Už vás nechceme aneb Helvetská noční můra

Historik švýcarského původu představuje komplexně pozadí, v němž se odehrálo nedávné referendum o omezení přistěhovalectví. Vedle témat jako důležitost cizinců pro ekonomiku a jejich postavení v zemi přitom pojednává i o zvláštnostech systému přímé demokracie.

Ax2

Adrian Portmann

18.02.2014 14:59

A22

Vláda teď musí výsledek referenda vtělit do zákonů. Dle švýcarského práva na to má lhůtu tří let. Repro Wikimedia Commons

Švýcaři rozhodli minulý víkend o budoucím směřování imigrační politiky své země. V referendu se vyslovili k návrhu, který jim předložila krajně nacionalistická Švýcarská lidová strana (SVP), jež chce dle vlastních slov učinit přítrž „masovému přistěhovalectví“. Vláda, jíž je SVP podle logiky švýcarského modelu konsensuální demokracie členkou, byla proti. Také obě komory parlamentu a mnoho dalších společenských organizací nesouhlasily. Dobrou zprávou je, že 49,7 procenta mých spoluobčanů odolalo populismu a hlasovalo NE. Avšak skutečnost, že těsná většina, konkrétně 50,3 procenta účastníků, se s anti-imigračními opatřeními ztotožnila, volá po vážném zamyšlení a vybízí k otázce, jak má nejen Švýcarsko, ale i Evropa s tímto nečekaným výsledkem naložit.

Evropštější než Evropa
Švýcarsko je v mnohém malá Evropa, resp. Evropská unie, jak by mohla – a podle mě i měla – v budoucnu fungovat. Jedná se o silně federalistický svazek 26 vzájemně velmi odlišných kantonů. Tato konfederace srůstala organicky vice než sedm století. A není to jen mýtus, že se každý z těch kantonů do helvétské unie svého času přidal na základě dobrovolného rozhodnutí. I proto se hovoří o „Willensnation“, tedy politickém národu na základě společné vůle.

Dlouhodobě bylo helvétské dění jakoby odříznuté od světa. Pak ale – konkrétně po napoleonské „léčivé okupaci“, jež byla mimochodem jedinou za posledních dvě stě let – nastala mohutná modernizace. Po založení dosud platného státního zřízení v roce 1848 došlo k poměrně stabilnímu nárůstu obyvatelstva, který přetrval napříč celým 20. stoletím. Do dneška patří tato alpská země se čtyřmi uznanými státními jazyky a průměrným ročním růstem 1,2 procenta obyvatel k evropským zemím s nejdynamičtějším populačním vývojem. Dnes žije na jejím území (zhruba poloviční než je rozloha České republiky) přes 8 miliónů obyvatel. A ještě před několika dny demografové počítali s tím, že během jedné generace dosáhne počet obyvatel 10 milionů. Mějme přitom na paměti, že téměř dvě třetiny helvetského území nejsou vzhledem k topografii vhodné k hustšímu osídlení. Podobně jako například na Tchaj-wanu se většina obyvatel proto soustřeďuje na zhruba jen třetině státního území, tzv. Mittellandu, pásu území táhnoucího se od Ženevy severovýchodním směrem přes hlavní město Bern a Curych až k Bodamskému jezeru.

Více než jedna třetina obyvatel Švýcarska (34,7 procenta) má v současné době tzv. migrační pozadí (Migrationshintergrund). To znamená, že buď tito lidé sami, nebo alespoň jeden z jejich rodičů, se narodili v cizině. Jde o podobnou situaci, jaké panuje v tradičních přistěhovaleckých zemích jako například na Novém Zélandu. I když si to mnozí dlouho nechtěli přiznat, Švýcarsko imigrační zemí je, a to neustále již od druhé poloviny 19. století. Tehdy sem přicházeli italští dělníci, kteří stavěli nejdelší tunel na světě – Sankt Gotthard. A díky námaze novodobých přistěhovalců by za dva roky nemohl být dán do provozu 57 km dlouhý (a opět nejdelší na světě) železniční tunel vedoucí pod stejnojmenným alpským masivem.

