Strana evropské levice mě zvolila kandidátem na presidentství Evropské komise na 4. kongresu 13. — 15. prosince 2013 v Madridu. Je to čest a zároveň odpovědnost. A považuji své jmenování nejen za osobní čest. Kandidatura vůdce hlavní opozice v Řecku (Syriza) je také symbolem obětí všech řeckých občanů a solidarity všech lidí z jihu Evropy, kteří trpí katastrofickými sociálními podmínkami jako memorandem škrtů a recese. 

Ale ještě víc než kandidatura je to snad mandát na naději a změnu v Evropě. Je to volání po demokracii, na které chtějí participovat všechny generace a kterou všechny generace chtějí žít. Je to boj o moc a možnost změnit každodenní život obyčejných lidí. Abych připomněl Aneurina Bevana, váženého sociálního demokrata a politického otce Britské Státní zdravotní péče, pro nás moc znamená „použití kolektivních akcí na transformaci společnosti a na propojení všech.“

Nejsem kandidátem evropského jihu. Jsem kandidátem všech lidí, nezávisle na jejich adrese, ať žijí na severu nebo na jihu, všech těch, kteří chtějí Evropu bez úspor, recese a Memoranda. Má kandidatura by chtěla dosáhnout k vám všem nezávisle na politických preferencích a volbě do národních parlamentů, spojit všechny lidi, které neoliberální řešení ekonomické krize rozdělují. Obracím se na všechny, kteří touží po lepším životě v lepší Evropě pro sebe i pro své děti. Chci proměnit jižní alianci proti Memorandu v široké evropské hnutí proti úsporám — hnutí za demokratickou rekonstrukci měnové unie.

Má kandidatura se obrací především na mladé muže a ženy. Nyní poprvé v poválečné Evropě je pravděpodobné, že se mladá generace bude mít hůř než jejich rodiče. Mladí vidí svá očekávání chycená v pasti vysoké nezaměstnanosti, nízkých mezd a růstu nedostatku práce. Musíme jednat — ne pro vás, ale s vámi — a jednat hned!

Nutně potřebujeme překonat rozdělení Evropy na sever a jih a zbourat onu „zeď peněz“, která trhá standardy života a životní šance na kontinentě. Eurozóna balancuje na hraně kolapsu. A není to zapříčiněné eurem jako takovým, ale neoliberalismem — řadou úsporných protikrizových opatření, která, místo, aby jednotnou měnu podpořila, ji podkopala. Ale zároveň s jednotnou měnou podkopala také důvěru veřejnosti v Evropskou unii a podporu dalšího prohlubování evropské integrity. Z toho důvodu jsme přesvědčeni, že neoliberalismus je nezpochybnitelným akcelerátorem euroskepticismu. A že k obnovení demokracie musíme ukončit úsporné škrty.

Evropský politický establishment viděl v letech krize šanci přepsat evropskou poválečnou politickou ekonomii. Způsob, jakým politický management Evropy řeší dluhovou krizi eurozóny je pokusem institucionálně transformovat jižní část eurozóny podle linií anglo—saského neoliberálního kapitalismu. Rozdílnost národních institucí není tolerována. Vnucování politických pravidel je základním kamenem snahy současné legislativy Evropské komise zesílit ekonomickou nadvládu nad eurozónou. Německá kancléřka Merkelová v alianci s neoliberálními byrokratickými elitami v Bruselu zachází se sociální solidaritou a lidskou důstojností s ekonomickým zkreslením a s národními suverenitami jako s nepříjemnou překážkou. Evropa byla nucena si obléknout vestu úspornosti a deregulace. Ba ještě hůř, Evropa riskuje, že většinu své mladé a talentované populace promění ve „ztracenou generaci“.

To není naše Evropa. Je to snad jedině Evropa, kterou chceme změnit. Namísto Evropy, která se bojí nezaměstnanosti, neschopnosti, staršího věku a chudoby; místo Evropy sloužící potřebám bankéřů, chceme Evropu, která slouží potřebám lidí.

