My, kdo se zajímáme o politiku a do jisté míry jí žijeme, od svých spoluobčanů dennodenně zakoušíme nejrůznější překvapení. A nejde zdaleka jen o povážlivě nízkou volební účast.

Po právě proběhlých eurovolbách se mi kupříkladu jeden kamarád svěřil, jak hlasoval: volil dva kandidáty, každého z jiné strany. Moje upozornění, že vložil-li do obálky dva lístky, pak hlasoval neplatně, ho nejen roztesknilo, ale i udivilo: „Vždyť jsem se ještě pro jistotu ptal komise,“ říkal mi, „a potvrdili mi, že můžu zakroužkovat dva kandidáty.“

Na podobné úrovni se pohybovaly dotazy jiných kamarádů týkající se referenda o hazardu, které jsme uspořádali na Praze 7. Mátlo je, že na hlasovacím lístku jsou dvě otázky (a moje upozornění, že přidáním druhé otázky se je radniční koalice snaží zmást, je mátlo ještě víc). Obě otázky jim připadaly „nějak moc podobné“ (dtto). Také jim připadaly „moc dlouhé“ (a moje letmé laické odkazy na zákon o místním referendu je nijak neukonejšily). A tak dále.

Nakonec se potvrdilo, že jediný způsob, jak voliče spolehlivě navést, je postavit před hlasovací místnosti dobrovolníky se zjednodušenou zvětšeninou hlasovacího lístku, kde je u jedné z otázek zaškrtnuto „NE“ a u druhé „ANO“.

↗

Chodit k volbám je něco podobného jako čistit si zuby: měla by to být samozřejmost, byť pro mnoho lidí to bohužel neplatí. Foto Wikimedia Commons

Zcela teď nechávám stranou samotný obsah referenda — tedy jak se má obec nejlépe vypořádat s hazardem. A nemluvím ani o metodách přesvědčování voličů. Mám na mysli voliče, kteří — v naprosté shodě s organizátory referenda — by nejraději herny zakázali úplně. Z velké části jde o inteligentní a vzdělané voliče. Ani u nich se však nelze obejít bez poněkud prostoduché didaktické pomůcky. A jak vidno z prvního příkladu, mnoha lidem by didakticky zjednodušený návod patrně pomohl i při jiných typech hlasování.

A to jsme se stále ještě nevymotali z naprostých základů politiky. Dostat se byť jen o krok dál vyžaduje leckdy nevšední úsilí. Není například snadné vysvětlit, že radnice, kterou údajně „zajímá názor občanů“, a proto vyhlásí referendum v době eurovoleb, nehraje fér; kdyby její zájem nebyl jen předstíraný, jistě by referendum spojila se sněmovními nebo obecními volbami.

Snad nejhůř se ovšem vyvrací zakořeněná představa řady lidí, že organizátoři referend jsou jen jacísi sympatičtí outsideři, kteří proti „těm syčákům z radnice“ stejně nic nezmůžou. Člověk musí stále znovu vysvětlovat, že v českém politickém systému je referendum velmi pracný a nejistý způsob ovlivňování věcí veřejných — avšak jediný možný pro ty, kdo nemají většinu v místním zastupitelstvu.

Pokud by se z nich ovšem stali „ti z radnice“, pak nebudou k prosazení žádoucích změn potřebovat stovky hodin na ulici a tisíce podpisů, ale bude jim stačit jediné hlasování. Nevím proč, ale zrovna tohle mnozí lidé — inteligentní, vzdělaní — prostě nejsou s to pochopit. Jak tedy vůbec můžou kvalifikovaně rozhodovat o důležitých veřejných otázkách?

Důvodů, proč demokracie funguje špatně a lépe ani fungovat nemůže, se zkrátka denně vnucuje celá řada. Otázka, co by se s tím dalo dělat, je o to naléhavější, oč méně je zřejmé, jak by se na ni dalo odpovědět. Například založit českou obdobu německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání by jistě neuškodilo; ale zásadní obrat k lepšímu se od toho asi dá očekávat jen stěží.

Na druhou stranu: politika se zas tolik neliší od jiných oblastí života. Všude přece platí, že lidé jsou obvykle pasivní; a že když už někdo něco dělá, dělá to obvykle špatně.

Nejdůležitější rozdíl netkví mezi kvalitou a nekvalitou, ale mezi všeobecností a specializací. Abych parafrázoval G. K. Chestertona: některé věci by měli dělat jen lidé, kteří to umějí dobře — například obsluhovat složité stroje. Naopak jiné věci by si měl dělat každý sám, i pokud to umí špatně — například čistit si zuby. Demokratické přesvědčení (k němuž se i sám hlásím) znamená věřit, že do druhé skupiny činností spadá i politika.

Chodit k volbám je z tohoto hlediska něco podobného jako čistit si zuby: měla by to být samozřejmost, byť pro mnoho lidí to bohužel neplatí. Ale hlavně: jde o činnost, kterou by každý měl vykonávat sám za sebe a podle vlastního uvážení. Pravda, za posledních sto let se už vyzkoušelo i ledacos jiného. Ale nic z toho moc dobře nefungovalo.