Koncertní sály a dobré životní příležitosti

Zdeněk Vyšohlíd reaguje na text Jiřího Přibáně „Nekonečná Evropa“, který byl zveřejněn v Právu 22. května.

Mám respekt k tradici evropské hudby. Je to velká muzika. Možná za to může můj maloměstský původ, ale nedovedu si představit velký svět bez velkých koncertních sálů – pouze jako velké tržiště.

Vím sice, že Evropu nespojí Beethovenova hudba a Schillerovy verše – a vím také, že Evropané nejsou s to vyznávat cosi jako společné ústavní prohlášení, a už vůbec ne se v jeho preambuli přihlásit ke společným kořenům, totiž křesťanství. Někteří jsme to chtěli, někteří jsme to odmítli. Kdo my? Kdo jsme my, Evropané?

Zároveň mě nenaplňuje radostí, že „Evropané na sobě spáchali hrozné krutosti, než pochopili, že na Beethovenových tónech nelze stavět politické vize“. To pochopili především a nejsnáze právě ti krutí. Ano, Ódu na radost mohou zrovna tak obdivovat velitelé koncentračních táborů, vyšetřovatelé KGB nebo příslušníci jednotek SS,“ jak píše Jiří Přibáň. Ale v „dnešní Unii“ si to můžeme připomínat, jenomže ona už žije jiným rytmem.

Ano, nepochybuji, že i mezi nacistickými zrůdami někteří obdivovali Beethovena. Z druhé strany si ale jen stěží dovedu představit vyznavače Beethovena, jak propadají kouzlu budovatelských častušek nebo poezii řízných pochodů pod rozžatými pochodněmi.

Ale už vůbec bych nechtěl domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby se vůdčími duchy a vizionáři evropské politiky stali ti, co pro Beethovena smysl mít nepotřebují a za jediný životadárný rytmus Evropy považují, „jak ty pražce dun-daj, dun-daj, dun-daj…“. Protože Evropa není tulák, který si jen tak sedne na uhlák a jede, ať jede, kam jede.

Proto nelze bez výhrady akceptovat, že „pro spojení Evropy udělaly železnice, nízkonákladové letecké společnosti či digitální komunikační sítě mnohem víc než všechna koncertní tělesa i politické reprezentace dohromady“.

Připomíná mi to starou metafyziku základny a nadstavby; ekonomický život společnosti odsunul všechno duchovní, kulturní apod. na druhou a slepou kolej. Ta představa byla tak dokonale zvulgarizovaná, že se dostala našim generacím až pod kůži.

V Pribáňově textu čtu: „Není důležité hledat společné základy, ale body spojení, na kterých se můžeme setkávat a z nichž můžeme mít vzájemný prospěch.

Nejen znalci historie vidí, že „body spojení“ našli svého času i Hitler a Stalin, nebo v Mnichově také Hitler s představiteli velmocí… Bohužel to byly společné body destrukce a rozkladu. Proto je abstraktní (neúplné) tvrzení, že „nezakotvenost internetových, železničních nebo leteckých sítí v konkrétní půdě nebo národní identitě je nejlepší obranou proti této destrukci“.

Právě proto, že se vytrácí povědomí o zakotvenosti národních (a etnicky relevantních) identit v téže sdílené tradici (a odtud pramenící pocit sounáležitosti, vzájemného respektu a úcty), nastartovali hnědí šílenci mašinérii holocaustu a rudým praporem jiní odstartovali závod pětiletek se zbytkem světa.

Jestliže „máme body spojení, na kterých se můžeme setkávat a z nichž můžeme mít vzájemný prospěch“, máme zároveň jasno ve vymezení toho, kdo jsme my? Co zakládá identitu my? Bez kulturního vymezení se, bez sebevědomého my není možné vzdorovat „horkým hlavám“. Také ty se vymezují jako my!


