stránce rovnostářská.

A nyní analogie. Rovnost občanů vzhledem k řízení společnosti (možnosti uplatnit se v politice) se nazývá demokracie. Rovnost občanů vzhledem k vlastnění majetku (možnosti uplatnit se v ekonomii) by se podle toho dala nazvat ekonomická demokracie.

Pokud se skutečně společenství lovců-sběračů vyznačovalo spokojeností všech svých členů, stálo by za zamyšlení, co by obnášela ekonomická demokracie v dnešní době.

Děkuji Štěpánce Šprynarové za pěknou úvahu. I já se domnívám, že je legitimní otázka, zda současná věda a technika nemohou být nápomocné při přechodu k ekonomické demokracii. Bylo by to potřebné. Politická demokracie bez ekonomické není úplná. Myslím, že tahle myšlenka stojí i v pozadí úvah marxisty Josefa Hellera.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ekonomika a demokracie Středa, 27.Srpna 2014, 11:57:1

Paní Švandová, to přerůstání demokracie politické v demokracii ekonomickou je dost oblíbeným tématem u levicově smýšlející části obyvatelstva; má to samozřejmě svou logiku, když je tu konstatována zásadní disproporce mezi sférou politickou a sférou ekonomickou.

Jenže, tato úvaha má jednu zásadní slabinu: ani ta demokracie politická ve skutečnosti nemá ani zdaleka za cíl faktickou, r e á l n o u účast všech občanů na správě státu. Tato účast je v podstatě pouze deklaratorní a formalizovaná: každý má sice rovné právo odevzdat svůj hlas v tzv. "volbách" - ale tím veškerá účast (a veškerý vliv) občana víceméně také končí. Fakticky o osudech státu, o reálné politice rozhodují organizované zájmové skupiny - v podstatě politická oligarchie.

No, a to je v podstatě ten naprosto stejný stav, jaký máme v ekonomice (kapitalistické): formálně má také každý jednotlivec naprosté právo (a v určité míře i reálnou možnost) vyvíjet ekonomické aktivity podle vlastního uvážení, a tím docílit osobní úspěch a třeba i osobní blahobyt. V tomto ohledu je kapitalistická ekonomika nepochybně nesrovnatelně "demokratičtější", nežli ekonomika feudálního typu. Ovšem realitou je, že tato možnost - nabýt vlastní ekonomickou činností blahobytu - je sice otevřena k a ž d é m u, ale nikoli v š e m.
To znamená, jak řečeno, formálně sice každý jednotlivec má tu možnost, ale v realitě dané ekonomiky dochází nevyhnutelně k tak nerovnému rozdělení bohatství a příjmů, že je to obecně považováno za nepřiměřené a nespravedlivé.

Ale jak řečeno, v demokracii (alespoň v tom typu demokracie který je v současné době dominantní) to funguje naprosto stejně: každý jednotlivec sice formálně může sice mít politický názor jaký chce, ale fakticky má na chod politického aparátu jenom zcela minimální vliv; tento je fakticky ovládán oněmi už zmíněnými oligarchickými skupinami.

Takže, paní Švandová, celkem vzato opravdu nemá smysl požadovat "více demokracie" i pro ekonomický sektor: tato demokracie - v uvedeném smyslu - v něm už dávno přítomna je.

Pokud bychom chtěli dosáhnout nějakého opravdu podstatného zlepšení věcí veřejných, pak bychom napřed museli vynalézt a prosadit nějaký principiálně jiný modus demokracie - jak ekonomické, tak ale i té politické.

Jan Bílek - Husle

Co by na tento příspěvek řekl Rudolf Steiner? Středa, 27.Srpna 2014, 12:47:39

Vyvstává ve mě otázka, zda Steinerova Sociální trojčlennost by nemohla vést k tomu, že by - jak píše autorka - svět i člověk byl takový, jaký bychom ho chtěli.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Středa, 27.Srpna 2014, 19:29:33

Milý pane Poláčku, ale já přece vím, co je to zastupitelská demokracie, a jak se liší od přímé. A myslím, že směšujete dva způsoby vládnutí. Totiž od Aristotela se vžilo rozlišovat demokracii od oligarchie. Buď tu máme jedno nebo druhé. Co je to za hybrid říkat: máme demokracii a vládnou nám oligarchové?

V tom, co jste napsal, nemohu nalézt, že byste si uvědomoval, že systém zastupitelské demokracie nespadl shůry, ale že sám sebe ustanovil skrze Ústavu a pomocí zákonů stanovuje pořádek ve státě včetně rozdělení majetku mezi občany.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Panu Bílkovi na otázku, Čtvrtek, 28.Srpna 2014, 16:39:39

zda Sociální trojčlennost by mohla vést k přetvoření světa i člověka, odpovědět neumím.

