coby člen SZ samozřejmě nejsem nestranný.

Upozorňuji nicméně, že LES se otevřeně deklaruje spíše jako liberální než jako zelená strana: pokud by se do Evropského parlamentu dostali, nechtějí se připojit k frakci Zelených, ale liberálů (ALDE).

Jen doplnim, že Kromě Lišky, Bursíka, TOP09 a novinového mainstreamu, ruskou "pátou kolonu" v ČR aktivně odhaluje i Petr Cibulka pomoci svého siderického kyvadla.

protože jsou v Evropském parlamentu sdruženi ve frakci Zeleni/Evropská svobodná aliance a společně se zástupci evropských historických zemí a nestátních národů jsou silou, která má potenciál z EU vytvořit funkční federaci překonávající přežité národní státy.

"Navrhli jsme, aby vláda zajistila okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, aby zmrazila ruská konta za účelem prověření legálnosti vkladů či aby zastavila vstup ruského byznysu a kapitálu. "

Vzhledem k tomu, ze p. Kostlan uznava princip kolektivni viny, navrhuji okamzite zastaveni vyplaty socialnich davek vsem Romum, za ucelem provereni, zda nejsou zneuzivany.

Jsem (také) členem SZ.
Ondřej Liška má podobné (= podobně malé zkušenosti) z komunálu jako M. Bursík, tak to snad stejně (ne-)stálo za zmínku.
Nějaké zásluhy o začátek (??) diskuse o rozšíření - nikoliv dostavbu - JETE rozhodně nejsou osobně Bursíkovy, ale to je okrajová věc.
Vážnější je otázka, co by měl náš hlas pro jednu nebo druhou stranu v těchto volbách způsobit. Kdyby se SZ opravdu dostala do EP, byl by to spíš velký než malý zázrak, ale kdyby LES, to už je těžko představitelné.
Zato kdyby LES získala srovnatelný počet hlasů jako SZ, nejspíš by to "zabetonovalo" současné rozštěpení, které podobně jako F.Kostlán považuji za malicherné a nerozumné. Takže komu ze "zelených voličů" na tomto záleží, má důvod zvažovat, zda nehodí svůj hlas LESu. Ti ostatní to ale nijak těžké nemají, podle mě.
Podle dosavadních průzkumů je mezi oběma zelenými stranami asi řádový rozdíl. Já osobně ho očekávám i ve výsledcích.
Ale zato to srovnání kampaní obou stran (a jejich zacílení) podle mě sedí. Jakkoliv takový Honza Korytář nebo Pepa Jadrný na kandidátce SZ nejsou žádní mladí blázni a ani se tak nestylizují. A nejsou to ani Pražáci :-) (LES podle mě celkově lépe míří na aktivní venkovany).

nebo spíš bychom měli volit. Mám dojem, že to většině voličů nedochází - pokud vůbec volit chtějí a nějak o tom uvažují - a chtějí se řídit preferencemi stran na národní úrovni. Mně z evropského hlediska pro zelené voliče vychází podpora Kellera, i když jsem ho i zde kritizoval.

Víc vám sedí Bursík nebo víc Liška - na ale jak je to to důležité, komu z nich bude ke zvolení chybět víc hlasů. Z evropského hlediska je to jedno, a jako signál dovnitř ČR to velký vliv mít nebude.

EU chybí myslím mimo jiné voliči, kterým jde o politiku EU a ne o jakési národní zájmy.

těžká volba?

vůbec ne.

naopak velmi lehká - ani jedni ani druzí ...

chci Vám i Vaším čtenářům něco závažného sdělit:
Tak už to od censury páně Patočkovy (nižší instance jsou v tom jistě nevinně) schytal nejen pan Sláma ale i já a kupodivu nikoli za drsný styl mé diskuse s mnoha neoarlamentními vyjádřeními, ale i za velice hladký vědecký článek. Slíbil jsem redakci že se s tímto nevšedním zážitkem poichlubím, kde budu moci a už jsem to rozeslal poměrně širokému okruhu svých nikoli bezvýznamných známých.
Tím méně o to mohu okrást diskutéry na tomto článku: Takže:

Vážený pane Hellere, děkuji za Váš text do Deníku Referendum, ale tentokrát ho bohužel
nezveřejníme. Srdečně zdraví Jaroslav Bican

