Strašně ráda bych si uměla vymýšlet, přiznává autorka Kateřina Rudčenková

Na festivalu Měsíc autorského čtení vystoupila spisovatelka Kateřina Rudčenková. Za básnickou sbírku „Chůze po dunách“ získala ocenění Magnesia Litera 2014 za poezii, kterou představila 4. července brněnským divákům v Divadle Husa na provázku.

Vel_kov_

Michaela Velčková

09.07.2014 16:39

Kateřina Rudčenková

Rudcenkova2

Narozena 1976 v Praze. Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor Tvorba písňového textu a scénáře) a Českou zemědělskou univerzitu. Pracuje jako korektorka. Je autorkou čtyř sbírek poezie (debut Ludwig, 1999, naposledy Chůze po dunách, 2013), knihy povídek (Noci noci, 2004) a osmi divadelních her (Frau in Blau, 2004; Niekur, 2006; Čas třešňového dýmu, 2007, aj.). Je laureátkou Ceny Huberta Burdy (2003) a Magnesie Litery (Litera za poezii, 2014). „Když jsem byla u cíle, zjistila jsem, že za ním je ještě další kus země. Napadlo mě, že tak to má možná být i v životě: jakmile dosáhnete určitého cíle, musíte si najít nový,“ říká.

Související

Kateřina Rudčenková vydala čtyři sbírky poezie, prózu „Noci, Noci“ a sedm divadelních her. Za drama Niekur získala 2.cenu v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka. Ve své tvorbě vychází z osobních zážitků a příběhů, zaměřuje se na téma každodenního lidského prožívání, snahy o základní, ale neustále prchající rovnováhu v hledání a udržení lidských vztahů. Její Chůze po dunách je spíše osamělou procházkou, našlapuje křehce, ale jistě, zanechává za sebou upřímnou hlubokou stopu, ve které může najít podobu s tou svou téměř každý. 

„Chůze po dunách“ je vaší poslední básnickou sbírkou, kterou od té předchozí dělí devět let. Proč tak dlouhá pauza od poezie
Po vydání své třetí sbírky jsem měla pocit, že už bych se jen opakovala. Napsala jsem prózu Noci, noci a pak jsem začala intenzivně psát divadelní hry. Věnovala jsem se jiným žánrům, když jsem měla pocit, že jsem se v poezii určitým způsobem vyčerpala.

"Báseň mě musí vnitřně zasáhnout", tvrdí Kateřina Rudčenková     Foto David Konečný

Šlo o vyčerpání ve formátu, nebo obsahu? Týkala se vaše tvorba v této poetické přestávce zcela jiných témat, než jaká jste zpracovávala ve svých básních?
Šlo o vyčerpání obsahu v daném formátu. Píšu existenciální poezii, do které se promítá má momentální životní zkušenost. Pohled na zásadní věci se mění pomalu. Myslím, že další knihu poezie vydám zase až za těch deset let.

V poezii pracuji spíš s abstraktními obecnějšími veličinami, v próze i hrách jsem mohla zobrazit konkrétní životní situace v sociálních souřadnicích, v dějovosti. Témata osobního života tedy zůstala stejná, lišily se detaily jeho zobrazení s ohledem na jiný žánr.

Vyhrála jste Magnesii Literu 2014 za poezii. Jaké je podle vašeho názoru měřítko, podle kterého je možné poezii hodnotit?
Žádné objektivní měřítko není, pouze subjektivní. Na něčem se většina shodne, že jde o určitou kvalitu, anebo že tam naopak už vůbec žádná kvalita není. V množině výběru toho, co více lidí považuje za dobré, se pak budou velmi lišit názory na to, co je nejlepší. To už se ale týká osobních preferencí, co kdo pro sebe považuje v literatuře za stěžejní hodnotu. Někdo na první místo staví originalitu, práci s jazykem, dokonalý tvar, experiment, vtipnost, někdo zastává ideologická stanoviska...

Jaké je vaše měřítko na hodnocení poezie? 
Báseň mě musí vnitřně zasáhnout. To je pro mě jediné měřítko. Harmonie zajímavého obsahu a zvládnuté formy. Chladnou mě většinou nechávají vyprázdněné formalistní a konceptuální hrátky, od života odtržený experiment.

Koho byste na cenu Magnesia litera za poezii nominovala vy? 
Z loňské produkce bych se s letošní porotou v kategorii poezie zcela shodla. Z básnických knih, které letos dosud vyšly, bych na příští Magnesii nominovala Pavla Kolmačku: Wittgenstein bije žáka.

V případě vaší tvorby jsem se setkala s několika kritikami, které pracovaly s klasickým klišé, že jde o ženskou poezii nebo prózu. Proč myslíte, že pořád existuje tahle potřeba dělení na mužskou a ženskou tvorbu?
Mám na to vysloveně feministický názor, že nadále žijeme v patriarchálním světě, kde to, co je mužské, je považováno za bezpříznakové, za obecně lidské, a pak se nám sugeruje, že v rámci toho je podmnožina žen a ženská témata. Když se hodnotí tvorba autorů, nikdo neupozorňuje na to, že tam řeší ryze mužské problémy (třeba otcovství), kdežto u žen ano.

Tereza Brdečková se vyjádřila, že kritika vaší prozaické knihy "Noci, noci" je důsledkem celkem častého antifeministického postoje určité skupiny kritiků. Vztahy, sebe a svoje prožívání řešil ve své tvorbě i Charles Bukowski, ale na zpracování těch stejných témat ženskou autorkou je pořád nahlíženo s určitým despektem…
Sleduji recenzní přijímání tvorby českých autorek a myslím, že se situace lepší, i když občasné animozity jako článek Jiřího Peňáse o Pavoučích ženách v literatuře se objevují. Peňás v něm předvedl despekt k současným českým autorkám na základě široké škály nejpitomějších genderových klišé. Také u Josefa Chuchmy mám občas dojem jistého mačistického ostnu, naposled v recenzi na Macochu Petry Hůlové nebo na Mrtvého muže Bianky Bellové. Ale vychází i spousta recenzí a kritik nepředpojatých a to je skvělé.

Na obranu kritiků mých Nocí musím říct, že se z odstupu let chápu, že v mnoha lidech vzbudila averzi, akcentuje totiž spíš negativní pocity, zachycuje odvrácenou stránku vztahů a reality, je tíživá. Víc než antifeminismus, který v tom viděla Brdečková, byl problém těch tehdejších kritik, že kvůli autobiografičnosti se recenzenti strefovali víc do mě a mého života, než aby hodnotili samotný text.

Vaše tvorba má hodně autobiografický charakter. Proč vám vyhovuje psát příběhy a témata ze svého života?
Strašně ráda bych si uměla vymýšlet, ale neumím to. Literatura je pro mě způsob, jak sdílet lidskou zkušenost, způsob, jak se ji snažit povýšit a fixovat v její síle. Někdo svou zkušenost dokáže přenést do smyšleného příběhu, já jsem lepší v upravování záznamů prožitého. Což neznamená, že si taky nevymýšlím a nefabuluji. Vždycky když jsem se ale pokusila napsat zcela vymyšlený příběh, měla jsem pocit, že se zpronevěřuji pravdě.

V Chůzi po dunách je hodně silným motivem samotný pohyb, cesta, přesun, který někdy má a někdy nemá vytyčený cíl. Jste typ člověka, který má raději cestu, nebo cíl?
To je hodně abstraktní otázka, záleží, co je cestou a cílem míněno. Když ale zůstanu v abstraktní rovině, obojí je důležité. U vědomí cíle prožívat intenzivně cestu. 

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.