V příloze Lidových novin se v rozhovoru vyjadřuje výtvarník Jiří David k pomníku československých letcům v Praze na Klárově. Je to dost špatný rozhovor, David si v něm protiřečí, nechce říci, že ten podivný okřídlený lev je škaredý, popisný a jako socha tupý, že navzdory křídlům nemá žádný vzlet, ačkoliv je to pomník letcům, tak rozpačitě teoretizuje o tom, že pomníky jsou vůbec nesmysl a že by měly nebýt.
Vzápětí je samozřejmě usvědčen, když nedokáže pořádně odpovědět na otázku, co to tedy je ta jeho klíčová socha nazvaná Listopad 1989 anebo co to bylo to srdce nad Hradem. V té souvislosti by mě zajímalo, jestli by měl třeba Milan Knížák odvahu říci, že ten lev na Klárově je ohavnost, zda by v sobě našel tolik umělecké poctivosti, aby překonal strach, že se dotkne rodin a posledních žijících československých letců v Británii a vyslovil, že takový pomník si snad ani nezaslouží. Asi ne, z Knížáka je dnes starý vašnosta a Jiří David pomalu spěje k podobnému vašnostovství, jen na protilehlém pólu politického smýšlení.
Pomníky jsou tady prostě proto, aby něco připomínaly, a jako takové fungují dobře bez ohledu na jejich estetickou kvalitu nebo politické zadání. Jsou takové, jaká je doba, kdy vznikly, a jako takové jsou zajímavé a důležité.
Od mladého komparatisty Roberta Roreitnera jsem se dozvěděla, že staří Řekové vedli spor o to, zda má smysl tesat nápisy na náhrobní stély, ony verše, které nám jmenují a připomínají postavy, o nichž dnes jinak nevíme nic. Argumentovalo se, že přece není nic méně trvanlivého než kámen, který jediný člověk rozbije rukou, má-li v ní kladivo. Tážeme-li se, co by však bylo trvalejší, odpověď zní, že přece poezie, která ústní tradicí jméno hrdiny zachová po věky v mysli lidu a tím je přenese do budoucnosti v nejdůstojnější myslitelné podobě. Zní to na první poslech směšně asi tak, jako Zenonova úvaha nad tím, že Achilles nedohoní želvu, ale obsahuje to hlubokou pravdu: na koho zapomene lidská paměť, může mít pomník jako hrom a stejně nebudeme vědět, kdo to byl a co vykonal.
Paměť nikomu nestrká pod nos ideologii své vzpomínky – a také neriskuje, že vzpomínka bude zesměšněna nebo devastována. Paměť ostatně může s objektem průběžně pracovat, přehodnocovat jeho význam, všelijak ho tvarovat, dokonce si ho může vybavovat v různém věku a fázích života, v různých podobách. Hmotný pomník vše jednou provždy zastaví v jednom momentě a dál s tím už nikdo neudělá nic (kromě možnosti odstranit a rozbít, o níž tu teď nechci mluvit).
Za sebe můžu říci, že mám pomníky ráda, mimo jiné i jako dobrou záminku k tomu, vytvořit portrétní sochu. S potěšením se chodím dívat na Neprašova Jaroslava Haška na Žižkově, jak si jeho busta sedí na koni, posvařovaném z trubek. Píše se, že socha je recesí, ale já myslím, že věrně vystihuje podstatu fenoménu Hašek – i nedozírný význam pro literaturu (kamenná busta ve vší důstojnosti) i efemérnost povídek psaných na hospodské účtenky, mystifikátorství a nevážnost ke všemu a ke všem (ten kůň s hřbetem rovným jak hospodský stůl). Docela ráda mám i Rónova Kafku u sv. Ducha, protože je záhadný a vzbuzuje touhu přijít na to, kdo je ten obr bez hlavy, který malého Franze v kloboučku nese na ramenou. Což nelze jinak, než něco si od Kafky přečíst.
Moc ráda mám také pomník americkým osvoboditelům v Tachově od sochařky Aleny Burešové. Ten vznikl v roce 1990 ke pětačtyřicátému výročí konce druhé světové války. Je z elektroporcelánu, jakýsi totem, na jehož vrcholu září zlatá koule s křídly. V těch křídlech je zvěčněno nadšení převratu roku 1989 – perutě jsou tvořeny otisky desítek rukou. Sochařka mi vyprávěla, že vypálením se otisk podstatně zmenší (a sádra formy při tuhnutí také nepříjemně pálí) a proto aby nebyly perutě složeny jako z dětských ručiček, bylo zapotřebí otisknout doslova ruce jako lopaty. Ty dali k dispozici horníci z tehdejších uranových dolů, jedna z hybných sil tachovského Občanského fóra – jejich obrovské dlaně po vypálení mají rozměr běžné ruky. Pomník je krásný, barevný, neideologický, září v parku u kostela jako úsvit svobody.
