Rozum přítomný v násilí

Následující text vysvětluje přerod pojmu rasisty v „identitáře“. Z přerodu vyplývá, že identitář není nikdo jiný než stinný dvojník takzvaného humanisty.

Kontrast mezi humanistou a rasistou je na první pohled více než zřetelný. Jejich jednání je naprosto rozdílné: první chce přeci násilí za každou cenu zabránit, zato druhý se ho dopouští. Tento protiklad na rovině praxe však ještě neznamená, že jejich „teorie“, které jim nevědomky za jejich zády určují jejich jednání, jsou rozdílné. Že tomu tak skutečně není a že teoretické stanovisko ke skutečnosti jak rasisty, tak „humanitáře“ je naopak stejné, má za cíl vyložit následující stať. To znamená vyložit, že protikladnost jejich jednání je pouhý optický klam neboli zda, to znamená, že rozdíl jejich jednání nemá skutečnost.

Na základě téhož důvodu lze přeci dělat to i ono – být tím či oním. Například na základě důvodu, že shledám text obtížným (k čemuž na počátku procesu vzdělávání obvykle dochází), se mohu rozhodnout buď si text přečíst a stát se tzv. gramotným, nebo právě z téhož důvodu ho zahodit a stát se tzv. negramotným. 

Obdobným příkladem jsou volby, kde často rozdílná volební rozhodnutí jsou opodstatněna týmž měřítkem, například měřítkem slušnosti apod. Zkrátka z téhož měřítka čili důvodu plynou rozdílná rozhodnutí. S rasistou a tzv. humanistou se to má stejně. Otázka pak zní, co je oním styčným důvodem, z něhož je vyvozeno jak rasistické, tak tzv. humanistické jednání.

Tím důvodem, abychom předestřeli to, co má být teprve dokázáno, je, že oba dva fetišizují konečnost, která pro oba představuje nejzazší horizont jejich myšlení. Pro oba platí, že nic, co by konečnost překračovalo, nejsou schopni uvažovat. Není pak proto divu, že logickým důsledkem tohoto přístupu ke světu je eskalace násilí.

Rasista konečnost ničí. Ničí barevná těla, rasy, identity zkrátka jinaké partikularismy, protože zprvu míní, že z jejich nitra prýští zlá neměnná podstata. Avšak tento důvod, jímž opodstatňuje své jednání, právě tímto svým násilným jednáním vyvrací. Čeho je smrt druhého důkazem, než konečnosti a pomíjivosti každého partikularismu (těla, identity apod.), čili než pravdou druhého. Smrt druhého dokládá, že se v partikularismu nenachází žádná zlá podstata. (Mj. se z toho důvodu nacisté veřejně nechlubili svými vyhlazovacími tábory.) Pokud by totiž v druhém, jak rasista původně mínil, byla zlá neměnná esence, nemohl by z definice esence druhého vůbec zničit.

Poučen svým násilným jednáním je rasista jakožto rozumná bytost nucena revidovat své předchozí stanovisko a nově odůvodňuje svou schopnost ničit jinaké partikularismy tím, že žádnou podstatu nemají, respektive podstatou jinakých partikularismů je absence podstaty. Z této interpretace, kterou si vysvětluje podmínky možnosti svého jednání, vyvozuje svou nadřazenost a nyní míní, že on na rozdíl od druhého podstatu má. Jinými slovy řečeno se nevědomky sám sebe ptá, jak musí být uzpůsoben svět, jaká je (ontologická) povaha skutečnosti čili toho, co mu vůbec umožňuje vykonávat násilí. Odpovídá si a interpretuje své násilné jednání tak, že druhý žádnou podstatu nemá, zato on ji má.


Kontrast mezi humanistou a rasistou je na první pohled více než zřetelný. Jejich jednání je naprosto rozdílné. Foto Lukáš Houdek

Tím však proces vzdělání, jímž si rasista má projít, nekončí. Co rasistu posunuje vpřed, je opět otázka po podmínkách možnosti násilí. Nyní však není neinterpretováno rasistovo násilné jednání, ale násilí obecně. Není interpretováno jeho násilí vztažené na druhého, který žádnou podstatu nemá, nýbrž je interpretováno násilí jako takové, u kterého není tím pádem zohledněno, na koho je vztaženo. Jinými slovy je nyní rasista postaven před otázku, jak má interpretovat násilí, které na něm vykonává ten, který od něho naučil, jak má odůvodnit své násilí. Zkrátka, jak má interpretovat násilí, které rasista vykonává na rasistovi, jak tedy chápat násilí obecně.

