Jiří Padevět: Literatura je velmi intimní. To, že čteme, je určitý dar

Druhý čtvrteční večer Měsíce autorského čtení byl věnován protektorátní Praze. Jiří Padevět publiku představil jak „Průvodce protektorátní Prahou“, tak i nově připravované povídky, které na něj navazují.

Sellnerova

Veronika Sellnerová

11.07.2014 20:12

Jiří Padevět

Jiri_padevet1

Narozen 1966 v Praze. Absolvoval Střední průmyslovou školu zeměměřičskou, nedokončil studia Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 1988 pracoval jako knihkupec, od roku 2007 je ředitelem nakladatelství Academia. Napsal knihy Cesty s Karlem Hynkem Máchou (2010) a Průvodce protektorátní Prahou (2013). Ta druhá zvítězila v soutěži Magnesia Litera (2014). Podle Jana Lukavce „může rozvíjet náš smysl pro paměť míst, pro děje, jejichž aktéři jsou již mrtví a jejichž činy byly už většinou zapomenuty, ale v geniu loci Prahy jsou stále skrytě přítomné – spolu se vším, co se zde odehrálo předtím i potom…“

Související

Jiří Padevět (1966) je původním povoláním geodet. Odtud pramení i jeho obliba krajin a míst, která se promítá do jeho současné tvorby. Nyní pracuje jako ředitel nakladatelství Academia, kde také vycházejí jeho knihy. Ta poslední -„Průvodce protektorátní Prahou“ byla oceněna v soutěži Magnesia Litera 2014 za knihu roku i Literou za literaturu faktu. Sám skromně přiznává, že takovýto úspěch vůbec nečekal. Ani v budoucnu však nechce zahálet a plánuje vydání řádky dalších knih a průvodců.


Vaše nejnovější kniha „Průvodce protektorátní Prahou“ je výčtem rozličných míst a událostí, které se staly během německé okupace. Jaké byly Vaše pohnutky zpracovat právě toto období?
Jednak obecný zájem o období protektorátu, který u mě začal někdy ve čtrnácti letech, kdy jsem ve druhém díle pamětí Václava Černého „Koruna česká“ narazil na odbojovou skupinu „Tři králové“ a stali se z nich takoví hrdinové mé prepuberty a puberty. Ten zájem poté samozřejmě směřoval k atentátu na Heydricha, který považuji za jeden z největších odbojových činů nejen v rámci Českých a Moravských zemí, ale druhé světové války vůbec. Také je v této tématice i osobní stopa, můj strýc zahynul v Mauthausenu jako sedmnáctiletý student.

Narazil jste při zpracovávání zdrojů a samotném psaní informace, které Vás překvapily? Nebo jste prohluboval své vědomosti a utvrzoval v názorech?
V tom hlavním názoru jsem se utvrdil. A to, že se populace chová za každého režimu i za demokratického zřízení úplně stejně. To znamená, že v populaci je obrovské procento lidí, kteří chtějí hlavně přežít a žít své běžné životy. Slovo„běžné“ neberte jako nějakou dehonestaci. Chtějí prostě jít večer do hospody nebo do biografu, přes den do práce. Já neříkám, že je to špatně, takových lidí je, zcela pochopitelně, většina. A potom, na obou okrajích té dejme tomu křivky, jsou lidé buďto velmi stateční, kteří bohužel protektorát velmi často nepřežili, ale také lidé nestateční, kteří jsou ochotni spolupracovat s každým režimem. Většinou pro peníze, někdy z ideologických důvodů. Právě ona ideologie se v nich velmi často mění podle toho, kdo je u moci. Tohle mě nepřekvapilo, ale rozhodně jsem se v tom utvrdil.

Jiří Padevět na festivalu Měsíc autorského čtení. Foto David Konečný

Myslíte si, že je to rys typický pro Čechy?
Ono se dokonce říká, že Češi měli za války nejvíc udavačů z celé okupované Evropy. To je samozřejmě úplný nesmysl. Lidí podobného ražení je, pokud se budeme bavit o Evropě a západní civilizaci, dle mého názoru všude zhruba stejné procento. A pokud někdo řekne, že Češi měli nejvíce udavačů, já s ním budu vždy hluboce nesouhlasit.