Jsou ovšem i sochy na objednávku nebo takové, jakými se chce sochař nebo zadavatel zavděčit. K těm patří opravdu stupidní hyperrealistická socha generála Pattona od plzeňského sochaře Bockera, kterou dokonce plzeňský magistrát odmítl instalovat na manipulací vynucované místo (ovšem nikoli z důvodů, že socha je hloupá, ale proto, že sochař je uveden na seznamech spolupracovníků STB) – socha dnes stojí před školou v obci Dýšina. Je na ní vidět, že si sochař s portrétovanou osobností neví rady, že k ní nemá jiný než oficiální vztah, že – nedej bože – nechce nic riskovat, takže výsledkem je panák v rajtkách, no.
Pomník je sice dobrým důvodem vytvořit portrétní sochu, ale to je u politika těžké, když rovnou v zadání je, že nesmí dávat najevo žádnou slabost. Proto jsou ty sochy vojevůdců a politiků tak hloupé, že nemají lidský výraz. A je jedno, jestli je to generál Radecký nebo císař František. Masaryk alespoň smí vypadat ustaraně, a taky nedošlo naštěstí k jeho jezdecké soše, ale ti vítězové – včetně Žižky – to je hrůza. Nejstrašnější jsou na Náměstí Hrdinů ve Vídni.
V Karlových Varech zaznamenává archivář Milan Augustin i válku o pomníkovou korektnost. Když se ve městě v devatenáctém století příliš rozmnožily pomníky ruských a polských veličin (poslední byl, tuším, Chopin), byla deklarována nutnost přidat na pomnících německých.
Tak došlo k postavení Beethovenova pomníku, na který se dlouhá léta sbíraly peníze, až padlo habsburské mocnářství a skladatelovu monumentu z dílny sochaře Huga Uhera ustoupil (ale až v roce 1929) těsně před první světovou válkou postavený pomník císaře Františka Josefa. Beethovenův pomník v Karlových Varech (kde pobýval jen pár dní, ale uspořádal tu důležitý charitativní koncert) je působivé dílo, jehož součástí je i dosti podstatné architektonické řešení, sám skladatel je zobrazen jako muž vzpurně kráčející proti větru. Po obou stranách byly symbolické bronzové reliéfy, které – kvůli německým nápisům – byly po válce z pomníku odstraněny a diskutovalo se i o samotném Beethovenovi! Uvažovalo se i o tom, že by místo německých reliéfů mohly být vytvořeny reliéfy nové, od českého umělce (aby se ten německý živel trochu potlačil). Dnes jsou tam repliky těch původních a celé to místo může posloužit vnímavému návštěvníku jako inspirace pro úvahy o interpretacích jednoho druhu umění v jiném.
Jiří David na adresu pomníku letcům na Klárově říká, že jeho výraz neodpovídá situaci lidí, jimž je určen, že je jednoznačně vítězný, bez známky únavy nebo strachu. A takový že žádný člověk v boji není. V tom má pravdu – okřídlený lev je nejen vítězný, on je přímo zuřivý, vlastně působí ne jako by se bránil, ale jako by on byl tím agresorem. Na celkem nezajímavém travnatém place na Klárově sousedí s Preclíkovou bronzovou napatinovanou potrhanou vlajkou věnovanou protifašistickému odboji, která jakoby především dokazovala, co a jak realisticky se dá odlít. Je zajímavé, že ani jeden z těch dvou monumentů nevzbuzuje pohnutí ani jiné kladné emoce, jako je třeba vděčnost za to, že žijeme v míru a svobodě – což snad je i smysl pomníků toho druhu.
Pražští památkáři se pokusili svévolnému umístění okřídleného lva vzepřít, ale valný smysl to nemá. Debata je už předem zvrácená ideologicky, kdyby nebyla, vedla by se klidně a nebyl by spor. Ten škaredý bezduchý lev může na Klárově, kam je vnucen, klidně zůstat, nebude to první bezduchá socha v exponovaném prostoru. A pokud jde o lvy v té lokalitě, o pouhý kousek výš, v zatáčce Chytkovy silnice, je ještě jeden, kamenný. Ten má – na rozdíl od britského zuřivce – na hlavě královskou korunu a ve tváři dobromyslný úsměv.
Je dílem sochaře Josefa Maxe, který ho vytvořil v roce 1852 na památku českých vojínů, kteří padli v řadách rakouské armády při italském tažení v letech 1848-49. Tak to vidíte.
