Magdalena Platzová se narodila do umělecké rodiny spisovatelky Edy Kriseové a dokumentaristy Josefa Platze. Vystudovala filozofii, pracovala jako novinářka a překladatelka. Od divadelního života ji odvedla Sametová revoluce.  Do povědomí čtenářů se dostala spoluprací s časopisem Respekt, kam i po svém odjezdu do zahraničí nepřestávala dodávat své sloupky. Žila na Balkáně, v USA, nyní pobývá ve Francii. Je autorkou tří divadelních her, z posledních prací vynikl román Aaronův skok (Torst, 2006) či povídková sbírka Recyklovaný muž (Torst, 2008). Velký ohlas sklidil, 

zatím poslední román, Anarchista.

Žila jste na Balkáně, ve Francii, v New Yorku. Psala jste Anarchistu pro české čtenáře? Myslíte si, že téma anarchismu je v českém prostředí aktuální?

Já jsem si myslela, že ne, když jsem to psala. Upřímně, myslela jsem si, že kniha projde bez povšimnutí, že to není něco, co by mohlo lidi v Čechách zajímat. Když Anarchista vyšel, už jsem tu čtyři roky nebyla a nakonec jsem byla překvapená, s jakým zájmem a vřelostí byla kniha přijata. Otázka ani ne tak anarchismu, jako spíše debaty o společenské změně lidského myšlení se ukázala jako aktuální. Jako by na to kniha byla zralá. Tedy asi ano, je to nejspíš téma, které jistou část české spolčenosti zajímá.

Titul Anarchista doplňuje podtitul Poznámky k románu. Styl je fragmentární, obsahově přesto drží při sobě. Neměla jste na začátku psaní ambice napsat obsáhlejší román?

Já nevěděla, jaký text chci napsat, tušila jsem, co do toho textu všechno chci. Vlastně tato fragmentární forma byla jediná, které se mi podařilo dosáhnout. Podle mě je ta forma nedokonalá, ale je to to nejlepší co jsem s tím materiálem dokázala udělat, aby mi dával smysl. Aby to bylo pravdivé. Jeden hrdina tam říká: „Proč vymýšlet jednotu tam, kde není.“ Tedy proč násilím spojovat body, které spojovat nejdou, proč si vymýšlet spojnice, které tam nejsou. Fragmenty drží dohromady umělou formou, ano. Samozřejmě že forma je neuvěřitelná, ale ta krkolomnost formy je pro mě upřímnější, než udělat skutečný obloukový klasický příběh a propojovat ho tak, aby to bylo věrohodné. Jednou mi to jedna paní redaktorka vyčítala, říkala, že je to neuvěřitelné, nepravdivé. No, na co si to budeme hrát? Vždyť je to jen rámec.

Tématu anarchismu se věnujete na pozadí milostných avantýr, na pozadí lidských vztahů. Je to krok vstříc čtenáři, jakým způsobem vstřebat ideologii anarchismu?

To asi ani ne. Je to spíš způsob, jak o tom přemýšlím. Vždy mě zajímají konkrétní lidi. Nezajímá mě ideologie. Zajímá mě přemýšlení konkrétních lidí. Co s tím udělají, jak se vyvíjejí.  Důležité pro mě bylo, že ke konci života hlavního hrdiny, kdy se nepodařilo, o co hrdinové usilovali, a anarchismus se ocitl na vedlejší koleji, hrdina nebyl zklamaný, nebyl v depresi. Říkal, že jejich práce je důležitá pro jednotlivce, pro uvědomění. Mě zajímají tyto malé posuny. Skrze ně si můžeme něco uvědomit. Asi to nebyl krok ke čtenáři, mě vždycky spíše zajímali ty milostné historie. 

Čím je pro Vás anarchismus?

Myslím, že anarchismus je přístup, způsob vidění společnosti. Je to termín společensko-politický. Je to odpovědnost jednotlivce, neovládá druhé ani není jinými ovládán. Ideální anarchistická společnost by byla společnost malých komunit, které by rozhodovaly o svých věcech. To není uskutečnitelné ve velkém. Jediné experimenty s anarchismem, které se podařily, byly v malých zemědělských komunitách, kdy se mohly zrušit peníze. To nejde ve městě. Myslím, že je to hlavně odmítnutí autority, hierarchie, ale zároveň přijetí osobní zodpovědnosti. 

Pocházíte z tvůrčí rodiny dokumentaristy a spisovatelky, mělo na Vás rodinné prostředí určující vliv ve výběru povolání?

Určitě. Já jsem nikdy nechtěla psát, protože jsem měla maminku spisovatelku. To bylo to poslední. Ona byla v rodině vždycky velká autorita. Jak se jiní vymezují vůči otcům, já se vymezovala vůči ní. U nás se vždycky četlo, měli jsme obrovskou knihovnu, bralo se to velmi vážně. Veškeré psaní se bralo velmi vážně. I když před tím utíkáte tak potom, tak když sama začnete klapat do toho stroje, cítíte svoje uspokojení, konečně jste na svém.

Vy jste šla cestou přes divadlo, začínala jste v divadle Na zábradlí…

V divadle Na zábradlí jsem byla velmi krátce, ale já chtěla hrát už od puberty, chtěla jsem dělat režii. Už jsem se hlásila na DAMU, ale nakonec přišla revoluce a mně přišlo, že to divadlo je nějak málo. Mohla jsem cestovat, studovat. Hrála jsem v česko-francouzském souboru až do svých dvaceti osmi let. Hrála jsem profesionálně.

Jaké místo ve Vašem životě zaujímá psaní?

Zásadní. Je to paradoxní činnost, které člověk nemůže přisuzovat velkou váhu, pokud se na ní dívá zvenčí. Zvláště v současné době to je marginální záležitost. Viděno zevnitř, to je opravdu středem mého života. Bez toho by to asi nefungovalo.