Toto násilí o sobě vzdělává a vyvádí z nesprávnosti ty, kteří se chybně domnívali, že jsou něčím víc než obyčejnou konečností, že jsou něčím, co má podstatu. Násilí obecně tak usvědčuje z omylu ty, kteří věřili ve vlastní nadřazenost. Násilí vztažené na rasistu samotného mu dosvědčuje, že jeho tělo je stejně tak partikulární a konečné jako těla těch, kteří jsou v jeho očích podřadní. Násilí vykonané na rasistech tedy vzdělává jak rasisty, tak ty, kteří respektovali jejich nadřazenost, o tom, že všichni jsou si rovni, jelikož násilí měří všem stejným metrem a všechny do jednoho usvědčuje o jejich konečnosti.

Jelikož násilí dává každé partikularitě vědomí její konečnosti, snaží se rasista násilí vyvarovat, avšak nikoli ze vznešených humanistických ideálů, protože by snad uznal rovnost všech partikularit, nýbrž se štítí násilí právě proto, aby nezpochybnilo jeho domněnku vlastní nadřazenosti. Rasista se proto stydí vyjádřit násilím sebe sama, svou podstatu a identitu, jíž je nadřazenost. Jakmile by totiž někdo obrátil „jeho“ násilí proti němu, o svou identitu by přišel. Svou zdráhavostí vyjádřit svou identitu dává omylem najevo, že je pouze domnělá. Svou nadřazenost, má-li si ji uchovat, proto nesmí zvnějšnit, ale konzervovat ji ve svém nitru. Tak vzniká nový druh rasisty, kterému se říká identitář.

Tento posun od rasisty násilníka a praktika ke zdráhavému identitáři názorně vystihuje jedna zajímavost, „že po vypuknutí první světové války byli někteří sociální darwinisté pacifisty právě díky svému nerovnostářskému darwinismu - Ernst Haeckel, vůdčí přívrženec sociálního darwinismu, byl proti válce, neboť v ní byli zabíjeni nesprávní lidé: ‚Čím silnější, zdravější a normálnější je mladý muž, tím větší má šanci, že bude zabit bajonetem, děly nebo jinými podobnými nástroji kultury.' Slabé a nemocné jedince armáda totiž nepřijímala. Jelikož nešli do války, mohli mít děti, čímž přivedli národ k biologickému úpadku.“ (Žižek: Násilí, 2013, s. 125-6.)

Identitář neboli zdráhavý rasista se nevzdal domněnky vlastní nadřazenosti a právě proto je nucen ji zakrýt pacifismem. Identitář odsuzuje válku čili takové násilí, ve kterém obě válčící partikularity dávají všanc svůj život a tím pádem riskují i manifestaci vlastní konečnosti, jež by zpochybnila nadřazenost jedné z nich. Identitář má strach ze smrti jakožto „absolutního pána“, který měří každé partikularitě stejným metrem. (Čímž se vysvětluje, proč mnoho zemí zavedlo profesionální, žoldácké armády. Kdo by taky nasazoval život za prázdnou domněnku.) Identitář fetišizuje svou konečnost (tělo, život, identitu apod.) a uctívá toto pomíjivé jako by to snad představovalo něco božského a věčného, co má bytnost. Avšak pravdě, že nic konečného žádnou bytnost nemá a mít nemůže, uniknout nelze.

Identitář si ovšem tuto pravdu sebe sama nechce za žádnou cenu připustit a rezignovat na svou nadřazenost. Následkem toho je opět nucen uchýlit se k násilí, které je cenou za jeho sveřepost a nevzdělanost. I tentokrát se sice dopouští násilí ve jménu své nadřazenosti, ale nikoli už jako rasista, který násilím chtěl světu dokázat, že je nadřazený všem ostatním. Identitář se naopak dopouští násilí ve jménu obrany své nadřazenosti. Nechce svět přesvědčit o své nadřazenosti, ale sebe. Proto chrání svou (partikulární) identitu a její tzv. kulturní hodnoty, které ohrožuje jinakost představová cizí identitou, kterou proto identitář považuje za rasistickou.

Jinými slovy identitář na rozdíl od rasisty neupírá jiné identitě právo domnívat se, že je nadřazená, ale nesmí jako rasisté svou domněnku prosazovat a ohrožovat ostatní identity. Identitář obhajuje násilí hadí řečí falešného humanismu. Svým „obranným“ násilím před jinakostí hájí údajné právo své i cizí identity na to být zakonzervovaná sama v sobě. Avšak toto právo ji předepsal on a proto, ačkoli původně nechtěl jako rasista ostentativně odhalovat, co si o sobě a světě míní, dělá to a svým paternalismem uráží cizí identitu a dává ji najevo svou nadřazenost.