Odhlédneme-li od nejdrobnějších evropských států jako Monaco, Andorra, Lucembursko či Kypr, které mají všechny méně než milion obyvatel, a vezmeme-li v úvahu specifika pobaltských států Lotyšska a Estonska se svou silnou ruskou menšinou, zůstává Švýcarsko s 24 procenty cizinců v obyvatelstvu evropským unikátem. Téměř každý čtvrtý člověk tam žijící – celkově se již jedná o skoro dva miliony lidí – nemá švýcarský pas. A to Švýcarsko už dlouho, na rozdíl třeba od Německa nebo ČR, povoluje dvojí občanství. V posledních deseti letech mělo spolu se Švédskem jednu z nejliberálnějších naturalizačních praktik (proto oněch dalších zhruba 10 procent obyvatel, kteří sice mají cizí kořeny, ale získali mezitím helvétské občanství). Pro srovnání: Západoevropské země, v nichž média častěji probírají problémy soužití s „cizinci“, mají výrazně nižší podíl cizinců. Vede Španělsko s 12 procenty, mezi 9 až 11 procenty v případě Rakouska, Belgie a Německa, „jen“ 7 procent vykazuje Švédsko, 6 procent Francie a pouhá 4 procenta Nizozemí (data z roku 2011). Pravda, u bývalých koloniálních mocností obraz významně ovlivňuje jejich dlouhodobá vysoká kvóta naturalizací. Mimochodem, v ČR žije současně kolem 4 procent cizinců.

Švýcarsko, tato země dlouhodobé stability, ekonomické prosperity a fiskální vyrovnanosti, již se poslední světová hospodářská krize téměř nedotkla, tento světový lídr v konkurenceschopnosti a inovativnosti je zároveň i trochu podivnou zemí paradoxů. Při pohledu na mapu se nám jeho území prezentuje buď jako největší evropské jezero, nebo jako izolovaný ostrov v moři evropského sjednocování. Přímo o vstupu do EU Helveťané nikdy nehlasovali – každý věděl, že by to bylo bez šance. Hlasovali v devadesátých letech jen dvakrát o tom, zda má vláda vůbec zahájit jednání o přijetí do EU. V obou případech se proti postavila zdrcující většina kolem 75 procent.

Převládající tendence zdůraznit svoji samostatnost a podílet se na principu evropské solidarity jen zrovna tolik, jak je nejnutněji třeba, stojí však v příkrém rozporu s vysokou mírou faktické integrace švýcarské ekonomiky do té evropské – téměř 70 procent exportu směřuje do zemí EU a říká se, že každý třetí frank se tam vydělá. Dále platí, že málokterý národ na starém světě je s Evropou tak propojen i skrze lidské kontakty a v rámci každodenního soužití: Drtivá většina Švýcarů tráví svoji dovolenou pravidelně v zemích Unie. A více než dvě třetiny těch 24 procent cizinců žijících ve Švýcarsku jsou občané EU. Jeden milion a dvě stě tisíc osob. Většinou se jedná o dobře kvalifikované, finančně soběstačné a z hlediska jazykové i kulturní-integrace-schopnosti bezproblémové imigranty.

Příčiny nevolnosti
Uvedená čísla dokládají, že „imigrační tlak“ je ve Švýcarsku výrazně silnější než téměř všude jinde v Evropě. S vědomím toho je třeba interpretovat i nejnovější rozhodnutí Helveťanů ohledně přistěhovalectví. Na první pohled to vypadá, že Švýcaři paušálně odmítají cizince. Ve skutečnosti jde o odmítání „na vysoké úrovni“ (ze statistického hlediska). A znovu připomeňme, že pod heslo „Už vás tady nechceme” se nechtěla podepsat téměř polovina Švýcarů.

Ano, neochota k další vstřícnosti vůči imigrantům těsně zvítězila. Přesto však nejsou ve Švýcarsku žádná ghetta, nikdo zatím neházel Molotovy koktejly na zdi domovů žadatelů o azyl. A ačkoliv kriminalita je mezi cizinci statisticky více než dvojnásobná než mezi Švýcary, ani k násilným revoltám či masovým demonstracím zatím ve švýcarských městech nedošlo.

I když se alpská země neúčastní přímo integrace v rámci EU, již deset let je díky bilaterálním smlouvám s Bruselem napojena na některé její důležité vymoženosti. Týká se to například spolupráce v dopravě, v nostrifikaci diplomů a obchodních norem nebo v oblasti bezpečnosti. V neposlední řadě je Švýcarsko již pět let členem Schengenské dohody, stejnojmenná víza mají tedy platnost i na jeho území. Hlavně ale funguje oboustranně – pro občany EU ve Švýcarsku, a pro Švýcary v zemích EU – již jedno desetiletí téměř absolutní svoboda pohybu, tedy jedna z hlavních zásad evropského sjednocování. A právě zde leží kámen úrazu, který minulý víkend vedl k vítězství sloganu „Už nám to stačí!“.

