Na podnikatele nemám spadeno

Ondřej Vaculík

Podle Ondřeje Vaculíka nás k myšlenkám o milionářských dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti, svádí nevalné mínění o podnikatelském stavu. Průnik podnikatelských praktik a aktivit do veřejné správy by měl být zapovězen zákonem.

Slovo „podnikatel“ se snažím nevyslovovat, ale chybí mi výraz pro takto činorodé lidi: živnostníci, obchodníci, továrníci? Anebo snad „osoba samostatně výdělečně činná“? To ale jsme i my, „nepodnikatelé“. Nebo je podnikatelem každý, kdo něco podniká?

Každý z nás má jistě mnoho známých, kteří podnikají, a přesto je tak nechce nazývat. Uplatňují se ve společnosti konajíce různé - vesměs užitečné služby (za neužitečné bychom jim neplatili), nebo vyrábějí tovar, pro nějž musí mít odbyt, protože jinak by se museli živit něčím jiným. Je to velice čestný, záslužný a archetypální způsob existence, který výraz „podnikatel“ nevystihuje, ba spíše ho deklasuje.

Příznačné je, že my naše známé, kteří podnikají - a o nichž víme, že požitky, jež jim z takového činění plynou, jsou více než zaslouženy, protože od své „firmy“ si neodpočinete ani na chvilku -, vyjímáme z podnikatelského prostředí, o němž obecně nemáme valného mínění.

Nevalné mínění o podnikatelském stavu nás svádí k lákavým myšlenkám o milionářských či jiných dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti a ke zlepšení naší ekonomické situace. Takové úvahy sice v rámci socializace poměrů mají své racionální jádro, ale já je odmítám, protože je to způsob, jak celé „podnikatelství“ dostat na příslovečný „kluzký svah“, na němž nakonec budou muset s pocitem diskriminace balancovat i ti naši známí, a nám to bude hloupé. Tzv. spravedlnosti, která je pomyslná, protože nemá žádnou hranici s nespravedlností, se má společnost vyhýbat.

Snad je ve mně také kus podnikatelského ducha, a proto si nepřeji, abych - až si soustavným psaním zdarma do tohoto našeho Referenda jednou vypíšu milion - musel odvádět státu nějakou speciální daň pro boháče.

Jak mám náš stát opravdu rád a různými formami veřejné činění v něm podporuji, nechci, aby tady komukoli hrozila forma takového povinného odvodu, u nějž by opět nebyla jasná hranice mezi státotvorností a politickou pomstychtivostí.

Nechápu, v čem nám ten podnikatelský přístup k vedení státu tak imponuje. Průnik podnikatelských praktik a aktivit do veřejné správy by měl být zapovězen zákonem. Kriteriem pro výkon veřejné správy by neměla být v prvé řadě hlediska ekonomická, ale demokratická.

Nevalné mínění o podnikatelském stavu nás podle Ondřeje Vaculíka svádí k lákavým myšlenkám o milionářských či jiných dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti a ke zlepšení naší ekonomické situace. Foto Paul Stevenson, flickr.com

Ekonomizace veřejné správy vede k další nadvládě ekonomů a peněz nad tím, co nazýváme veřejným prostorem. V něm je ekonomie, na rozdíl od byznysu, v roli služebné, protože peníze jsou toliko prostředkem k uskutečňování veřejných záměrů, o nichž rozhoduje samospráva, která představuje vůli lidu. Tak jako nebylo správné, aby vůle dělníků řídila ekonomii národního podniku, tak stejně nepřijatelné je, aby demokratické způsoby veřejné správy — v praxi jakkoli neohrabané — tzv. efektivizovala skrytá síla kapitálu.

Sbírat se po koruně na modernizaci mateřské školy nebo na oživení obecního kina je sice zdlouhavé a chudobné, ale zdravé a odpovídající obecným poměrům. Bohužel. Jejich chudoba netkví ani tolik v současných politických poměrech, jimiž jsou lidé znechuceni, ale právě v duchovní chudobě mocného podnikatelského kapitálu, který je k veřejnému prostoru skoupý.

Podporuje ho velmi, ale velmi uboze a dosti buransky, což je patrné zejména na venkově. (Skutečně platí, že ti, co už fakt nevědí co s prachama, by si nechali pro korunu koleno vrtat.) Protože — řečeno dosti plebejsky — je dosti podnikatelů, kteří než by duchaplně zhodnotili své peníze ve veřejném prostoru, tak si s nimi raději budou tapetovat. A teď nám budou ten „veřejný prostor“, do něhož nikdy ničím podstatným nepřispěli, zachraňovat?