Čemu však identitář svým obranným násilím chce skutečně zamezit, je ztráta své údajné nadřazenosti a nikoli, jak tvrdí, pošlapání vznešených hodnot jeho partikulární kultury. Jelikož tyto jím vzývané hodnoty podle identitáře náleží jemu čili určité konečnosti, jsou tím pádem něčím pomíjivým a proto je jejich pravou nicotnost. Čeho se tedy identitář hrozí, není násilí, které zničí tyto bezvýznamné hodnoty, ale násilí, které mu zničí iluzi o jeho hodnotách. Jejich ochranou tyto hodnoty „partikularizuje“ a ty jakožto partikulární jsou nicotné, co nemá cenu chránit. Toho se hrozí, že chrání něco, co je bezcenné.

Tento násilnický humanismus, který onehdy vešel ve známost jako „humanitární bombardování“, obhajuje násilí jménem humanity a pacifismu. Jaká je však povaha násilí ospravedlňovaná idejemi humanity? Není to „rovnostářské“ násilí jako například skutečná válka, které se ve zmíněném citátu hrozí sociální darwinisté. Není to tedy válka, kde každá ze stran dává všanc svůj život, ale takzvaná, jak by řekl Žižek, dekofeinovaná válka, válka bez války, v níž jsou oběti pouze na jedné straně. Jelikož druhá strana oběti de facto nemá a násilím vytísňuje násilí, vytěsňuje tím emancipační a humanistické poselství přítomné v násilí, kterým je rozum. Mít rozum znamená odhlédnout od partikularity na základě poznání, že její pravdou je pomíjivost a tedy nicotnost.

Není to tedy tak, jak se dnes tvrdí (ono „se“ tvrdí jak identitáři, tak tzv. humanisté či přecitlivělí pacifisté), že násilí je něčím pouze záporným, co ničí a přináší smrt. Smrt jakožto násilí dovedené do krajnosti totiž není jen prostou negací života, jelikož ve smrti je též materializováno duchovno, tj. rozum, který je negací této negace života. Úkolem skutečného humanismu je pak tento rozum poznat, protože výhradně poznání rozumu jakožto negace negace překonává past partikularismu, do které spadli jak falešní humanisté, tak identitáři. Oba se náramně doplňují. 

Jeden fetišizuje život jako by ignoroval jeho konečnost, jako by ignoroval naprostou bezdůvodnost upjatého přimknutí se k pomíjivému. Druhý ho doplňuje a násilím vyhání násilí, které by dokázalo bezdůvodnost konání prvního. Zacykleni do sebe oba dva vzývají perverzní příkaz: Užívej si svého těla, života a identity, dokud můžeš. Máš si užívat, neboť ještě můžeš. Máš si užít všeho konečného právě proto, že je to konečné.

Avšak rozum materializovaný ve smrti neguje tento perverzní příkaz, který si naši rádoby humanisté ze smrti jakožto negace života odnesli. Naopak právě proto, že smrt je bytostně spjatá se životem a nelze ji od života odpárat, je zhola tupé a nerozumné se k této jako jakékoli jiné pomíjivosti sveřepě upínat – je přímo barbarské ze života vytěsňovat smrt a chovat se jako by nebyla jeho pravdou. Imperativ rozumu ale neříká jednej tak, jako by to bylo to poslední, co v životě vykonáš. Což by v jazyce našich polohumanistů znamenalo: užívej si, co to jde. Naopak imperativ rozumu zní: jednej jako bys byl už po smrti, jako bys překonal smrt a všechno, co sis v životě mohl užít, sis již užil. Jednej jako by z tebe všechna zátěž života spadla. To znamená: jednej jako svobodná bytost, která nemá bytnost v žádné identitě, neboť její bytností je čin!

Rasista, identitář stejně jako tzv. humanista jsou nevzdělaní, protože pohrdají rozumem jako takovým, protože pohrdají rozumem přítomným i v tom nejnižším a nejiracionálnějším jednání, jakým je násilí, které jim bije do očí, když se ho dopouští. Všichni do jednoho v jednom šiku se protiví ideji humanity: poznat rozum a ponaučit se ze svého jednání. 

Všichni do jednoho svým jednáním razí cestu barbarství, avšak barbar se ze své definice jiných než násilných činů nedopouští, a proto v úpadku vzniká zároveň i naděje, že barbar jednou postřehne i to, co mu bije do očí, že jednou pozná „rozum jako růži na kříži přítomnosti“. (Hegel: Základy filosofie práva, 1992, s. 31.) To bude počátek nového věku kultury, v jejímž světle jsou hodnoty určité kultury ničím, jelikož jsou něčím pouze pro opožděné chudáčky, kteří ve svém boji proti světu zapomněli stát na straně světa. (Kafka)

Co jsou kulturní hodnoty Západu, pokud nejsou kulturní hodnotou všech? Ničím. A proto není důvod na nich trvat.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 7.Června 2014, 11:45:41

Tohle je pozoruhodný článek.
Třeba tahle věta: "Jednej jako bys byl už po smrti, jako bys překonal smrt a všechno, co sis v životě mohl užít, sis již užil."