Mohu jen podotknout, že pokud soudím z koncepce tří oblastí společnosti (kultury, politiky a ekonomiky), jež se navzájem mají korigovat a fungovat společně tak, aby každá z nich byla zdravě nezávislá, zařadila bych autora Sociální trojčlennosti mezi ty, kteří trvají na tom, že prvotní je změna systému.

Za svou osobu dávám přednost koncepcím, vycházejícím z přesvědčení, že změna společenství a změna člověka (a stejně tak v obráceném pořadí, změna člověka a změna společenství) jdou společně ruku v ruce.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Demokracie a oligarchie Pátek, 29.Srpna 2014, 13:45:57

Paní Švandová, opravdu jsem nepsal nic o rozdílu mezi přímou a zastupitelskou demokracií; tento rozdíl je v podstatě zcela nicotný, jde zcela mimo podstatu problému.

Že by se "od Aristotela vžilo rozlišovat demokracii od oligarchie"? - No, jak se to vezme. Právě Aristoteles ukazuje, jak se obojí navzájem velice podmiňuje. A že nakonec to jedno není principiálně o nic lepší, hodnotnější než to druhé.

To že "systém zastupitelské demokracie nespadl shůry, ale že sám sebe ustanovil skrze Ústavu a pomocí zákonů stanovuje pořádek ve státě včetně rozdělení majetku mezi občany" - to je tvrzení velmi, ale opravdu velmi pochybné, českoslovenští zákonodárci (z důvodu naprosté absence vlastní státoprávní invence) celou tu "zastupitelskou demokracii" prostě a jednoduše zcela pasivně, neřkuli vysloveně otrocky převzali a opsali od států dominantního Západu.
Čistě teoreticky, kdyby ti tehdejší českoslovenští zákonodárci měli poněkud více odvahy, více kreativity (a kdyby nebyli natolik zaslepeni svým antikomunismem), mohli se alespoň do jisté míry pokusit navázat na dědictví československého "Pražského jara" roku 1968 - s jeho jedinečným projektem spojit ideu socialismu s politickou a občanskou svobodou. Ale, jak řečeno, namísto takového tvůrčího počinu přišlo pouhé slepé přejímání cizích vzorů...

Ještě k té demokracii a oligarchii: svým minulým textem jsem chtěl především poukázat na to, že pod v n ě j š k o v ý m zdáním jakési "vlády lidu" se tu ve skutečnosti faktické vlády nad státem zmocnily ty zmíněné organizované skupiny. Které sice původně možná nebyly (alespoň některé) ryze oligarchické, ale postupem času nabyly fakticky oligarchický charakter.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pátek, 29.Srpna 2014, 23:40:46

Milý pane Poláčku, tápu, co mi vlastně chcete sdělit. Tak to raděj nechám být.
Přeji vše dobré. B.Š.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 30.Srpna 2014, 09:42:44

Taky jsou na mě příspěvky pana Poláčka příliš komplikované, paní Švandová, a tak si z nich letmo vyberu vždycky jenom to, na čem se můj zrak zastaví. Třeba na slovech "spojit ideu socialismu s politickou a občanskou svobodou".
Ideu socialismu můžeme podle mého mínění spojit s politickou a občanskou svobodou jedině tehdy, když ji přijmeme za svou vlastní a budeme si jí vážit víc než sebe.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 30.Srpna 2014, 09:46:34

Což je patrně ten největší problém.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Aristoteles o demokracii a oligarchii Sobota, 30.Srpna 2014, 12:57:32

No problem, paní Švandová; když se jednou začne o věcech přemýšlet trochu víc do hloubky (a přitom se ještě argumentuje takovými myslitelskými velikány jako je Aristoteles), pak se napohled zdánlivé věci ukazují být velice, ale opravdu velice komplikovanými. Nedělejte si tedy hlavu z toho, že Vám některé věci nejsou zcela jasné; nejste v tomto ohledu dozajista sama, a mně samotnému se svého času samozřejmě také nevedlo příliš jinak. Chce to prostě trochu trpělivosti, a připravenosti jak řečeno jít trochu víc do hloubky.

Ale ještě k tomu Aristotelovi: ten totiž ve spojitosti s tou oligarchií a demokracií vyslovuje jednu velice neobvyklou, ale přitom sotva stěží vyvratitelnou tézi: že totiž nakonec jak demokracie, tak i oligarchie jsou jenom - dvě strany jedné a téže mince!

Takovéto tvrzení se samozřejmě napřed zdá být naprosto nesmyslné: vždyť přece oligarchie zásadně platí za naprostý opak demokracie, oligarchie je přece vláda jenom těch bohatých (na úkor lidu), zatímco demokracie je přesně naopak právě vláda toho lidu, tedy rovný podíl na vládě všech.