O té nerealizovatelné komunistické utopii
Josef Heller
V posledních několika dnech jakoby se roztrhl pytel s články které omílají známou frázi buržoasní ideologie o nerealizovatelné utopii komunismu, zlé, zvířecí lidské přirozenosti apod. Korunu tomu nasadil autor, jehož brilantních politologických analýz jsem si vždy vážil a kterého dobře znám – prof. Oskar Krejčí, když v jakési upoutávce na svou knihu řekl k problému příčin pádu minulého systému, že se hlásí k dvěma teoriím příčiná, z nichž jedna je geopolitická. O druhé řekl:“ Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.“ (Smrt našeho socialismu,lži a tajnosti roku „89“, rozkrádání za Klause.Parlamentní listy 20.5.2014)
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem tyto věci tady na DR v diskusích často a obsáhle vysvětloval, bude, vzhledem k této „bídě filosofů a politologů“, asi účelné to shrnout i explicitně v článku.
Nejprve bych chtěl připomenout něco, co jak stále ještě doufám, je zejména pro starší generaci banalitou, ale co se v současných diskusích ztrácí. Je to fakt, že se prognóza komunismu nezakládá na nějakém morálním rozhořčení nad křivdami kapitalismu a celé předchozí vykořisťovatelské společnosti, jejímž byl kapitalismus vrcholem, dokonce i z hlediska humanismu a demokracie, ale především z hlediska ekonomické efektivity. Marxismus chladnou hlavou analyzoval dlouhodobý trend vývoje ekonomiky od vzniku člověka a dokázal ho pomocí vědecké abstrakce rozfázovat (nejprve člověk bezprostředně ovládá své síly a prostředky, ale je drcen obrovskou převahou přírody), pak v různé míře tuto převahu přírody snižuje díky rozvoji výrobních sil, ale upadá do područí svých mechanismů společenských (vlastnictví, stará dělba práce, nerovnost ekonomická i ve společenské správě, duchovní atd) Kapitalismus je v tomto smyslem vrcholem toho, co může vykořisťovatelská společnost nabídnout, a marxismus jeho úlohu v dějinách výrazně oceňuje. Žádná lidská přirozenost přirozeně neexistuje – soukromovlastnická psychóza a motivace neexistovala v prvobytně pospolné společnosti a není tudíž věčná. Ty řeči o přirozenosti (dříve o dědičném hříchu) jsou jen účinnou zbraní vlastnicky i mocensky privilegovaných tříd odvádějícími pozornost od toho pro ně nepříjemného, co ovšem lidé tušili de facto od počátků vykořisťovatelské společnosti. Objektivním a zneužitým základem tohoto nesmyslu je fakt, že základní mechanismy deformující člověka ( i neprivilegovaného) mají ty tisíciletí se vyvíjející společenské formy společné – tj. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které ovšem vyrostlo na základě dělby práce (snad není nutno rozvíjet jaké – velmi významné bylo oddělení velkých skupin zabývajících se řídící a řízenou prací).
Marxismus (a nejen on) odhalil, že základem rostoucí moci člověka nad jeho přírodními determinacemi a faktorem rozvoje jeho civilizace a především ekonomiky byla společenskost lidské práce, vyšší a vyšší míra organizovanosti a propojení této práce. I to mělo etapy – nejprve naprosto bezprostředně společenská práce v prvobytné komuně se později rozdělila a částečně individualizovala, ale užívání společenské práce bylo v každém vyšším řádu a zdokonalovalo se – hromadné nasazení fyzické práce v zemědělství či při stavbách a na druhé straně nezbytnost spojení této práce mas a individualizované protovědecké a řídící práce jiných složek společnosti (původně zejména kněží) v celospolečenském měřítku.
Tohle všechno znásobil kapitalismus, který dle Marxe původně vstupuje do dějin výrobních sil pouze spojením práce (včetně spojením duševní a fyzické) na jednom místě, pod vedením jednoho vlastníka (Marx toto období označuje jako pouze formální podřízení práce kapitálu). Vývoj moderní výroby snad nemusím popisovat –společenskost práce se zvyšovala i přes stále intenzivnější vykořisťování a periodicky se dodneška přelévá přes omezující bariéru a logiku soukromého vlastnictví (nemluvíme o individuální malovýrobě). Vědecko-technická revoluce (se všemi dalšími etapami) jen zdánlivě vytvořila všeobecně atomizovanou práci (zlikvidovala velké kolektivy industriálních dělníků atd.). Ve skutečnosti se i ve věku computerů a sítí tato celospolečenská propojenost práce individuí ještě zvýšila (viz globální sítě a propojenost vysoce kvalifikované práce v celosvětové měřítku - a to jsme zde více méně pořád ještě z na začátku). Kapitalistické výrobní vztahy prokázaly obrovskou přizpůsobivost a schopnost se napínat na maximum společenskosti diktované výrobními silami – ale zabránit ničivým krizím a blokaci obrovského tvořivého potenciálu v lidech nedokázaly a budou končit. Zabije je masová přeměna formy práce na kognitariátní a tudíž definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované, navíc charakter práce dá novému proletariátu do ruky zbraně, které její předchůdci v industriální éře neměli (snad není nutné rozvádět, co může kapitalistům provést počítačový génius – tanky nevyjedou, rakety nevyletí, vznikne zmatek ve finančních tocích atd.))
. Tudíž- jako mnohokrát v dějinách- se i část dnešní vládnoucí třídy bude muset přizpůsobit a mohou vzniknout nové, efektivnější a z hlediska potřeb lidí funkčnější vztahy – předbíhám – celospolečensky organizované zaměstnanecké vlastnictví (dnešní formy jsou jen první vlašťovky s dětskými nemocemi). Marxismus tohle odkryl a vyplynuly z toho konsekvence v politice, dělnické a později komunistické hnutí apod., které nakonec přece jen dokázalo v části světa kapitalistickou slupku prorazit, i když s mnoha nepříjemnými až tragickými důsledky (ale taky s pozitivními).