Představte si, milí Češi, že by se k Vám v posledních deseti letech v průměru každoročně legálně přistěhovalo na 120 tisíc nových obyvatel. A nebudu zde raději zmiňovat, že mezi nimi měli většinu zrovna Němci. Ti tvoří současně nejpočetnější komunitu cizinců se zhruba 300 tisíci příslušníky. Přišli, protože život ve Švýcarsku je pro ně atraktivnější než doma: průměrný plat se ve zdánlivém ráji pod Alpami pohybuje kolem 120 tisíc Kč (měsíčně samozřejmě), v oborech s vyšší nutnou kvalifikací to může být klidně i dvojnásobek. Náklady na život jsou sice také vyšší než jinde, hlavně pokud jde o velmi drahé služby. Spotřební zboží a potraviny však nejsou ve Švýcarsku o moc dražší než třeba v ČR, někdy jsou dokonce levnější. I jako začínající učitel na základní škole můžete počítat s platem nadprůměrným. Zdravotní sestra v nemocnici má mzdu téměř průměrnou (a zhruba dvoj až trojnásobně vyšší než například v sousedním Německu nebo Rakousku). K tomu připočtěme poměrně nízké daně, štědrý sociální systém a – last but not least – jednu z nejvyšších kvalit života podle každoročních průzkumů (mezi světovými Top 10 městy s nejlepšími životními podmínkami jsou tři švýcarská). Zkrátka, Švýcarsko je imigračním magnetem. Avšak jeho úspěchy a blahobyt jsou zároveň i jeho dilematem.

Aby to bylo jasno: Minulý víkend jsem hlasoval pro zamítnutí iniciativy „proti masovému přistěhovalectví“. I když žiji již dvacet let trvale mimo starou domovinu, nemohl jsem si zejména v posledním desetiletí při pravidelných návštěvách nevšimnout až drastických proměn, ke kterým v ní docházelo. Snad nejmarkantněji se to projevuje ve vlakové dopravě. Ačkoliv intervaly spojů mezi hlavními městy byly postupně zkráceny na 30, nebo dokonce 15 minut a byly zavedeny dvoupatrové a čím delší soupravy, chce to trochu štěstí, abyste našli volné místo k sezení. V některých sektorech pracují už převážně cizinci. Na příklad na fakultách humanitních věd, v řadě ekonomických odvětví vyžadujících vysokou kvalifikaci, ale třeba i ve zdravotnictví a ve stavebnictví.

Ovšem zahraniční pracovníci domácí obyvatelstvo o práci nepřipravují. Tuto domněnku spolehlivě vyvracejí statistická data. Třebaže nezaměstnanost se podle nejnovějších údajů federálních statistiků nachází mírně nad dlouhodobým průměrem, je v porovnání s ostatními zeměmi Evropy stále nízká. Činí pouze 3,5 procenta (pro srovnání: v Rakousku 4,9 procenta, v Německu 5,1 procenta, v ČR 6,7 procenta a ve Francii 10,8 procenta, průměr EU činí 10,7 procenta). Ani tvrzení, že cizinci jen profitují ze sociálního systému, při bližším zkoumání neobstojí: Státní pilíř důchodového pojištění by byl v mínusu, kdyby každoročně nepřicházely desetitisíce převážně mladých a kvalifikovaných imigrantů. Proto se proti přijetí přistěhovaleckého referenda bránil i ústřední odborový svaz economiesuisse. Vždyť hospodářský motor této země běží tak dobře, že každý rok lační po nových a nových zaměstnancích. A nedostatek kvalifikovaných pracovníků trvá.