Změna je možná a přijde! Ti, kdo tvrdí, že Evropa, v níž žijeme, se změnit nemůže, to říkají proto, že ji z nějakého důvodu změnit nechtějí. A to jen proto, že z nějakého důvodu vyhovuje jejich zájmům aby se Evropa nezměnila. Potřebujeme Evropu znovu sjednotit a rekonstruovat na demokratické a progresivní bázi. Potřebujeme znovu objevit Evropu postavenou na jejích osvíceneckých kořenech a dát demokracii primát. Protože Evropská unie buď bude demokratická, nebo přestane existovat. A pro nás je demokracie nezpeněžitelná.

Evropská levice bojuje za demokratickou, sociální a ekologickou Evropu. Tyto strategické cíle jsou definovány třemi politickými prioritami:

1. Ukončit úsporné škrty a krizi. Eurozóna bez škrtů je možná. Protože škrty jsou krizí samotnou — není to řešení krize. Nutí Evropu oscilovat mezi recesí a žádným nebo anemickým nárůstem HDP. Nezaměstnanost v Evropě několikanásobně vylétla a je původcem vzestupu veřejného dluhu HDP eurozóny v průměru ze 70,2 % v roce 2008 na 90,6 % v roce 2012. Budeme pracovat pro kolektivní, komplexní a definitivní řešení dluhového problému eurozóny. Vytvoříme cestu pro koordinované oživení ekonomie eurozóny, protože deflace její stabilitu podrývá. Sumarizovali jsme svůj politický plán proti krizi do deseti bodů a ty jsme prezentovali v podsekci.

2. Uvést do pohybu ekologickou transformaci produkce. Krize není pouze ekonomická. Je také ekologická v tom smyslu, že odráží současné ekonomické paradigma v Evropě, které je neudržitelné. Abychom ukončili krizi a vytvořili solidní základ pro rozvoj s genderovou i sociální spravedlností, důstojnou a stabilní zaměstnaností a lepší kvalitou života pro všechny, potřebujeme tandem ekonomických a ekologických transformací Evropských společenství. A tyto transformace potřebujeme urgentně!

Způsob řešení ekonomické krize Evropskou unií na jihu eurozóny — skrz notorické „trojky“ — přidal k fiskální krizi ještě krizi environmentální. A tím také udržuje propast mezi severem a jihem. Pod záminkou krize a hledání rychlých řešení ekonomické obnovy Evropská unie i její členské státy omezily své environmentální uvědomění a a důraz na udržitelnost pouze (pokud vůbec) na hledání efektivního využití energií a zdrojů. Důležitým příkladem — ačkoliv Evropa oplývá mnoha podobnými — je podpora Řecké vlády multinárodní společnosti Eldorado Gold, která započala rozsáhlou těžbu zlata ve staletých lesích v Skouries v Chalkidiki.

Evropa potřebuje změnu paradigmatu směrem k udržitelnosti. K tomu potřebujeme evropskou ekologickou politiku, která upřednostňuje udržitelnost a kvalitu, spolupráci a solidaritu. Například tak, aby veřejná ekologická politika na Evropské úrovni plánovala, prosazovala a financovala kvalitativní změnu ve školství, která vede k udržitelnosti a aktivní politice orientované na profesionální školství a trénink v sektorech udržitelného růstu. Ekologická transformace by představovala nejširší možné rozložení politických domén jako jsou: reforma daní, která by změnila logiku daní a přeorientovala jejich hlavní zátěž ze zaměstnanců na používané zdroje, eliminovala podporu aktům, které zraňují prostředí, a naopak podporovala zachování biodiversity, záměnu konvenčních zdrojů energie za obnovitelné, investice do environmentálního výzkumu a vývoje, organické zemědělství a udržitelnou dopravu a také odmítla všechny druhy trans-atlantických dohod, které negarantují vysoké sociální a environmentální standardy.

