Petr Hruška: Skutečné přátelství je ten nejdražší přepych

Ostravský básník a literární historik vystoupil dvacátý první den Měsíce autorského čtení se svými novými básněmi jako Hala, Nahá ramena, Otoč se, Vchod nebo Strom. Divákům také přečetl svůj nejnovější sloupek v časopise Respekt.

Dolezalova

Barbora Doležalová

22.07.2014 20:26

Petr Hruška

Petr_hrusa_profilovka

Narozen 1964 v Ostravě. Vystudoval Vysokou školu báňskou (obor úprava nerostných surovin) a Filozofickou fakultu na Ostravské univerzitě a Masarykově univerzitě v Brně (obory česká literatura a literární věda). Napsal šest básnických sbírek (debut Obývací nepokoje, 1995), za tu nejnovější (Darmata, 2012) získal Státní cenu za literaturu pro rok 2013. Věnuje se literární historii (monografie básníka Karla Šiktance Někde tady, 2010), pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyučuje na vysokých školách. K vydání připravil třídílné spisy Jana Balabána.

Související

Petr Hruška se narodil v roce 1964 v Ostravě. Vystudoval Vysokou školu báňskou a Filozofickou fakultu na Ostravské univerzitě a poté Masarykově univerzitě v Brně. Je autorem šesti básnických sbírek, za tu nejnovější (Darmata, 2012) získal Státní cenu za literaturu pro rok 2013. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a vyučuje na vysokých školách.

"Knihu otevřu a zabořím se do ní", říká o čtení Petr Hruška 
Foto David Konečný

Co znamená název Darmata? 
Název Darmata je ze všeho nejvíc slovem nově vzniklým. Slovem, zaříkávadlem. Něčím, co vzniklo jako přesmyčka slova dramata, a když jsem si tu přesmyčku, která mě náhodou napadla, možná to bylo dokonce přeřeknutí, kdy jsem chtěl říct dramata a řekl jsem darmata, najednou mě to zarazilo, zaujalo, a řekl jsem si, že tohle podivné, nově vzniklé slovo má v sobě spoustu různých ech a různých významů, které může asociovat, a že jsou to všechno významy, které se mi pro tu sbírku hodí. Takže je tam stejně tak drama jako darmost, nadarmo, mat jako hrozba něčeho konečného a je to zároveň pro někoho jistě i odkaz k orientální myšlenkové nebo filosofické tradici, kdy slovo dharma, znamená cosi velmi základního, podstatného, nějakou důležitou matérii tohoto světa, takže všechny ty významy a ještě další, se mi tam krásně vrstvily.

Ve své poslední sbírce věnujete báseň Pořádného tuňáka Janu Balabánovi. Pro nakladatelství Host jste sestavil jeho Publicistiku a hry, Romány a novely a Povídky. Co pro Vás Jan Balabán znamená, jak Vás ovlivnil? 
Jan Balabán jednoduše řečeno byl můj přítel. Přesněji řečeno, je můj přítel. Nemění se na tom nic tím, že odešel z tohoto světa. Neboť přátelství nekončí a nepřestává jenom tímto hrozným koncem, nicméně zůstává pořád něčím živým a něčím vnitřním, pokud jde o skutečné přátelství. A my jsme s Janem Balabánem skutečné přátelství, dovolím si říci, měli. A to je ten nejdražší přepych, který si na tomhle světě můžu vymyslet. 

A pak je to samozřejmě jeden z nejlepších českých prozaiků posledních dvaceti let. Člověk, který uměl psát velice ostře a přesně a zároveň s tím, že texty nikdy nezůstaly jenom v nějakém jednoduchém přímočarém sdělení a vyznění, ale měly vždycky v sobě nějakou neuchopitelnou naději a krásnou vehemenci. Řekl bych dokonce starost o svět. To všechno dohromady se v tom textu nádherně potkávalo, protože Jan Balabán uměl text opustit včas, vznikaly krátké, ale velice hutné povídky. V těch si myslím, že je nejvýznamnější a nejlepší. A tyto povídky, troufám si říct, patří do toho nejlepšího z fondu české literatury.

Chodíte na autorská čtení i jako posluchač? Tato otázka byla položena Janu Balabánovy v roce 2009 na Měsíci autorského čtení od Ireny Kocí.
Ano, chodím. Mám rád autorská čtení nejenom jako ten, který vystupuje, ale i ten, který poslouchá. Veřejné čtení vůbec mi přijde jako cosi zajímavého, protože tam dostávají slova, která autor sám napsal, ještě nějaký nový hlas. Každý text zní vždycky trochu jinak, když je čten v nějaké konkrétní situaci, v nějakém konkrétním prostoru, vůči nějakým konkrétním lidem. Vždycky v něm zazní ještě trochu něco jiného než předtím. Pro tohle neopakovatelné a jedinečné rád navštěvuji čtení, protože tam mám možnost vidět autora a slyšet jeho text vždycky trochu jakoby poprvé.

Co ve Vás Měsíc autorského čtení vyvolává? Je to přiblížení Vaší práce lidem, máte pocit setkání a porozumění? 
Mám rád ta setkání, tu komunikaci. V podstatě jde hlavně o komunikaci, o slovo, které je napřené od někoho k někomu. Tahle komunikace je mi drahá. Sám jsem zvědav, jak zní moje básně nebo moje texty, když jsou nahlas říkány publiku. Stejně tak mě zajímá, jaká je reakce publika. Neboť to, že většinou je v hledišti ticho, ještě vůbec neznamená, že to je to ticho jednoduché. Jsou různé druhy tich. Publikum může být tiché stejně tak uhranutě jako zdvořilostně, netrpělivě anebo unaveně, může být překvapené, zaujaté, spokojené. To jsou všechno různá druhy ticha, a když autor poslouchá, tak se mu dostane velice bohatého vzkazu od lidí, kteří zdánlivě jenom sedí, mlčí a poslouchají.

Ve videoukázce na dnešní čtení jste použil citaci z Malého prince. Je pro Vás toto Exupéryho dílo zásadní? 
Exupéryho dílo už dávno nečtu, ale četl jsem ho v době svého dospívání a od té doby je ve mně velice pěvně posazeno. Mnohé z toho, co jsem na něm tenkrát, zcela bezvýhradně zbožňoval, bych už dneska asi nepodepsal. To ale nic nemění na tom, že to byl silný zážitek, který mě nějak tvaroval, formoval a to mu nikdy nemůžu zapomenout.

Učíte na vysokých školách a pracujete v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, zbývá Vám čas na osobní čtení? Čtete raději prózu nebo poezii?
Snažím se, aby přesto, že pracuju v oblasti, kde se neustále s literaturou každodenně pracuje a musím číst spoustu textu právě proto, že je to moje zaměstnání, aby tady byl vždycky prostor pro ten čtenářský údiv nad něčím, co číst ani nemusím, ani vlastně dopředu nevím, že to chci číst, co mě najednou nečekaně potká. Tohle je vlastně krásný přepych skutečného čtenáře, že je vystaven nečekanému zážitku z četby a to si snažím hlídat. Takže pořád čtu, stejně tak poezii jako prózu. Pořád ji čtu, i takovou, kterou mi nikdo, ani žádná situace, nepřikazuje, ale jenom nějaké zvláštní čtenářské puzení mě k té knížce vede. A já ji otevřu a zabořím se do ní. Tohle bych opouštěl ze všeho nejmíň rád.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.