Co se stalo a co s tím
Racionálními argumenty je tedy švýcarské rozhodnutí vysvětlitelné jen zčásti. Více než zajímavé je zjištění, že zrovna tam, kde žije nejvíce cizinců, byla iniciativa většinou jednoznačně zamítnuta. Celá frankofonní oblast ji zavrhla, k tomu i tři německojazyčné kantony s výrazným podílem přistěhovalců: Basilej-město, Curych a Zug. Potvrzuje se tím známý fenomén, který šlo pozorovat i v hlasování o nových minaretech: Tam, kde se občané v každodenním životě pravidelně setkávají s lidmi jiného původu, je odpor proti imigrantům většinou nejnižší. A tak to byl opět švýcarský venkov, který minulou neděli nadiktoval nový směr přistěhovalecké politiky. Na venkově je procento imigrantů mezi obyvateli několikrát nižší než v městských aglomeracích, přesto i tam žije něco mezi 5 až 10 procent cizinců. Opět tedy zvítězil jakýsi difuzní strach z neznámého. Co člověk blíže nezná, to nepřijímá, toho se bojí.

Mapka znázorňuje výsledky hlasování v jednotlivých kantonech. V červených byla většina proti zpřísnění, v zelených naopak. Repro Wikimedia Commons

Tolik k vysvětlení pozadí nového, a překvapivého obratu ve švýcarské imigrační politice. Politické vedení ani většina obyvatel na takový výsledek evidentně nebyli připravení. To platí i pro evropské sousedy. Zejména u toho německého jsou iritace značné. S ohledem na skutečnost, že prvním zahraničním gratulantem byla Národní fronta Marine Le Penové, je to více než pochopitelné.

Podle přijatého návrhu musí nyní federální vláda během tří let formou zákonů realizovat vůli iniciantů. Pro všechny skupiny přistěhovalců mají začít platit roční kontingenty, tedy limity. Platí to i pro přistěhovalce ze zemí EU. Což je nejen dle výkladů představitelů EU v jasném rozporu s takřka posvátným evropským principem svobodného pohybu, včetně možnosti se v cílové zemi začlenit do trhu práce.

První nekompromisní reakce z Bruselu proto nemohou nikoho překvapit. Jsou plně v souladu s jasným varováním, které bylo vydáno již v předchozích měsících: Přijetí iniciativy povede pravděpodobně ke zrušení bilaterálních dohod mezi Švýcarskem a EU. A to všech, protože podle předchozích ujednání musí po porušení jedné z dohod nejpozději do půl roku následovat vypovězení všech ostatních. Odvážné bylo ostatně už švýcarské rozhodnutí z loňského roku omezovat (nepříliš vysoký) příliv pracovníků z nových členských států EU (včetně ČR). Stalo se tak z čistě vnitropolitických důvodů. Středo- a východoevropané se stali obětními beránky, prostřednictvím nichž měl být vzat vítr z plachet lidové iniciativy „proti masovému přistěhovalectví. Už tehdy málem hrozilo, že by si Evropa mohla vzpomenout na princip solidarity a že by svému svéráznému, ale úspěšnějšímu sousedu uprostřed kontinentu vzkázala: „Co uděláš jednomu z nás, udělal jsi nám všem“.

Konec bilaterální cesty může vyjít nejen Švýcarsku, ale i Unii velmi draze. Váznout samozřejmě bude ekonomická či vědecká spolupráce. Ale nezapomínejme, že tento ještě před málo dní sotva představitelný scénář vrhá své stíny také na statisíce lidských osudů, které mohou být ovlivněny postupně větším uzavíráním se Švýcarska velmi citelně. S kontingenty hrozí totiž návrat do již téměř zapomenutého režimu tzv. saisonniers – sezónních zahraničních pracovníků, kterým se dovoluje pobyt pouze během některých období roku, bez práva slučování s rodinou. Tato praxe pěstovaná během většiny 20. století patří pro mnohé samotné Helveťany k méně světlým stránkám novodobých národních dějin (vedle například politiky jejich země vůči židovským a dalším uprchlíkům v době Třetí říše, vedle teprve v roce 1971 celonárodně zavedeného volebního práva pro ženy a v roce 2009 přijaté iniciativy proti stavbě nových minaretů). Představitelé vítězné SVP s velkorysostí jim ne tak často vlastní prohlásili den po rozhodnutí, že v případě cizích odborníků bude prý právo na slučování rodin „samozřejmostí“, ale u pracovníků v zemědělství a dalších méně kvalifikovaných dělníků, to prý bude něco docela jiného. Sociální demokracie, také jedná ze čtyř stran tradičně široké vládní koalice, obratem prohlásila, že se rozhodně postaví proti novým nehumánním praktikám. Atmosféra se začala měnit už teď. „Už se zde necítíme být vítaní,“ zněla po nedělním výsledku referenda reakce mnohých cizinců trvale usazených ve Švýcarsku.