Ale – i při své genialitě a mohutném předbíhání doby byli klasikové limitováni dobovým stavem a i jejich prognóza měla díry. 1) přecenili moment uchopení politické moci, včetně donucovacích mechansmů (ale u nich neměly tu podobu, co v realitě protosocialismu, i Lenin v r.1917 před revolucí byl jiný než potom) a schopnost industriálního fyzicky pracujícího proletariátu udržet si kontrolu nad vývojem do té doby, než se upevní základy celospolečenského vlastnictví, 2) ačkoli viděli starou společenskou dělbu práce jako hlavní mateřské znaménko nové společnosti a mají v tomto smyslu postřehy, které umožňují znalci přijít na to, proč zkrachoval minulý systém, podcenili jeji vliv – a to skutečnost, že proletariát díky svému spojení s roztříštěnou fyzickou prací (roztříštěnou do dílčích kolektivů) nebude při dnešní nutné pracovní době dané industriální úrovní výrobních sil schopen přímo převzít speciální řídící a duševní funkce nutné pro realizaci celospolečenského vlastnictví a že se vrstvy pro výkon těchto funkcí vybavené (řídící a duševní pracovníci) zformují do nového typu privilegovaně vlastnící třídy a proletariát od faktické moci a rozhodování odříznou.
A nejen to – že při nedokonalosti protosocialistické formy nekapitalismu (i když to klasikové vysloveně neplánovali, byla nakonec založena na státním vlastnictví realizovaném prakticky pouze řídícím aparátem)) budou chybět ekonomické mechanismy, které by roztříštěné složky řídícího aparátu i duševních pracovníků učinily zainteresovanými na celospolečensky efektivním rozhodování o výrobních prostředcích i užití živé práce, včetně velmi kvalifikované.
Řídící aparát se sice stal vlastnicky privilegovanou třídou (vůbec nešlo o privilegium osobní spotřeby !!!!, kam se tato spotřeba hrabala na dnešní vládce) díky své profesi, ale nebyl dost homogenní. Musel nahrazovat tu nedostatečnou vlastnickou suverenitu i homogennost homogenností politickou, násilnou apod. To však nestačilo – jednotlivé články mozaiky řídícího aparátu (podnikové štáby, štáby nadpodnikových institucí, nadstavbových institucí, nejvyšší řídící sféra apod.) sledovaly především logiku dílčích funkcí, které jim byly svěřeny (splnit plán na podniku a dostat prémie – ať to stojí, co stojí a bez ohledu na skutečnou potřebnost dané výroby atd. A tuto logiku vnutili i dělníkům,takže neexistoval subjekt zainteresovaný na optimálním celospolečenském propojení dílčích funkcí, neexistoval ani propojovací mechanismus kromě těžkopádných a subjektivistických direktiv – trh byl deformován. A to všechno mělo i politické průvodní rysy nedemokratičnosti, byrokratismu atd.
Shrnuji – řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou třídou, i když některé jeho složky byly neproduktivní a žily z nadpráce ostatních (ale to i dělníci v nepotřebných podnicích apod.).Byl třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných správců. Ale to stačilo na odcizení práce i lidí od systému. Neprivilegovaní se necítili být motivováni k práci, iniciativě, hospodárnosti, aktivitě při správě společnosti apod. Tím pádem podlehli té „staré přirozenosti“ a začali sledovat jen bezprostřední momenty své obživy a spotřeby a z toho hlediska do nich automaticky pronikla buržoasní ideologie a začali si dělat iluze o kapitalismu. To se projevilo především v nízké ekonomické efektivnosti, kde v soutěži protosocialismus s kapitalismem prohrál. Nakonec prohrál systém jako celek, podstatné části bývalé vládnoucí třídy aparátu přeběhly do rolí buržoasie a vytvořily oporu návratu ke kapitalismu – vývoj světa se zauzloval a kapitalismus nebrzděný konkurencí zesílil své negativní tendence (neoliberalismus, války).
Jedna laciná poznámka - krize kolem Ukrajiny ukazuje názorně, jaká hloupost je rezignace před lidskou přirozeností a tím i před kapitalismem, který začíná svět ohrožovat přímo smrtelně.
Tohle ale nevypovídá nic ani o přirozenosti lidí, ani o realizovatelnosti komunistické „utopie“, naopak – problémy, které ji zrodily, trvají dál a už víme, která cesta není správná a která jedině zbývá – je to zaměstnanecké vlastnictví a účinnější propojení dílčích funkcí (především trhem, ovšem ekonomicky regulovaným, a to ne svévolným aparátem, ale volenými spoluvlastníky z podniků i odjinud). Bohužel – to je dnes poznání pár intelektuálů, které odmítají přijmout lidé prosycení buržoasní či stalinskou ideologií, marxismu neznalí. A především – není to o přijímání přes jednotlivce a osvětu. Aby nové poznání bylo „jiskrou, která hned zažehne oheň“, musí tu být, jako v době Marxova a Engelsova Manifestu, podhoubí v podobě zainteresovaného třídního subjektu. Trvá historická objektivně daná role proletariátu, který sebe nemůže osvobodit tím, že se jen vyšvihne do role vládnoucí a vlastnící třídy – to už nejde – ale jen tím, že zruší své okovy (soukromé vlastnictví a starou dělbu –tu zejména!!!) a tím zruší sebe sama, ostatní třídy a osvobodí celou společnost. Industriální proletariát měl jen na tu vedlejší větev, ale vzniká nová podoba proletariátu –vědecký, znalostní, kognitariát a ten to už dotáhne do konce. Věčné odvolávání se na „zvíře v nás“ je jen pohodlnou výmluvou pro ty kdo si to nechtějí rozházet ani na jedné a na druh straně