Nikoli. Oni si kvůli těm penězům nyní chtějí podmanit i tu politiku, její veřejnou správu. Což mimoděk doznává úspěšný ústecký podnikatel Martin Hausenblas, jenž se svým „podnikatelským“ politickým hnutím uspěl v krajských volbách, když v rozhovoru pro LN říká: „V životě se ale člověk dostane do fáze, že peníze už nejsou všechno.“ Tedy ještě mít i tu politickou moc, viďte.

V našem městečku máme také úspěšné podnikatele, kteří za pomoci obrovských nádrží obchodují s pohonnými hmotami a využívají infrastruktury města. Jejich obchodní taktiku ponechám stranou, divili bychom se. Přes náměstí projede denně několik autocisteren. Jeden z pánů podnikatelů, s nímž jednám, a je to takový tanec s luxusní kozou na ledě, na dovolenou nemá čas, a tak přes léto si pouze zalétává na prodloužené víkendy zaplavat do Chorvatska. Českou zimu nemá rád, přežívá ji na Floridě.

Už dva roky vyjednáváme, a omlouvám se za ten kýč, že by mohli městu, jehož prostředí zatěžují těžkou dopravou, na něco přispět. Například na obnovu školního hřiště. Stále zvažují, zda „město“ (rozuměj s touto politikou reprezentací) je hodno jejich pozornosti. Pochopitelně — pro ně jsme neschopní, protože chudí, a město se jim jeví zanedbané. Přeci normální je být bohatý, schopný a opečovaný.

A tak si představuji, jak než by na něco přispěli a s někým se dělili, raději začnou město zachraňovat sami. Před radnicí budou parkovat jejich luxusní vozy a jejich voliči si budou představovat, jak už v nich sedí také. — Uvalit na ně milionářskou dávku?

Podle babišovské ideologie chudobu tady šíří ti, kteří spoustu veřejně prospěšných věcí stále ještě dělají zdarma, tj. vlastně neúspěšně.

Ona je to furt stejná podnikatelská taktika: Nejprve ten podnik zruinujete, a pak ho koupíte jako zbytkový za zůstatkovou cenu. Prostě byznys.

Na podnikatele nemám spadeno.

    Diskuse
    August 6, 2014 v 15.26
    minirecenze
    Pane Vaculíku, tenhle Váš článek je čtivý jako vždy, ale!
    Nejprve oddělujete od podnikatelů ty, kteří něco konkrétního vyrábí, zhotovují, opravují nebo provádí nějaké služby, za které si nechávají přímo zaplatit. Ty první bych nazvala řemeslníky, ty druhé pracovníky služeb.
    Následně se ohrazujete proti tomu, aby na takové byla uvalena vyšší daň z příjmu nebo jak tomu říkáte, aby na ně byly uvaleny milionářské dávky, což by byla forma dalšího povinného odvodu. Netrestejme tyto podnikatele!

    Jenže, pane Vaculíku, ruku na srdce. Kolik z řemeslníků a pracovníků služeb jsou milionáři? Jednoho mám doma, ale že by musel odvádět milionářské dávky, toho se nehrozím. Řemeslo ho jakž takž živí, milionové zisky zdaleka nemá. Věřte nebo ne, milionářské dávky jsou míněny jako odvody pro milionáře a miliardáře! Podle Roberta Reicha dosahovalo progresivní zdanění superbohatých v 60. letech 20. stol. v USA až 90%!

    Když takové boháče nechcete řádně zdanit, tak si nestěžujte, že Vám sami od sebe na obnovu školního hřiště nepřispějí! To jste tedy sám proti sobě.

    První část článku má patrně uvést na pravou míru, že ačkoli v druhé části kritizujete podnikatele, nemáte na ně spadeno. Kritika se týká těch podnikatelů, kteří chtějí řídit stát jako podnik, čili chtějí dosadit ekonomický princip řízení namísto srávného demokratického. Souhlas až na to, že nerozlišujete zákonodárnou (vláda, parlament, senát, politici) a exekutivní (státní správa, úředníci) složku. Zákony by měly samozřemě vznikat demokraticky, ale při jejich konkrétní implementaci by státní správa neměla plýtvat čili měla by se řídit i ekonomickými principy. Neměli by ovšem jako úředníci s veřejnými penězi podnikat!

    Milý pane Vaculíku, těším se, že zase něco zajímavého napíšete a držím palce.