Chci přispět X

Jožka Jabůrková chtěla jistoty, nikoli milodary

„Nechceme milodary pro naše děti, chceme práci pro jejich rodiče.“ Tak zní jeden z citátů neprávem opomíjené komunistické političky, levicové novinářky a spisovatelky Jožky Jabůrkové, kterou před sedmdesáti lety umučili nacisté.

Andrea2-foto

Andrea Cerqueirová

04.08.2012 07:59

Jaburkova

Jožka v sobě měla všechno, co musí novinářka mít: pohotovost, bystrý úsudek, ironické srovnání, zanícení pro věc, schopnost jednoduše vysvětlit i složité jevy. Foto Vlastimil Hloupý

V úterý tomu bylo sedmdesát let, kdy vyhasl život Jožky Jabůrkové, bylo jí šestačtyřicet let. Její život nebyl jak vystřižený z červené knihovny ani prvorepublikových nalakovaných filmů pro pamětníky. Byl tvrdý a ukazoval i stinnou stránku tehdejšího Československa, plnou sociální nerovnosti. Vyhasl 31. července 1942 v koncentračním táboře Ravensbrück.

Jožka se narodila 16.dubna 1896, její matkou byla švadlena Anežka Řehová, otce nikdy nepoznala. Jako nemanželské dítě neměla na růžích ustláno. Dětství a mládí prožila v ostravských Vítkovicích, žila ve sklepním bytě dělnické čtvrti. Historik Hynek Roleček na internetu připomíná, že právě tehdy vznikl její pseudonym Ida Ostravská, kterým později podepsala například své romány Hanko, zpívej… nebo Lásky Marty Tomanové.

Jiné děti na ni totiž, kvůli slabému sociálnímu postavení, pokřikovaly „Ida - bída“. Její matka brzy zemřela, Jožka zůstala osamělá, v době první světové války pracovala jako chůva v movité rodině, později ve Vítkovických železárnách a posléze v tamní nemocnici. Životem se protloukala jak jen to šlo.

Bojovnice za sociální práva
Po skončení první světové války se přestěhovala do Prahy, žila střídavě v Košířích a na Žižkově. Vzhledem k životním zkušenostem, kdy poznala obrovské sociální rozdíly, dennodenní boj o přežití a v roce 1917 se zúčastnila vítkovické stávky, kdy četníci stříleli do hladovějícího davu a protest tak krvavě potlačili, se logicky zapojila do sociálnědemokratického, později do komunistického hnutí.

Angažovala se ve Federaci dělnické tělocvičné jednoty a ve Federaci proletářské tělovýchovy. Opakovaně navštívila Moskvu, kde studovala. Od roku 1928 stála v čele listu pro ženy Rozsévačka, který byl – jakož ostatně veškerý tehdejší komunistický tisk – 20. října 1938 zastaven vládou generála Jana Syrového.

Jožka spolu s několika dalšími spolupracovnicemi následně založila časopis Kytice, do kterého psala pod pseudonymem Marta Janáčková. Kytice vycházela až do nacistické okupace. V soukromí byla Jožka družná, přátele si hledala především mezi stejně smýšlejícími, mezi její přítelkyně patřila kupříkladu komunistická poslankyně Anežka Hodinová - Spurná. Jožka byla krátce vdaná.

V roce 1931 byla na kandidátce KSČ zvolena do ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy, kde působila až do roku 1938. „Například v roce 1938 předložila návrhy k posílení sociálních složek rozpočtu Prahy, k pozvání a pohoštění dětí ze Sudet, na výstavbu infekčního pavilonu na Bulovce, na urychlení zákona o povinném očkování dětí, na otevření družin pro děti v době letních prázdnin, na prodloužení platnosti lístků městské hromadné dopravy ve večerních hodinách či k opravě školy Na Pražačce,“ upozornila na sociální síti Facebook, s odkazem na Rolečka, historička a kantorka Dagmar Daňková.

Jak dále uvádí Roleček, další návrhy Jabůrkové směřovaly k „přidělení obecních bytů obyvatelům nouzových kolonií, na zlevnění plynu a elektřiny zejména z městských elektráren a plynáren, na vyplácení výchovného na všechny děti, na poskytování oděvu a obuvi při nouzových pracích nezaměstnaným osobám s omezenou zdravotní schopností, na výstavbu levných bytů v Praze 11, na poskytnutí slevy v tramvajích dělníkům, na snížení činží a odstranění zdravotních závad v obecních domech, na zvýšení dotace školám na školní pomůcky, na vydláždění chodníků a zařízení jeslí v Praze 11, na zřízení další třídy ve škole v Braníku, na výstavbu lávky pro pěší v Praze 8, na snížení splátek za plynové masky či na zavedení povinného očkování proti záškrtu".

Vizitka komunistického hnutí

Jožka byla zatčena hned v noci z 15. na 16. března 1939, nacisté ji uvěznili v koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla jednou z prvních českých vězeňkyň. I v koncentračním táboře pracovala v protinacistickém odboji. Pomáhala dalším ženám, i lidickým, založila ilegální komunistickou buňku, kterou řídila. To vše až do chvíle, než ji - ve věku 46 let - nacisté umučili.

