Člověk v tísni čte Gramsciho

Kampaň organizace Člověk v tísni Proti ztrátě paměti může sloužit jako příklad dobře pochopeného a v praxi uplatňovaného Gramsciho konceptu hegemonie.

Který člověk se dnes v České republice nechává inspirovat italským komunistou Antoniem Gramscim? Antikomunistický Člověk v tísni. Vždyť jak hodnotit způsoby vedení kampaně Proti ztrátě paměti této lidsko-právní organizace, o níž nás před časem informovala nepřehlédnutelná reklamní kampaň? Tedy přesněji, jak hodnotit promyšlené vedení této agitace? Jistě, je možné ironizovat černobílé podání nedávné tuzemské minulosti z antikomunistických pozic.

Můžeme také upozorňovat na skutečnost, že se svým selektivním zacházením s dějinami autoři kampaně sami naplňují hrozbu, před níž varují – vědomě pracují na ztrátě paměti české společnosti. Ale v tomto momentě může končit veškerá sranda. Aktivity Člověka v tísni a spřízněných iniciativ v oblasti politiky dějin a paměti totiž považuji za potenciálně nebezpečné. Ne pouze kvůli historickým představám, které nám vnucují, ale strategiemi, kterými nejen agitaci Proti ztrátě paměti pravidelně vedou.

Teď ale vážně. Samozřejmě si nemyslím, že hybatelé antikomunistického vzpomínání po večerech čtou Sešity z vězení či jiné Gramsciho texty. Chápou však, že důležitá je dovednost prosadit se ve veřejném prostoru a šikovně se zasíťovat. Kromě jiného prostřednictvím médií a školy. Jakoby velmi dobře pochopili podstatu a sílu Gramsciho hegemonie, tedy konceptu, který je neodmyslitelně s tímto italským komunistou už řadu desetiletí spjat, byť ten se vymezoval vůči řádu kapitalistickému.

Gramsci hegemonií označuje schopnost dominantních tříd uplatňovat ve společnosti sociální a kulturní vůdcovství, jež však není realizováno přímo prostřednictvím násilí, ale spíše nepřímo – prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní manipulace.“ Síla, potažmo vliv hegemonie je permanentně uskutečňována skrze kulturní hodnoty, normy, názory, přesvědčení, mýty a tradice.

A co je důležité, jedním z významných pilířů hegemonie je pilíř institucionální: „Instituce jako církev, masová média, škola či celý vzdělávací systém jsou ovládány dominantní třídou a většinou jsou také v jejím vlastnictví. Tyto instituce v praxi realizují přenos tradic a hodnot vyznávaných mocenskou elitou a patří tedy mezi nejzásadnější síly formující dominantní konsensus ve společnosti.


Přípravy studentů na pietní průvod k pomníku obětem komunistického režimu. Foto protiztratepameti.cz, Lukáš Houdek

S vědomím toho, co vše ta hegemonie obnáší se vraťme zpět k podniku Proti ztrátě paměti. Jde o jeden z projektů Člověka v tísni, stejně jako o jeden z projevů domácí antikomunistické politiky paměti. Alespoň po nějaký čas se stala tahle kampaň ve veřejném prostoru nepřehlédnutelnou. Akce proběhla v řadě míst ČR po dobu několika posledních červnových dnů pod usměrňujícím heslem komunismus bolí dodnes. Koukala na nás z reklamních ploch na ulicích, v dopravních prostředcích i v kavárnách.

Její součástí byly besedy s pamětníky, promítání filmů, předávání pamětních medailí a organizace výstavních akcí (návodná výstava Sliby versus realita srovnávající propagandistické přísliby lepší budoucnosti s následnou realitou) a happeningů. Podporu sdělovacích prostředků našla kampaň v rozhlase, mimo jiné v tom státním Českém, v periodickém tisku (Lidové noviny, Respekt, iDnes, Květy). A třeba server Aktuálně.cz informoval, že „se stal hrdým partnerem celého projektu (…).“ Zkrátka inteligentně a profesionálně zvládnutá propagace.