Evropané podle Zdeňka Vyšohlída nejsou s to vyznávat cosi jako společné ústavní prohlášení, a už vůbec ne se v jeho preambuli přihlásit ke společným kořenům, totiž křesťanství. Repro Cafod.org.uk

Nejen stádo, také společenství přemýšlivých a (sebe)kritických se vymezuje týmž formálním my. Jedny spojuje nadšení, druhé spíš rozum. Rozum však varuje před možnostmi sítí; pokud bude síla veřejného mínění a kulturní tradice v takovém stupni rozkladu, jakého jsme svědky, pokud podlehneme tak radikální destrukci, jaké dnes podléháme, pak zhasne i naděje, že nové technické možnosti otevřou nové perspektivy.

Ano, Jiří Přibáń píše, že „evropská společnost je sice dnes důkladně zasíťovaná, tyto sítě ale přestaly vytvářet dobré životní příležitosti“. Kurzívou zdůrazňuje „životní příležitosti“. Slovo „dobré“ nezdůrazňuje.

Jestli dobré a krásné odkážeme jen do koncertních nebo přednáškových sálů, pak podaří-li se na sítích nabídnout životní příležitosti také horkým hlavám jakéhokoli zabarvení, nezbude nám váhavým a barvou nenatřeným než prosit o Boží pomoc.

Kde se vzalo posouzení (Urteil), že to či ono je „dobré“? Kde se vzal pojem „dobrý“? Hledání odpovědi nazýval Nietzsche „genealogií morálky“; genealogy či „historiky morálky“ odkázal břitkou ironií mimo hru, tj. do „ofsajdu“. Odepřeli totiž praxi (bytí člověka) její nejvlastnější dimenzi, protože výheň, na níž je pojem „dobrý“ vykován, „hledali na nesprávném místě a na nesprávné místo ji podsouvali: posouzení ‚dobrý‛ nevzchází od těch, jimž se dostalo dobrodiní či laskavosti!

Ti jen pasivně přišli k hotovému a objevili jeho užitečnost a zvykli si na to. Ale těmi skutečně dobrými jsou ti aktivní, kteří mají „pathos distance“: ti nepožívají dobrodiní, ale činí dobro; ti pak „osvojují právo hodnoty tvořit a pojmenovávat“.

Vraťme se k sítím, „ať železničním, internetovým, nebo jakýmkoli jiným“. Skutečně se vyznačují „nezakotveností v konkrétní půdě nebo národní identitě“? Maně si vzpomínám na roli státu v době, kdy kapitalismus zakládal prudký růst spotřeby a životní úrovně a stavěl silnice, železniční nádraží… Stát byl agens a jako takový stál nad privátními kapitalisty. Cožpak tuto roli ztratil v relaci k síti internetu? Cožpak internet může fungovat bez nadřazené kontroly?

Z hlediska Genealogie morálky doplňme: bez nadřazenosti těch dobrých stal by se jen dobrodiním pro lůzu dětské pornografie a extrémistického zlo-činění poblouzněných myslí. Bez povznesenosti, bez pathosu distance a bez aktivity hodnoty tvořit a pojmenovávat rozkládá se společnost v poživače a nabízí, co bylo vytvořeno, ke zneužití. Naše kulturní identita (my a náš stát) není přežitkem. Dnes možná více než kdy jindy přejímá poslání „vytvářet dobré životní příležitosti“.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Pátek, 30.Května 2014, 10:17:50

"Člověk osvědčuje své lidství pouze v kultuře a kulturou, tj. tím, že šlechtí přírodu a obdělává zemi, společně s druhými lidmi OBÝVÁ krajinu a zakládá města, projevuje úctu vznešenému a má je ve vážnosti, ať v podobě bohů, Boha nebo pravdy, statečnosti, krásy a moudrosti.
V moderní době se tento původní a celistvý smysl kultury rozpadl, kultura se VEDLE průmyslu, financí, zemědělství, politiky uzavřela do sebe jako jeden z mnoha OBORŮ a jedna z ODBORNOSTÍ."
(Předpotopní úvahy, str. 144 - zvýraznění: KK)

A když je řeč o úctě - dnešní doba se vyznačuje neúctou k půdě a ke starým lidem - jak výstižně řekl Ing. František Jonáš.

Chápu-li to správně, vidí Jiří Přibáň v globalizaci cosi v zásadě positivního.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.