3. Reformovat evropské přístupy k imigraci. Lidská potřeba lepšího života je nezastavitelná. Hraniční zdi omezují lidská práva — nejen lidské bytosti. Dokud propast v příjmech a možnostech, na jedné straně mezi zeměmi původu a transitu migrantů a na druhé straně Evropskou unií zůstává veliká a rozšiřuje se, imigrace do Evropy bude pokračovat. Evropská unie by měla používat dvojí solidaritu: externí, k zemím s emigrací, a interní, s pouze geografickou alokací imigrantů v Evropě. V podstatě by Evropská unie měla přijmout politickou iniciativu pro novou kvalitu vztahů s těmito zeměmi, která by zahrnovala obojí jak pomoc vývojovou tak kapacitní výstavbu pro endogenní rozvoj a mír, demokracii a sociální spravedlnost. Souběžně s tím by mělo také dojít ke změně institucionální struktury Evropské unie pro imigraci a azylovou politiku.

Na evropské půdě potřebujeme zajistit ochranu fundamentálních lidských práv a ihned naplánovat efektivní prostředky pro záchranu migrantů na otevřeném moři, vybudovat přijímací centra na vstupních místech a vytvořit zákonné procedury a novou síť zákonných opatření, která by efektivně a spravedlivě řešila vstup imigrantů do všech zemí EU, dát jim férovou podobu a tak, jak je to možné, vzít v úvahu jejich soukromá přání. Fondy Evropské unie by měly být přesměrovány podobným způsobem.

Současné tragédie v Lampeduse a Farmakonisi jasně ukazují, že obojí - Evropská smlouva o imigrační a azylové politice a tzv. Dublin II [Regulace (EC)343/2003 a Regulace (EU)604/2013/] by měly být ihned zrevidovány. A mělo by dojít k vytvoření jednoduchých, transparentních a spravedlivých kritérií. Žadatelům o azyl by mělo být umožněno žádat o politický azyl v členském státě, který si vyberou jako svou hostitelskou zemi a ne povinně v zemi, do které vstoupili jako první. Zemím prvního vstupu by mělo být umožněno, aby vydaly jednosměrné dokumenty do unie. Odmítáme „opevněnou Evropu“, která funguje pouze jako semeniště xenofobie, rasismu a fašismu. Vytváříme Evropu, která se mění v impregnovanou pevnost extrémní pravice a neo—nacismu.

Ale Evropa nemůže být ani sociální ani ekologická, pokud není demokratická. A pokud není demokratická, bude vylučovat cizince — jako je tomu dnes. Protože se v tento kritický čas Evropská unie mění v oligarchický a anti-demokratický systém, který slouží bankéřům, nadnárodním koncernům a super bohatým, demokracie v Evropě je na ústupu. A není pochyb, že abychom obnovili demokracii, bychom měli ukončit škrty. Především proto, že neoliberální škrty byly uvaleny hlavně na země Memoranda (smlouva s EU a MMF) legislativními prostředky, které podrývají institucionální autoritu a politickou roli národních parlamentů, podkopávají dlouho získávaná práva občanská, ekonomická i sociální a byla nám vnucena způsoby, které obvykle používají policejní státy.

Struktura a aktuální operace evropských institucí — na které byla převedena národní kompetence a suverénní práva — postrádají demokratickou legitimitu a transparenci. Anonymní a nespočitatelní byrokraté nemohou v rozhodování nahradit volené politiky. Ale aby současná diskuse o demokracii v Evropě byla smysluplná, Evropská unie potřebuje svůj vlastní silný rozpočet a Evropský parlament, který bude rozhodovat o přidělování rozpočtu a dohlížet na jeho plnění zároveň s národními parlamenty. Demokratická reorganizace Evropské unie je politický problém par excelence.