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Rasistický humanismus z perspektivy dialektiky Neděle, 8.Června 2014, 12:30:8

Je v každém případě zajímavé zjištění, že se i dneska stále ještě najde někdo, kdo dokáže ve veřejném prostoru argumentovat prostřednictvím - hegelovské - dialektiky.

Na uvedeném případě je možno konstatovat, že Hegelova dialektika stále ještě může mít svou poznávací hodnotu, v určitých záležitostech dokonce nezastupitelnou.

Na straně druhé se tu ovšem ukazuje také ambivalentnost této metody pojmově filozofické spekulace: otevírá se zde příliš široký prostor pro víceméně libovolné žonglování s pojmy, které za prvé širší veřejnosti asi zůstanou nepřístupné, a za druhé odůvodněnost jednotlivých argumentačních řetězců je sotva možno je nějakým finálním způsobem přezkoumat.

Co se toho "humanistického rasismu" týče, pak spíše nežli přes onu okliku vztahu všeobecného a partikulárního a života a smrti by se asi účelnějším a přesvědčivějším jevilo použití argumentace z oblasti obecné (a kulturní) psychologie: dnešní rasista (tj. toho kdo si chce zachovat pocit vlastní výlučnosti) prostě už ví, že původní, ryzí rasismus je dneska už společensky nepřijatelný, a proto volí převlek zdánlivě tolerantního humanismu: ať si Afričané (Turci atd.) jsou svobodně Afričany v Africe a Turky v Turecku, ale ať nám svou přítomností nekontaminují kulturu naši, stejně jako my - prý - nekontaminujeme kulturu jejich.

Tento rasistický pseudohumanista dobře ví, proč navenek hlásá tuto zdánlivou rovnost kultur: protože ten "náš" první svět je reálně dominantní, a proto se v této zdánlivé rovnocennosti kultur automaticky prosadí i jeho kultura jako ta "nejlepší".

Tento rasistický pseudohumanista ovšem zcela zavírá oči před skutečností, že tento náš první svět je dominantní čistě jenom v t e c h n o l o g i c k é (respektive industriální a finančně-kapitálové) sféře, díky čemuž fakticky ovládá tuto planetu. Zatímco ve sféře opravdu autenticky kulturní, například ve sféře (přirozené) hudebnosti, je to právě ta "naše" kultura, která svou absolutní preferencí kýče mnohdy o celé řády zaostává za "primitivní" kulturou civilizací ještě nezdegenerovaných přírodních národů!

Ale zastavme se ještě u té dialektiky: nemálo problematickým se jeví téze autora o tom, že partikulární kultura nemá právo na existenci vedle kultury, vedle kulturních hodnot všeobecně sdílených.

Tady se zásadní problém jeví v tom, že kultura, kulturní respektive umělecké dílo nikdy nemůže reálně existovat jinak nežli právě jenom "partikulární" - totiž jako dílo zcela konkrétního, jednotlivého umělce, vycházejícího ze zcela konkrétní, specifické, a tedy "partikulární" kultury. Nebylo by pro kulturu a umění opravdu vůbec nic více zničujícího, kdyby se jednou všechny tyto kulturní "partikularismy" měly rozpustit v jakési celoplanetární "kultuře všech" (jak se to ovšem v současnosti právě velice úspěšně děje, v důsledku oné technologicko-tržní dominance prvního světa s jeho kýčovitou pakulturou).

A druhý moment hodný zastavení je ta téze autora, že prý rozum rezultuje z momentu smrti: jakkoli tato téze může mít v logice daného výkladu své oprávnění, přesto i zde zase máme ten samý problém vztahu obecného a konkrétního: jestliže rozum (a svoboda) jsou pojímány jako výsledek osvobození od tíže života vezdejšího (a jeho partikularismů), pak není možno si nepoložit otázku, jaký reálný o b s a h má vlastně mít tento rozum a tato svoboda, když jsou zbaveny všeho konkrétního, všeho zdejsoucího. Tedy všeho, co vytváří a utváří nás vlastní - ach ovšem, pohříchu velice "partikulární" život.

Jinak řečeno: pokud už se pro argumentaci používá dialektická metoda, měl by se asi přece jenom poněkud více zohledňovat dialektický vztah obecného a konkrétního. To obecné, to nadindividuální, to nad-partikulární totiž nakonec není nic jiného, nežli jenom - odvrácená tvář právě toho jednotlivého, toho konkrétního, toho partikulárního!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Června 2014, 13:17:31

Pan Soukup, který prý je mírným komunitaristou, píše pod svým článkem http://denikreferendum.cz/clanek/18024-manifest-multikulturni-evropy , že člověk
"je vpleten do sítě různorodých kolektivních/komunitárních identit".
Já se necítím nikam vpletena. Pokud vpletena jsem, pak je to vpletení tak volné, že se můžu svobodně pohybovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.