Víc než plakáty a informace linoucí se z rádia mě (pokolikáté už?) upoutalo zapojení vzdělávacích institucí. Váhám přitom, co ředitele či učitele k akceptování kampaně v předcházejících letech i letos vedlo. Váhám, zda jsou schopni celý agitační podnik domyslet a uvědomit si, že přes veškeré fráze o demokracii, lidskosti a obětech se stejně v důsledku jedná o propagandu. Na základních i středních školách byly v každém případě promítány filmy, vedly se diskuze s pamětníky.

V Praze se studenti zkrášleni pietními stužkami zúčastnili průvodu „k pomníku obětem komunistického režimu, kde společně uctíme památku obětí minutou ticha a krátkým happeningem.“ Do vzdělávacího a současně výchovného procesu se jednoduše prostřednictvím antikomunistické agitace dostala politika – zapojené školy se přinejmenším načas staly místem politické výchovy.

Se zřetelem k dosud napsanému proto nestačí jen čas od času relativizovat antikomunistické podání českých nejnovějších dějin jako takové. Nelevituje totiž někde ve vzduchoprázdnu. Vždy je formulováno někým a s nějakým záměrem a také je nějak komunikováno. Nejde proto jen o samotný selektivní příběh.

Důležité je všímat si promyšlených strategií některých českých paměťových iniciativ a podniků při šíření vlastního podání historie. Nejenže produkují politicky konotované vědění o nedávné minulosti. Současně šikovnou distribucí svého obrazu dějin pomyslně dohlíží nad alternativními pohledy na minulost – jejich eventuální opanování veřejného prostoru a cílené pronikání do školních tříd, tedy jejich hegemonizace s sebou nese nebezpečí pro odlišné podoby vzpomínání.

Při prosazování se je jim nápomocno spojení s (někdy i veřejnoprávními) médii, státními strukturami, neziskovými organizacemi formujícími občanskou společnost či se vzdělávacími institucemi (základní a střední školy). A propojení s těmito subjekty může zaručit třeba i Člověku v tísni s jeho antikomunistickou agitkou přinejmenším dočasný úspěch v nastolování osobitých pohledů na dějiny.

Četnost a rozmanitost jejich opakování jednou ve škole, podruhé v médiích a jindy při akcích lidskoprávní organizace potvrdí žádané interpretace dějin a s nimi spojené hodnoty jako ty pravdivé. A normálním podáním dějin se pak pro většinu stane to černobílé antikomunistické. Doufám, že nás jednou nebude bolet…

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Pavel Šaradín - Brno

Obsah Úterý, 15.Července 2014, 09:52:27

To všechno sice může být pravda, ale článek popisuje spíše formu, nikoliv obsah - došlo k desinterpretaci dějin?

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Úterý, 15.Července 2014, 21:06:8

Vzhledem k tomu, že dějiny jsou vždy tvořeny pluralitou příběhů, hlasů a interpretací, tak pokud se prezentuje jen jeden příběh (resp. schéma), tak to každopádně desinterpretací zavání. Ergo když se to na vás valí z různých kanálů (na mě např. panely na veřejných prostranstvích působily stejně invazivně jako jiné reklamní produkty).

Zil jste jine dejiny p. Saradin ? Středa, 16.Července 2014, 07:18:40

Bohuzel p. Saradin v pripade Cloveka v tisni dochazi i k deziterpretaci a jiste ne nahodou. A jiste neni nahoda, ze Cloveka v tisni reprezentuji lide , kteri z byvaleho rezimu tezili, viz. p. Stetina. A pokud by jste pochyboval, zda doslo k dezinterpretaci dejin, prectete si publikaci "Myty o socialistickych casech". Vydal Clovek v tisni. Pokud i po jejim precteni nebudete mit dojem, ze nedoslo k dezinterpretaci, pak bud trpite ztratou pameti, nebo jste zil v nejake "alternativni minulosti".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.