V současné sobě pracujete jako ředitel nakladatelství Academia. Jak se jako historik a vlastně i jako bývalý knihkupec a tehdejší student Pedagogické fakulty, kterou jste však nedokončil, díváte na současnou situaci literární scény a vnímání literatury obecně?
Já si myslím, že literatura je věc velmi intimní. To, že čteme, je určitý dar. Obávám se, že v dnešní populaci - a teď nemluvím o tom, jestli staří, mladí, vzdělaní, nevzdělaní - je řada lidí, kteří nejsou vlastně už vůbec schopni vnímat tištěné slovo. Žijeme spíše v době obrazu, v době vizuální informace a je to škoda, protože tištěné slovo je něco, co by se vnímat mělo. Knihy by se měly číst. A doufám, že se číst budou. Ale, jak říkám, je to vždy otázka spíše menšiny. To, jestli lidé knihy kupují, není přesný obraz toho, jestli čtou nebo nečtou. Například před rokem 1989 se knihy kupovaly více, ale kolik z nich zůstalo asi neotevřených. A naopak, nyní se knihy kupují méně, ale více se využívají knihovny a internetové zdroje.

Za „Průvodce protektorátní Prahou“ jste byl oceněn cenou Magnesia Litera 2014 za knihu roku i za literaturu faktu. Když byla kniha nominována, napadlo Vás, že byste mohl vyhrát hlavní cenu?
To mě rozhodně nenapadlo. Přiznám se, velice pyšně, že jsem trošku doufal v Literu za literaturu faktu, byť třeba paní prof. Lenderová je velmi důstojný soupeř a její kniha je také nesmírně kvalitní. Teď už říkám pyšně také. Ale v hlavní cenu jsem rozhodně nedoufal, protože Magnesia litera je soutěží především pro prózu. Možná měl pravdu jeden novinář, který napsal, že jsem vyhrál jen proto, že v próze byly tento rok „slabší tituly“, což já si nemyslím (Ivan Hartman na serveru art.ihned.cz, pozn. red.). Průvodce vyhrál zásluhou těch, kteří pro něj hlasovali. A já jsem samozřejmě rád, protože knize to pomáhá jak v propagaci, tak, to přiznávám, i v prodeji, což je strašně dobře. Je to pro mě spíš výzva k další práci, než k pověstnému usnutí na vavřínech.

Kniha je velmi obsáhlá, čítá přes 800 stran a čerpá z četné řádky zdrojů. Jak dlouho Vám trvalo knihu sepsat?
Ono je to skutečně spíše sestavování než sepisování. Přes usilovné archivní bádání kniha obsahuje i informace, které nebyly publikovány knižně, to je pravda, ale je v ní řada věcí, které byly publikovány jinde, jen jsou sebrány dohromady. Samotná práce na rukopisu trvala včetně sběru fotografií tři a půl roku.

Vaše nejnovější kniha, Průvodce protektorátní Prahou je, stejně jako Cesty s Karlem Hynkem Máchou, místopis. Plánujete i další průvodce?
Ano. Já jsem původním povoláním geodet, takže k místopisu i ke krajině mám skoro stejně silný vztah jako k tištěnému slovu. Když tyhle dvě věci fungují dohromady, tak je to podle mě skvělé. Jsem rád, pokud si tolik lidí už koupilo průvodce, což si koupilo, tak že ho spojí s konkrétními místy. Dokonce jsem měl tu čest vidět na ulici čtenáře, jak hledí jedním okem do Průvodce, druhým okem na chodník a evidentně se snaží zjistit, co se tam za protektorátu stalo. Takže i další knihy budou místopisné.

Rád bych, aby další kniha vyšla k sedmdesátému výročí konce druhé světové války příští rok v květnu. Bude to kniha s prozatímním pracovním názvem „Krvavé jaro 1945“. Bude opět popisovat jednotlivá místa a události od března do května 1945, kdy německá branná moc ještě páchala násilnosti na českém obyvatelstvu i na vězních, nicméně mimo bojové situace a mimo místa k tomu určená. Zajímám se o takové tři hlavní proudy. Jednak o vypalování vesnic, během protipartyzánských akcí na Valašsku a vůbec na Moravě; pak to jsou místa povstání, kde došlo k jejich potlačení a následně k popravám jejich účastníků. A pak to jsou místa především v západních Čechách, spojená s transporty a pochody smrti, což jsou asi nejtemnější místa celé knihy. Počet mrtvých je tak obrovský, až si myslím, že kdekterého čtenáře opravdu překvapí, co všechno se na území České republiky stalo.

Druhá kniha, na které pracuji zvolna, protože tu předchozí bych chtěl velmi rychle dokončit, navazuje na „Průvodce protektorátní Prahou“ a bude to „Průvodce stalinistickou Prahou“, zpracovaný opět stejným způsobem, byť více zaměřený na kulturu a politiku, protože třetí odboj v Praze bohužel téměř žádný nebyl.

A když jsem mluvil o „Krvavém jaru“, tak se, aby to bylo spravedlivé, nabízí udělat i velmi podobného průvodce „Krvavé léto“, to znamená divoký odsun německého obyvatelstva.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.