Zatím nikdo netuší, jak budou vysoké roční kvóty pro jednotlivé výchozí země a jak bude nový systém konkrétně fungovat. Málokdo ale popírá, že to povede k nové byrokratizaci pracovního trhu, což nemůže být v zájmu ani velkých, natož malých zaměstnavatelů. Osobně se domnívám, že moderní Švýcarsko činí obrovský krok zpátky. Vám Čechům to bude možná znít hloupě, když se zde otevřeně prohlásím za patriota. Ale právě jako švýcarský patriot bych své zemi přál, aby se v příštích letech pořádně seznámila s negativními důsledky odhlasovaného rozhodnutí o přistěhovalectví. Až Švýcaři na vlastní kůži pocítí, že se nechali svést emocemi, latentním strachem a obavami o vlastní blahobyt, pak teprve polovině mých také-patriotů možná někdy dojde obsah myšlenky evropské soudržnosti a solidarity. Proto si pro někoho možná paradoxně přeji takový Brusel, který bude nesmlouvavě hájit hodnoty, na kterých evropské sjednocování stojí. A který nebude dále trpět, když někdo chce z plodů evropského projektu pro sebe vybrat jen ty nejlepší hrozinky.

Diskreditace přímé demokracie?
Jednu obavu ale mám. Politováníhodná rozhodnutí jako ta o minaretech, o tzv. automatickém postrku kriminálních cizinců a nyní o výrazném omezování přistěhovalectví jsou s to vážně ohrozit reputaci systému přímé demokracie. Ta je ve Švýcarsku – budiž mi dopřán ještě jeden superlativ – světovým unikátem. Zakládá se na dlouhodobém a napříč všemi politickými stranami sdíleném konsenzu, který není například jen věcí levice či nějakých podivných extremistů, jak to – bohužel – zatím spíše je v ČR

Každý rok dostanou Švýcaři zhruba patnáctkrát možnost o něčem rozhodovat v celonárodním rámci (na kantonální a komunální úrovni spolurozhodují též). Pravidelně hlasují konzervativně, ale zároveň rozumně. Jsou zamítány dny dovolené navíc a naopak se souhlasí s navýšením daní, s nadstandardní úrovní ochrany životního prostředí a vloni bylo odsouhlaseno dokonce výrazné omezení manažerských bonusů. Ale v poslední době se stalo také několik již zmíněných „nehod“, nebo chceme-li mezinárodních ostud. Ty jakoby potvrzují líbivou tezi, že většinová populace je hloupá prostě všude a že jsou proto dobré důvody neoblomně trvat na dominanci zastupitelské demokracie.

Možná, ale dodal bych, že těch úrovní hlouposti – přesněji řečeno: historickým vývojem daných odlišných úrovní vzdělaností, občanské vyspělosti a sociálního smíru – je stále několik. Především jsem ale přesvědčen, že v demokracii je lid nejvyšším suverénem, a proto nemůže být vlastně nikdy špatně, pokud občané někdy náhodou rozhodnou špatně. Záleží-li nám na tak klíčovém ztotožňování občanů s orgány vlastního státu, na posílení a udržování soudržnosti ve společnosti, neexistuje k důslednému uplatnění zásady o pravidelném zapojení občanů do rozhodovacích procesů dlouhodobě funkčnější varianta.

Političtí lídři a ostatní činitelé na veřejných místech by neměli zapomenout, že jsou ve svých funkcích pouhými správci. Ať je ani nenapadne dělat politiku proti vlastním obyvatelům. Učiní-li tak, nechť je po jejich pravděpodobně brzkém pádu nikdo nelituje. Nelze vidět demokrata v člověku, který jedná podle principu: „Oni se mnou nesouhlasí, vyměňme obyvatelstvo!“

