Mám respekt k tradici evropské hudby. Je to velká muzika. Možná za to může můj maloměstský původ, ale nedovedu si představit velký svět bez velkých koncertních sálů — pouze jako velké tržiště.

Vím sice, že Evropu nespojí Beethovenova hudba a Schillerovy verše — a vím také, že Evropané nejsou s to vyznávat cosi jako společné ústavní prohlášení, a už vůbec ne se v jeho preambuli přihlásit ke společným kořenům, totiž křesťanství. Někteří jsme to chtěli, někteří jsme to odmítli. Kdo my? Kdo jsme my, Evropané?

Zároveň mě nenaplňuje radostí, že „Evropané na sobě spáchali hrozné krutosti, než pochopili, že na Beethovenových tónech nelze stavět politické vize“. To pochopili především a nejsnáze právě ti krutí. Ano, Ódu na radost „mohou zrovna tak obdivovat velitelé koncentračních táborů, vyšetřovatelé KGB nebo příslušníci jednotek SS,“ jak píše Jiří Přibáň. Ale v „dnešní Unii“ si to můžeme připomínat, jenomže ona už žije jiným rytmem.

Ano, nepochybuji, že i mezi nacistickými zrůdami někteří obdivovali Beethovena. Z druhé strany si ale jen stěží dovedu představit vyznavače Beethovena, jak propadají kouzlu budovatelských častušek nebo poezii řízných pochodů pod rozžatými pochodněmi.

Ale už vůbec bych nechtěl domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby se vůdčími duchy a vizionáři evropské politiky stali ti, co pro Beethovena smysl mít nepotřebují a za jediný životadárný rytmus Evropy považují, „jak ty pražce dun-daj, dun-daj, dun-daj…“. Protože Evropa není tulák, který si jen tak sedne na uhlák a jede, ať jede, kam jede.