Jenže, Aristoteles staví otázku poněkud jinak: co je vlastně konečným ú č e l e m obou těchto forem vládnutí? Aristoteles vychází z toho prostého dělení, že společnost je rozpolcena na vrstvu bohatých a na vrstvu chudých. Ti bohatí (oligarchové) si samozřejmě chtějí udržet svá privilegia, své bohatství; proto se snaží ten chudý lid odstranit od vládní moci.

U těch chudých je tomu přesně naopak: oni chtějí přerozdělení bohatství, čili chtějí vzít těm bohatým jejich majetek a zmocnit se ho ve svůj vlastní prospěch. K tomuto účelu jim má sloužit právě vládní forma demokracie - jakožto nadvláda té chudé většiny nad bohatou menšinou.

Právě z toho Aristoteles odvozuje svou tézi: ve skutečnosti se oběma stranám jedná nakonec o to samé - totiž o peníze. O majetek. O čistě vlastní materiální prospěch. Oligarchie je z tohoto hlediska nadvláda bohatých nad chudými, zatímco demokracie je nadvláda chudých nad bohatými.

Ani jedna - a to je pro Aristotela naprosto klíčové - ani jedna z těchto stran (a tedy ani jedna z těchto vládních forem) si ale neklade žádné vyšší, hodnotnější, ušlechtilejší cíle, nežli právě jenom to čistě materiální bohatství!

Stojí tu tedy nakonec jenom mamon proti mamonu, materiální zájmy jedné strany proti materiálním zájmům strany druhé. Jediný rozdíl je v tom, že na jedné straně stojí menšina společnosti, na straně druhé většina.

Ta většina ovšem není jenom proto nějak mravně a lidsky lepší, jenom proto že je to většina; a stejně tak ani ten chudší není jenom proto lepším člověkem, že má méně peněz nežli ten bohatý.

Takže, sečteno a podtrženo: jak oligarchie, tak i demokracie patří podle Aristotela obě do kategorie principiálně š p a t n ý c h forem vládnutí, neboť si nekladou jiné nežli jenom zcela přízemní cíle.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Idea socialismu a člověk Sobota, 30.Srpna 2014, 13:02:0

"Vážit si ideje socialismu víc než sami sebe"? - no, paní Hájková, tak tohle by byl opravdu velký problém; ve svém důsledku by to totiž neznamenalo nic jiného nežli požadavek, vážit si nějaké "ideje socialismu" více než - samotného člověka!

A přesně a právě na tohle celý ten socialismus i se svou "ideou" také dojel: protože se jakási abstraktní idea zcela odtrhla od člověka, prohlásila se za to jedině platné a důležité, a od samotného člověka se očekávalo a vyžadovalo, že on se té "ideji socialismu" už tak nějak přizpůsobí.

No, jak známo, dopadlo to dosti opačně; člověk zůstal sám sebou, a tu "ideu socialismu", která se stále více dostávala do rozporu s jeho vlastním žitím, nakonec odhodil a odvrhl docela. A to - bohužel - i s tím pozitivním, co ona v sobě skutečně obsahuje.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 30.Srpna 2014, 13:19:21

Zase jste mě nepochopil, pane Poláčku. Copak socialismus je něco, co je odtržené od člověka? Nevím, co přesně si pod tím pojmem představujete. A co to vůbec je ten "samotný člověk"? Prostě vám nerozumím.
Počkám si na ten váš nový článek a uvidím.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 30.Srpna 2014, 13:35:1

A kromě toho já jsem mluvila o jednotlivci kdežto vy zase o jakémsi abstraktním "my", které neexistuje a které má počítat se "samotným člověkem".
Socialismus přece není něco, co počítá s jakýmsi ideálním člověkem, který se měří podle nějakého prototypu uloženého kdesi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Socialismus a člověk Neděle, 31.Srpna 2014, 10:36:22

No ano, paní Hájková, o to přece právě jde, že socialismus je "něco, co je odtržené od člověka".

Socialismus je idea, projekt, plán, v podstatě politická respektive politicko-sociologická záležitost, je to představa že určitými změnami jistých ekonomicko-sociálních a politických struktur dosáhneme určitých pozitivních změn ve společnosti - ale to znamená tedy i u samotného člověka.

Zatímco člověk - co je to vlastně doopravdy, tato podivná a mysteriózní bytost? Jakým způsobem je možno jednoznačně definovat člověka? Například i tak velký myslitel jako byl Aristoteles si s touto otázkou natolik nevěděl rady, že někdy člověka nazýval prostě "dvounohým živočichem" což je jako "definice" samozřejmě naprostý nonsens.

Člověk, nedá se nic dělat, to je ve svém nitru celý další vesmír, se všemi jeho sny, představami, bolestmi, zmatky, a tento vesmír asi sotva nějakým způsobem v jeho nitru dosáhneme tím, že to prostě nějak podřadíme pod ten "projekt socialismus".