Proto byste ani po tak těsném rozhodnutí jako po tom z 9. února 2014 při přijetí iniciativy „proti masovému přistěhovalectví“ nenašli Helveťana, který by vám hned po vyhlášení výsledku slavnostně neprohlásil, že verdikt lidu musí být respektován. Pro posílení občanské společnosti je stěžejní, aby občané pociťovali odpovědnost pro věci veřejné. Z tohoto hlediska může být jenom blahodárné, pocítí-li občané i případné negativní důsledky svého vlastního rozhodnutí. Jedná se o smysluplný edukativní proces, kterým by měla procházet každá nová generace znovu a znovu. Jinak totiž hrozí nejen stažení se občanů do soukromí a spolu s rezignací na ambici něco kolem sebe ovlivňovat i sladké pokušení svalovat vinu za všechny nedostatky na „ty tam nahoře“. Odcizení politiků od obyvatel – to je bohužel scénář, který je v ČR již skutečností, která má navíc gradující tendence. A to by nás mělo přimět k úvahám, zda nenastal i zde už pomalu čas na to, aby občané dostali nabídku širší politické participace. Už vám třeba někdo vysvětlil, proč v ČR ještě není zavedena volba jednoduchým korespondenčním způsobem, nebo dokonce přes internet?

Ve Švýcarsku to první funguje už asi 20 let. Druhým způsobem jsem o víkendu z Mikulova na Moravě odevzdal svůj hlas proti xenofobii.

Post scriptum
Shodou okolností jen několik dní před rozhodnutím 50,3 procenta mých helvetských spoluobčanů jsem poprvé v životě navštívil organizaci zabývající se integrací cizinců v České republice. Nosí příznačný název Organizace pro pomoc uprchlíkům. Nehledě na to, zda uprchlíkem skutečně jsem, potěšil mě tamější profesionální a vstřícný přístup. Liší se hodně od atmosféry, se kterou se stále setkáváte na úřadovnách Ministerstva vnitra a jiných místech státní správy, kde se to absolventy kurzů „Jak nejrychleji vyrobit problém a ještě se u toho i s nejúsměvnějším žadatelem pěkně pohádat“ jen hemží. O tom, jak na některých úřadovnách cizinci stále musí stát ve frontě jako stádo a jaká je to pro tuto zemi katastrofální vizitka, ani nemluvě.

Tak jsem se v právnické poradně dozvěděl, že s přehledem splňuji veškeré náležitosti pro požádání o české občanství podle nedávno novelizovaného zákona č. 186/2013 Sb. Já, příslušník národa, který se chová k Čechům zejména v poslední době tak nevraživě, já mám tedy tu drzost se zde ucházet o naturalizaci a tím pádem zároveň o unijní občanství.

Žádost mám hotovou, včetně těch asi patnácti příloh, jejichž obstarávání u různých, dokonale vzájemně nepropojených míst státní správy, by dalo podnět k samostatnému příspěvku. Příští týden se pokusím žádost oficiálně podat. Bude to na jednom krajském úřadě, kde se příslušná referentka už nechala slyšet, že by mohl být problém s prokázáním mých znalostí českého jazyka a reálií o českých dějinách a geografii. Doufám, že mě Ministerstvo vnitra, kterému – smiluje-li se krajský úřad – bude žádost k rozhodnutí do šesti měsíců postoupena, nakonec přece jen uzná za integraceschopného. Ano, tento rezort, který v minulých letech každoročně udělil české občanství většinou méně než dvěma tisícům dlouhodobých obyvatel této země. Pro srovnání: V roce 2012 přibylo naturalizací 35 056 nových Švýcarů, ačkoliv tato země má o 2,5 milionu méně obyvatel než ČR. Ano, já klient uprchlické poradny, musím projít kontrolou úřadů tohoto státu, který udělil v roce 2012 právě 49 lidským duším právo na azyl. Jak známo, ČR patří již delší dobu k těm evropským státům, které se chovají k žadatelům o azyl nejodmítavěji. Zase pro srovnání: Švýcarsko, kde je „imigrační tlak“ jak vidno dlouhodobě úplně o něčem jiném, udělilo v roce 2012 azyl 51krát vyššímu počtu žadatelů (2 507) než ČR. Pravda, i tam 88 procent žadatelů neuspělo, mohlo by to být méně.

Až někdy dojde i v ČR k vyhlášení referenda o přistěhovalectví, budu zvědavý na výsledek. Přiznám se, že se ho spíše budu obávat. Bál bych se i v případech, kdyby občané ČR či kterékoliv jiné evropské země dostali možnost rozhodovat o minaretech nebo zacházení s pachateli kriminálních deliktů. Přesto této zemi přeji, aby se její občané mohli v dohledné době také pravidelně vyjadřovat k věcem veřejným. Stanou-li se u toho chyby a různé mezikulturní maléry, chápejme to jako nutné zlo na cestě ke zvýšení občanské vyzrálosti.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.