Měli bychom rozšířit prostor pro veřejnou intervenci a občanskou aktivitu a participaci v evropské politice a službách. Zároveň bychom měli obdařit instituce přímou demokratickou legitimitou, jako mají Evropský a národní parlamenty. To předpokládá na prvním místě konkrétní politické iniciativy pro obnovení primární role národních parlamentů a možnost nechat je rozhodovat o národních rozpočtech. To znamená suspendovat články Regulací (EU) 473/2013 (druhý z dvojího balíčku legislativních aktů zemí eurozóny) o monitorování a hodnocení národních návrhů rozpočtových plánů, které dávají Evropské komisi právo přezkoumávat a revidovat národní rozpočty dřív než to mohou udělat parlamenty. V druhém stádiu, jak jsme se zmínili již dříve, to znamená větší spoluodpovědnost obou Evropského i národních parlamentů v kontrole Evropského rozpočtu.

Také to znamená institucionální rozšíření Evropského parlamentu jako mechanismu demokratické kontroly Evropské rady a Evropské komise. Ale demokratická Evropská unie nemůže být demokratická a konsensuální pouze v Evropě, a arogantní, ne-mírová, militaristická a agresivní v zahraničí. Z toho důvodu potřebujeme evropský bezpečnostní systém založený na vyjednávání a odzbrojení. Žádný evropský voják by neměl operovat mimo Evropu.

Desetibodový politický plán proti krizi pro růst se sociální spravedlností a plnou zaměstnaností

Eurozóna je nejvhodnější politická úroveň na implementaci progresivní ekonomické politiky, která by směřovala k růstu, redistribuci a plné zaměstnanosti, proto, že měnová unie je jednotná platforma, která poskytuje větší prostor pro politická rozhodnutí, než má k dispozici kterýkoliv členský stát a je méně vydaná všanc křehkosti a nestabilitě okolních vlivů. Ale změna vyžaduje obojí uskutečnitelný plán i kolektivní akci.

K ukončení evropské krize potřebujeme politiku změny režimu. Tato priorita slouží našemu politickému plánu deseti programovými body:

1. Ihned ukončit úsporná opatření. Úsporná opatření jsou zraňujícím lékem ve špatné chvíli, který má devastující účinky na kohezi našich společností, demokracii a budoucnost Evropy. Jedna z jizev po úsporách, která nevykazuje žádná znamení zlepšení, je nezaměstnanost — a hlavně nezaměstnanost mladých. Dnes je v Evropě téměř dvacet sedm milionů lidí nezaměstnaných, z nich je víc než devatenáct milionů v eurozóně. Oficiální nezaměstnanost eurozóny průměrně vzrostla z 7,8 % v roce 2008 na 12,1 % v listopadu 2013. V Řecku z 7,7 % na 27,4 % a ve Španělsku z 11,3 % na 26,7 % v tom samém období. Nezaměstnanost mladých v Řecku a Španělsku se pohybuje okolo 60 %, z toho 3,5 milionu jsou mladší než dvacet pět let. Evropa páchá sebevraždu.

2. New Deal pro Evropu. Evropská ekonomika trpí šest let krizí s průměrnou nezaměstnaností nad 12 % a těsně za dveřmi čeká nebezpečí deflace podobné 30. letům. Evropa by si měla a mohla kolektivně půjčit na nízkou úrokovou sazbu na financování programu ekonomické rekonstrukce a udržitelného rozvoje s důrazem na investice do lidí, technologií a infrastruktury. Program by pomohl krizí nalomeným ekonomikám, aby se vymanily z nešťastného zacyklení vzniklého recesí a zvýšili poměr dluhu k HDP, vytvářeli pracovní příležitosti a podpořili obnovu. USA to udělaly. Proč bychom nemohli my?

3. Úvěrovou expanzi pro menší a středně veliké firmy. Podmínky úvěrů v Evropě se prudce zhoršily. Obzvlášť pro malé a střední firmy. Tisíce z nich, především v krizí zasažených ekonomikách na jihu, museli zavřít, ne proto, že by nebyly schopné růstu, ale proto, že je vyčerpaly úroky. Následky pro pracovní místa to mělo děsivé. Specifické doby si vyžadují nekonvenční řešení: Evropská Centrální banka by měla následovat příklad jiných centrálních bank ve světě a nabídnout bankám levné úroky, pokud budou souhlasit, že o odpovídající sumu zvýší objem půjček malým a středním firmám.

