Když už, tak pořádně, radí Miloš Urban začínajícím spisovatelům

Na devátém večeru Měsíce autorského čtení v Brně přijal pozvání úspěšný autor třinácti knih Miloš Urban. Mimo jiné přijel představit jeho nejnovější knižní počin, detektivní noir román „Přišla z moře“.

Sellnerova

Veronika Sellnerová

10.07.2014 18:07

Miloš Urban

Urban_profilovka

Narozen 1967 v Sokolově. Vystudoval anglistiku a nordistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1992–2000 pracoval v redakci nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 je zaměstnaný v nakladatelství Argo. Vyzkoušel si překlad (J. Barnes, I. B. Singer, Ch. Potok aj.) i drama (Trochu lásky, 2003; Nože a růže, 2005), jeho základnou je ale próza. Publikoval třináct knih. Žánrově zvládl mystifikaci na druhou (Poslední tečka za Rukopisy, 1998), politickou satiru (Paměti poslance parlamentu, 2002), erotický thriller (Michaela, 2004), fiktivní paměti (Praga piccola, 2012) i klasickou detektivku (Přišla z moře, 2014.

Související

Miloš Urban vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Chtěl být akademickým spisovatelem, než zjistil, že spíše než o čtení knih jde o znalost literární kritiky. Pustil se do překládání, kterého nechal, když začal opravovat i autory, které sám četl. Poté se postavil na druhý břeh a začal psát knihy. V současnosti pracuje jako redaktor v nakladatelství Argo, na svém kontě má třináct vydaných knih a v psaní stále pokračuje.

Na dnešní čtení přijíždíte se svým nově vydaným románem „Přišla z moře“. Je o Vás známo, že si rád pohráváte s různými literárními žánry. Kam byste knihu zařadil?
Kniha se marketingově představuje jako detektivka. Já jsem podle pravdy řekl, že mě švédské a anglické detektivky, především ty příliš krvavé krimi-romány, dost štvou. Příliš mnoho krve pro mě už odplavuje to, co je zajímavé - motiv a tajemství zločinu. Vždycky mě spíš zajímalo, co udělá zločin s člověkem, který byl do té doby bezúhonný. Jakým způsobem ho zasáhne, jakou jizvu v něm zanechá a jestli ho třeba i trošku změní. V knize je jen jedna mrtvola. Jestli to je nebo není vražda nebudu prozrazovat dopředu. Hlavním motivem je, že se český hrdina setkává s anglickým světem, poměry a anglickým zločinem.
Miloš Urban a diváci festivalu Měsíc autorského čtení
Foto David Konečný

V knize máte narážku na slečnu Marplovou od Agathy Christie. Stavíte se vůči její tvorbě do opozice, nebo je to ten typ anglické detektivky, který je vám sympatický?
Já myslím, že Agatha Christie je pro mě spíš vzor mistryně detektivního žánru. Asi nikdo by ji nenapsal líp. Já neměl v úmyslu se k ní ani přiblížit, protože to neumím. Ale nechci se vůči ní ani vymezovat. Spíš jsem se jen nechal do určité míry inspirovat určitou atmosférou jejích knížek.

V knize vystupuje jako hlavní postava mladý žurnalista. Vy sám jste publikovat např. v Literárních či Lidových novinách. Děj se odehrává v Anglii, kde jste pobýval. Do jaké míry jsou Vaše díla autobiografická?
Do jisté míry ano. Ale vždy jen do jisté míry. Je v nich kousek ze mě a kousek třeba z mého bratra. Objevují se v nich lidé, které jsem potkal právě v Anglii, když jsem tam studoval. Nebyli z akademického prostředí, ve kterém jsem se pohyboval, ale mezi mecenáši koleje, na které jsem studoval a byl ubytován. Například jeden manželský pár, který mi dal přesný předobraz bohatých Angličanů. Onen muž přitom tenkrát také neměl kořeny v Anglii, ale v chudší evropské zemi. Tak zrovna tohle je celkem ze života. Vždycky je nejlepší, když se skutečné věci a události potom přetransformují ve fikci, která funguje. O to se snažím.

Napsal jste již mnoho knih. Přistupujete ke psaní jinak než na začátku?
Samozřejmě. Člověk vidí, co je za ním a má jednu velkou obavu - aby se neopakoval. Takoví ti přátelé, které třeba ani někdy nechcete mít, když Vás pomlouvají, mluví právě o tom. A člověk by si toho asi neměl všímat, ale já to tak bohužel mám. 

