My, kdo se zajímáme o politiku a do jisté míry jí žijeme, od svých spoluobčanů dennodenně zakoušíme nejrůznější překvapení. A nejde zdaleka jen o povážlivě nízkou volební účast.

Po právě proběhlých eurovolbách se mi kupříkladu jeden kamarád svěřil, jak hlasoval: volil dva kandidáty, každého z jiné strany. Moje upozornění, že vložil-li do obálky dva lístky, pak hlasoval neplatně, ho nejen roztesknilo, ale i udivilo: „Vždyť jsem se ještě pro jistotu ptal komise,“ říkal mi, „a potvrdili mi, že můžu zakroužkovat dva kandidáty.“

Na podobné úrovni se pohybovaly dotazy jiných kamarádů týkající se referenda o hazardu, které jsme uspořádali na Praze 7. Mátlo je, že na hlasovacím lístku jsou dvě otázky (a moje upozornění, že přidáním druhé otázky se je radniční koalice snaží zmást, je mátlo ještě víc). Obě otázky jim připadaly „nějak moc podobné“ (dtto). Také jim připadaly „moc dlouhé“ (a moje letmé laické odkazy na zákon o místním referendu je nijak neukonejšily). A tak dále.