4. Boj proti nezaměstnanosti. Evropská nezaměstnanost je dnes nejvyšší od doby, co začala být sledována. Mnoho nezaměstnaných je bez práce víc než rok a mnoho mladých lidí nikdy nemělo příležitost placenou a plnou zaměstnanost ani zakusit. Nezaměstnanost narůstá hlavně důsledkem pomalého nebo negativního ekonomického růstu. Ale zkušenost ukazuje, že, i když se růst v Evropě obnoví, bude to trvat dlouho, než se nezaměstnanost vrátí do podoby, jakou měla před krizí. A Evropa si nemůže dovolit čekat tak dlouho. Dlouho trvající nezaměstnanost zanechává hluboké jizvy na schopnostech a talentech obzvlášť mladých lidí, živí pravicový extremismus, podkopává demokracii a ničí Evropský ideál. Evropa by neměla ztrácet čas. Měla by se mobilizovat a přesměrovat zdroje strukturálních fondů na vytváření pracovních příležitostí pro občany. V členských státech, kde jsou fiskální omezení, závazná, by měl být národní příspěvek snížen na nulu.

5. Suspenze nového evropského fiskálního rámce. Rámec každoročně vyžaduje vyvážené rozpočty nezávisle na ekonomických podmínkách, které v daném členském státě převládají. Také znemožňuje použití fiskální politiky jako stabilizujícího politického prostředku v dobách krize, tzn. v době, kdy je jí nejvíce zapotřebí, a tak hazarduje i s politickou stabilitou. Krátce, je to nebezpečná myšlenka. Evropa potřebuje fiskální rámec, který ve středu běhu pomůže potřebě fiskální stability, ale zároveň umožní státům uchýlit se v recesi k fiskálním stimulům. Měla by být preferována cyklicky nastavená fiskální pravidla, která osvobozují veřejné investice.

6. Skutečná Evropská centrální banka — věřitel poslední instance pro členské státy, nejen pro banky. Historická zkušenost ukazuje, že úspěšná měnová unie vyžaduje centrální banky, které provádějí celou řadu funkcí centrálních bank a nezaměřují se exkluzivně na udržování cenové stability. Závazek jednat jako věřitel poslední instance by měl být nepodmíněný a neměl by záviset na domluvě členských států o reformách programu Evropského mechanismu stability. Na tom může silně záviset osud eura.

7. Přenastavení makroekonomiky: přebytkové země Evropy by měly k opravě makroekonomických nevyvážeností přispět stejným dílem jako země s deficitem. Evropa by měla jednotlivé země monitorovat, odhadnout ke zdanění a vyžadovat od zemí s přebytkem na účtu pomoc ve formě stimulů. Tím by se podařilo zmírnit na země s deficitem jednostranný nátlak. Současná asymetrie v dohodách mezi zeměmi s nadbytkem a s deficitem nepoškozuje jen země s deficitem. Škodí Evropě jako celku.

8. Evropská konference o dluzích. Náš návrh je inspirován jedním z nejsilnějších okamžiků v politických dějinách Evropy. A to byla Londýnská smlouva o dluzích z roku 1953, která v základě osvobodila Německo od ekonomického závazku jeho minulosti, pomohla přebudovat poválečnou Německou demokracii a vytvořila cestu pro ekonomický úspěch této země. Londýnská smlouva o dluhu vyžadovala na Německu, aby zaplatilo nanejvýš polovinu svých dluhů — soukromých i mezivládních. To znamená, že přiřadila dluhové povinnosti do ekonomické výkonnosti po vzoru implicitní „klauzule růstu“: pro období 1953-1958 bylo nutné splácet pouze úrokové platby. Tento odklad v platbách byl zemi nabídnut principielně proto, aby se mohla nadýchnout.