„Jak nebezpečná byla Jožka pro fašisty a jejich přisluhovače, je zřejmé z toho, že hned druhý den, po příchodu nacistů, byla zatčena. Jožku však nacisté nepokořili - ani na gestapu, ani později v koncentračním táboře. Neprosila o milost. I v těchto pro nás nepředstavitelných podmínkách se nevzdala. Takové osobnosti, jako Jožka, jsou trvalou skvělou vizitkou komunistického hnutí. Sama Jožka zůstává vzorem. Pro novináře a novinářky svou schopností reflektovat problémy neprivilegovaných lidí. Pro politiky a političky svou aktivitou, zanícením, nezištností, svou skromností. Jožka je vzorem pro každého. Žila statečný život a obětovala se pro druhé,“ uvedla redaktorka Haló novin Monika Hoření v rámci pietního aktu pražské KSČM na počest Jožky Jabůrkové.

Pietní akt se v předvečer výročí Jožčina násilného úmrtí uskutečnil u jejího pomníku od akademické sochařky Věry Merhautové, který se nachází na Olšanských hřbitovech. Jeho osud nebyl jednoduchý, postihla ho totiž mánie odstraňování pomníků. V roce 1965 byl pomník odhalen v Praze-Košířích, v roce 1992 byla však z rozhodnutí restituentky pozemku, na kterém se nacházel, odstraněn a převezen do depozitáře Galerie hlavního města Prahy. Ještě předtím přitom byl znectěn natřením na žluto.

V roce 2002 rozhodlo Zastupitelstvo hlavního města Prahy, na základě petice občanského sdružení Vděčnost vedeného Jožčinou spoluvězenkyní Věrou Pickovou, o znovuodhalení pomníku právě na Olšanských hřbitovech.

„Jožka Jabůrková patří k osobnostem, které procházejí našimi dějinami skromně, bez patosu, jako neoddělitelná součást všeho pokrokového hnutí. Jožka si nenárokovala být významnou, velkou, přesto či právě proto se jí stala. Vložila svůj mimořádný talent, své schopnosti, svůj cit, ale také své pohodlí a svůj život do boje za práva neprivilegovaných, utlačovaných, chudých, vykořisťovaných,“ uvedla Hoření.

I Jožka byla dcerou Prahy

„Jožka v sobě měla všechno, co musí mít skvělá novinářka: pohotovost, bystrý úsudek, ironické srovnání, zanícení pro věc, schopnost jednoduše vysvětlit i složité jevy. Dokázala každodenní starosti žen, žijících v prostých poměrech, popsat, a vysvětlit, kdo a co je příčinou jejich tíživé situace,“ uvedla Hoření s tím, že Jožka mluvila řečí právě těchto žen.

„Přesvědčovala své čtenářky, že v době hospodářské krize nemůže být žena pouze hospodyní a matkou, nestarající se o politiku. Právě pro tyto schopnosti a konkrétní činy zůstává Jožka velkou osobností ženského hnutí. Pochopila, že boj za povznesení a osvobození ženy, za její rovnoprávné postavení ve společnosti, je nedílnou součástí boje za jiný, lepší svět pro celé lidstvo,“ dodala Hoření.

Zavzpomínala také na to, že před časem byla v Muzeu hlavního města Prahy instalována výstava Dcery Prahy.

„Mezi ženami, jež se svým konáním zasloužily o Prahu, však místo pro Jožku, žel, nevybylo. Je to hanba. Jak praví nápis na soklu sochy – i Jožka Jabůrková se zasloužila o hlavní město a jeho obyvatele – proto plným právem stojí její socha v blízkosti osvoboditelů od nacismu, bojovníků na barikádách pražského povstání, dalších hrdinů, kteří položili životy v boji s fašismem. Opodál stojí socha jediného prvorepublikového poslance, jenž padl v boji s fašismem – Jana Švermy. Osobně věřím, že se dočkáme, že na tak významném místě se jednoho dne objeví i socha Julia Fučíka,“ ukončila Hoření.

V roce 1985, na základě scénáře Jaromíry Kolárové, natočil režisér Juraj Herz o Jožce Jabůrkové film Zastihla mě noc. Jelikož historii píšou vítězové, v současné době není promítán v televizích ani kinech. Stejně tak se ve školách nevyučuje o jejích románech či novinových textech, kde vždy stála na straně neprivilegovaného člověka.


A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 4.Srpna 2012, 11:15:10


Jabůrkové si - stejně jako Švermy - nesmírně vážím.

U Julia Fučíka je to tak ze dvou třetin. Trochu mně dráždí jeho známý fanfarónský a playboyský přístup k odboji - a těžko mohu zapomenout jeho sovětské reportáže "Ze země, kde zítra už znamená včera", kde se podle mého názoru poněkud prohřešil proti novinářské poctivosti - jenže to se stalo i americkým novinářům a nejsem si jist ani Kishem - jenže Kish a Fučík navíc byli komunisté, kdežto ti Američané nemají ke své obhajobě nic ...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

K odstranění pomníku Sobota, 4.Srpna 2012, 16:01:27

Vítězné odstraňování pomníků a památníků je naše národní posedlost a myslím, že tak trochu ostudná. Na Západě s pomníky asi takové problémy nemají. Při loňské návštěvě Švýcarska jsem v Curychu viděla pamětní desku na domě, ve kterém žil krátkodobě Lenin. Na desce je zhruba tento stručný nápis v němčině: Zde bydlel v dubnu 1916 až únoru 1917 V. Lenin, vůdce ruské revoluce.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 5.Srpna 2012, 11:13:50


Však tak je to taky správně - aspoň tedy podle mého názoru ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.