Na straně druhé ovšem musím zcela otevřeně přiznat: svého času jsem i já sám přesně tohle také nechápal. Byly doby, kdy jsem také viděl jenom tento "projekt socialismus", a byl jsem také pevně přesvědčený, že ten přece přináší člověku jenom to nejlepší. A nechápal jsem, vůbec a naprosto jsem nechápal, když ti, které jsem se snažil touto myšlenkou oblažit, přesvědčit je o její velikosti, když jenom krčili rameny a ptali se: "A kde je tady člověk? Co to všechno má co dělat se skutečným člověkem? Jak tady žije a chodí?"

A trvalo mi opravdu dlouhá, velmi dlouhá léta, než jsem pochopil, že toto prosté pokrčení rameny je ten nejsilnější argument, který není možno nijakým způsobem vyvrátit. Že je to právě ten samotný člověk, který tu dává najevo, že celá ta myšlenka socialismu je prostě příliš abstraktní, příliš odtažitá, než aby mohla nějakým způsobem zasáhnout, oslovit nitro "obyčejného" člověka.

Pokud tedy nechceme zase opakovat to, že bychom ten socialismus lidem vnutili nějakým aktem seshora, pak nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu do toho vnitřního vesmíru lidské bytosti - a pokusit se tam najít něco, co by se s tou ideou socialismu přece jenom nějak nechalo spojit. Nejde-li hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. Nepřivedeme-li my sami ideu socialismu k lidem, oni sami k nám nepůjdou.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Co se skrývá pod pojmem „socialismus“ Neděle, 31.Srpna 2014, 11:20:5

je možno nalézt v knize Fulberth, Georg: Sozialismus, PapyRossa Verlag, Köln, 2011.

Český překlad výňatku z této publikace, ve kterém je prezentováno, co vše podle autora zahrnuje pojem „socialismus“ včetně stručného popisu dějinných pokusů o jeho uskutečnění, lze nalézt na webu Josefa Hellera http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/preklady/newscbm_330287/5/

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Na počátky soukromého vlastnictví Neděle, 31.Srpna 2014, 11:43:15

prezentuje Fulbert podobný názor jaký je uveden v koncepci Mihály Csíkszentmihályiho. Je to patrné ve zmíněném českém výňatku z jeho knihy:
„V největší části zhruba dvou milionů let sahajících zpět do historie lidstva neexistovalo žádné soukromé vlastnictví výrobních a oběžných prostředků. Zvláště půda byla obecnou (Allmende), která byla k dispozici všem. Relativně později – při přechodu k polnímu hospodářství a pěstování dobytka (zhruba 12 000 let před naším počítáním času (= před naším letopočtem), se mohly vyskytovat počátky zvláštního vlastnictví (které tedy nebylo k dispozici všem lidem, kteří v okruhu, který mohli přehlédnout, žili)”.http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/preklady/newscbm_330287/5/

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 31.Srpna 2014, 14:38:10

Také si myslím, že soukromé vlastnictví půdy ve většině kultur nepřicházelo v úvahu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Osobní a soukromé vlastnictví Neděle, 31.Srpna 2014, 18:56:25

No, paní Šprynarová, díky za ten link na toho Fulbertha, ale - celý ten jeho výklad má v podstatě čistě popisný charakter, je to vlastně jenom výčet charakteristik s kterými je pojem "socialismus" tradičně spojován, ale není tu v podstatě nic, co by bylo z teoreticko-analytické stránky nějakým způsobem přínosné respektive novátorské.

Ten jediný bod který zde má nějaký hlubší význam je ta záležitost s tím, jaký druh vlastnictví byl prvotní - zda soukromé či obecně sdílené. Fulberth tvrdí, že to obecné - jenomže tady směšuje dvě zcela rozdílné věci. On poukazuje, že jako první se konstituovalo společné vlastnictví - p ů d y, jenomže přitom zcela opomíjí, že celé ty stovky tisíc let předtím měl každý jedinec své o s o b n í, individuální vlastnictví především svých nástrojů k lovu - což nebylo nakonec nic jiného, nežli jeho "výrobní prostředek". Z tohoto hlediska tedy soukromé vlastnictví má nesrovnatelně hlubší kořeny, nežli jakékoli vlastnictví kolektivní.

Ostatně, jak ve své velmi fundované stati "Instituce obecně sdílených statků" (zveřejněno na DR) dokládá Michal Čepela, za zcela první z celé té řady "obecně sdílených statků" je nutno považovat k u l t o v n í předměty - tedy "zespolečenštění" určitého druhu předmětů za podmínek, kdy jinak všechno mělo svého individuálního, čili "soukromého" vlastníka.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.