Od roku 1958 Smlouva chtěla na Německu fixní roční platby, které se stávaly méně a méně podstatné jak se ekonomika zvedala. Dohoda implicitně předpokládá, že omezení Německé spotřeby, které se dnes říká „interní znehodnocení“ nebylo dobrou cestou pro zajištění návratnosti dluhů. Německé platby byly de facto vázány na možnosti Německa je platit.

Londýnská dluhová smlouva je ve střetu s chybnou logikou Versailleské smlouvy o reparacích, která vážně podkopala schopnost Němců znovu vybudovat ekonomiku a také přinesla pochybnosti o případných intencích Spojenců. A jako taková zůstává Londýnská dohoda o dluzích dobrým příkladem pro současnou dobu. Nicméně, my nechceme Evropskou konferenci o dluzích pro jih Evropy, chceme dluhovou konferenci pro Evropu. K tomuto cíli musí být použity všechny politické prostředky včetně toho, aby Evropská centrální banka převzala roli posledního věřitele a včetně vydání socializovaného evropského dluhu jako jsou eurobondy místo dluhů národních.

9. Evropský Glass- Steagallův zákon. Cílem je separovat komerční bankovní aktivity od investičních a vytvořit prevenci proti nebezpečnému míchání rizik do jednoho proudu.

10. Efektivní evropská legislativa ke zdanění offshorové ekonomiky a podnikatelství.

II. Je čas ke změně!

Aby změna byla možná, potřebujeme pozitivně ovlivnit život obyčejných lidí v Evropě. Nechceme jen obrátit směr současné politiky, ale také rozšířit prostor veřejných intervencí a zapojení občanů a participace do evropské politiky. Proto potřebujeme vytvořit co nejširší sociální a politické aliance.

Abychom ji změnili, měli bychom převrátit vybalancování politické moci v Evropě. Neoliberalismus nevyrůstá z lidské přirozenosti a není neodvratný. Je to jen produkt politické volby mezi soudobými silami v Evropě. Vděčí za svou důvěryhodnost jen tomu, že je již dlouhou dobu v Evropě vládnoucím ekonomickým paradigmatem hlavně sociálních demokratů, kteří od poloviny 90. let uplatňují politickou strategii přizpůsobení se jejím principům a politickým cílům a přitom se odpovídajícím způsobem vzdalují od levého spektra.

Mnoha lidem v Evropě dnes sociální demokracie zní jako blednoucí vzpomínka na staré časy. Nám ne! Sociální bolest z pokračující krize a deziluze části voličů z „reál-politiky“, zablokovala jejich strategii ve slepé uličce. Evropské sociální demokracii teď skutečnost nepřeje. Sociální demokraté by nyní měli udělat historickou změnu, obrátit se vpřed a redefinovat sami sebe tak, aby je veřejnost přijala jako politickou sílu demokratické levice. To znamená, že se nově definují a dají najevo, že se odvracejí a striktně rozcházejí s neoliberalismem a chybnou politikou Evropské lidové strany a Aliance liberálů a stanou se politickou silou která chce být „tak radikální jako skutečnost sama“.

Protože Evropa se ocitla na kritické křižovatce. V Evropských volbách jsou dvě jasné alternativy pro přítomnost i budoucnost: buď budeme otálet s konzervativci a s liberály anebo se pohneme kupředu s Evropskou levicí. Buď budeme pokračovat v neoliberálním status quo — a předstírat, že krize může být řešena stejnou politikou, jakou byla vytvořena — nebo se pohneme kupředu k budoucnosti s evropskou levicí.

Evropská neoliberální politika obrací kolo dějin zpět, je čas pro levici, aby je posunula vpřed.

Vyšlo na Links International Journal of Socialist Renewal 21. února 2014. Přeložila Markéta Hrbková.