Ve Vašich předchozích knihách se nějakými způsoby odkazujete na konkrétní historické události, či místa. Jak je to ve Vaší nejnovější knize „Přišla z moře“?
Je v ní sentiment, ten topos - Anglie. A především to idylické přímořské městečko Eastbourne, kde se vlastně nikdy nic neděje. Babičky sedí na molu a popíjejí anglický čaj s mlíkem, který se tak podává už načepovaný. To myslím, že v knize popisuju taky, protože se mi to strašně líbí a chutná. V knize je vyobrazen sentimentální vztah k místu, i k tomu, co se mi tam stalo jako dítěti, kdy jsem málem spadl ze skály dolů. To se skutečně stalo, i když trošičku jinak, než je v knize, ale to je jedno. A ona dívka, která přišla z moře a nekomunikuje, má předobraz v případu německého mladíka, který se objevil v Anglii na pláži. Byl velmi tajemný, obalamutil celý svět a pak se ukázalo, že si to všechno vymyslel.

Minulý měsíc jste zažil úspěchy v Soulu. Na filmovém festivalu „Focus on Czech Moments“ byl promítán zfilmovaný „Santiniho jazyk“ a ani Vaše kniha „Sedmikostelí“, která nyní v Jižní Koreji vyšla, nezůstala ve stínu. V Českém centru proběhl její křest. Jak si tento zájem o Vaši tvorbu vysvětlujete? Jak jste na ni reagoval?
Smutný jsem z toho rozhodně nebyl. I když reakce na „Santiniho jazyk“ byla zmatená. Kulturní bariéra je obrovská, orient přemýšlí a cítí některé věci jinak než my. Film se docela líbil. Ale to, co se jim na něm líbilo nejvíc, byla realita. Svět Santiniho kostelů. Po promítání se mě ptali: „A to opravdu existuje? To tam opravdu máte?“ A já jim odpovídal: „Tak já si otevřu cestovku a budu Vás tam vozit!“ Tohle bylo velmi pozitivní. Ale nedokázali pochopit mezilidské vztahy. Na východě je velmi silná orientace na rodinu a rodinnou hierarchii: otec, matka, děti, ale především otec, syn, vnuci atd. To se promítá do struktury celé společnosti. Do nedávna neznali rozvod. Já většinou píšu o tom, že lidské vztahy nefungují. Santiniho jazyk končí tak, že Martin Urann je nakonec se třemi ženami dohromady, s jednou šílenou, její sestrou a pak s Terezou, se kterou se pořád hádali. Ve filmu je to jen naznačeno, ale oni se mě i přes to ptali, kterou si vybral. Já jsem se z toho vyvlíkal a říkal jsem, že si nakonec vybral jen jednu. Kdyby měl tři, tak by to na ně bylo trošku moc.

Plánujete zfilmování i dalších svých knih?
Já se tomu nebráním, ale vždycky záleží na tom, aby se sehnal producent. Je to podobné jako zahraniční vydání mých knih. Jsou překladatelé, kteří je chtějí přeložit, ale vždy potřebujeme nakladatele. 

Píšete blog. Jak k němu přistupujete? Je pro Vás spíše informačním kanálem, skrze který lze čtenáře informovat o aktuální dění kolem Vašich knih, nebo ho berete na bázi zápisníku, deníčku?
Já to neumím. Myslím, že ten blog není povedený. A vlastně ho ani s nějakou chutí neumím doplňovat. Není to pro mě nějaký způsob jak si vylít srdíčko nebo tak. Jsou to spíš jen informace a i na nich je vidět, že se mi do toho málo kdy chce. Asi bych s tím měl nějak víc pracovat, ale jsem z generace, která považuje nějaké blogování za něco naprosto zbytečného a asi to ještě nějakou dobu nepřekonám.

Jste velmi úspěšným spisovatelem, máte za sebou publikaci třinácti knih přeložených do mnoha jazyků. Je něco, co byste případně poradil začínajícím spisovatelům? Lidem, kteří se zajímají o literaturu a pokoušejí se psát i v rámci blogové scény?
Začínajícím spisovatelům bych především poradil co nejvíc číst, přijít k tomu připraven. Vždycky můžete říct: „A co začínající sochař nebo malíř? Může přijít a začít dělat umění, když neví, co bylo děláno před ním?“ Nemůže. Protože, i když dostane skvělý nápad, tak se ukáže, že jen opakujete to, co už udělal někdo sto let před Vámi. Je důležité přicházet k tomu připraven, vzdělán a být sám k sobě poctivý. To neznamená, že musíte psát pravdy ze svého života, to vůbec ne, ale musíte to udělat tak, abyste byla srozuměna s tím, co děláte, co píšete a musíte si za tím stát. Takže žádné pokusné „nahazování omítky“. Když už, tak pořádně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.