chci Vám i Vaším čtenářům něco závažného sdělit:
Tak už to od censury páně Patočkovy (nižší instance jsou v tom jistě nevinně) schytal nejen pan Sláma ale i já a kupodivu nikoli za drsný styl mé diskuse s mnoha neoarlamentními vyjádřeními, ale i za velice hladký vědecký článek. Slíbil jsem redakci že se s tímto nevšedním zážitkem poichlubím, kde budu moci a už jsem to rozeslal poměrně širokému okruhu svých nikoli bezvýznamných známých.
Tím méně o to mohu okrást diskutéry na tomto článku: Takže:

Vážený pane Hellere, děkuji za Váš text do Deníku Referendum, ale tentokrát ho bohužel
nezveřejníme. Srdečně zdraví Jaroslav Bican

O té nerealizovatelné komunistické utopii
Josef Heller
V posledních několika dnech jakoby se roztrhl pytel s články které omílají známou frázi buržoasní ideologie o nerealizovatelné utopii komunismu, zlé, zvířecí lidské přirozenosti apod. Korunu tomu nasadil autor, jehož brilantních politologických analýz jsem si vždy vážil a kterého dobře znám – prof. Oskar Krejčí, když v jakési upoutávce na svou knihu řekl k problému příčin pádu minulého systému, že se hlásí k dvěma teoriím příčiná, z nichž jedna je geopolitická. O druhé řekl:“ Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.“ (Smrt našeho socialismu,lži a tajnosti roku „89“, rozkrádání za Klause.Parlamentní listy 20.5.2014)
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem tyto věci tady na DR v diskusích často a obsáhle vysvětloval, bude, vzhledem k této „bídě filosofů a politologů“, asi účelné to shrnout i explicitně v článku.
Nejprve bych chtěl připomenout něco, co jak stále ještě doufám, je zejména pro starší generaci banalitou, ale co se v současných diskusích ztrácí. Je to fakt, že se prognóza komunismu nezakládá na nějakém morálním rozhořčení nad křivdami kapitalismu a celé předchozí vykořisťovatelské společnosti, jejímž byl kapitalismus vrcholem, dokonce i z hlediska humanismu a demokracie, ale především z hlediska ekonomické efektivity. Marxismus chladnou hlavou analyzoval dlouhodobý trend vývoje ekonomiky od vzniku člověka a dokázal ho pomocí vědecké abstrakce rozfázovat (nejprve člověk bezprostředně ovládá své síly a prostředky, ale je drcen obrovskou převahou přírody), pak v různé míře tuto převahu přírody snižuje díky rozvoji výrobních sil, ale upadá do područí svých mechanismů společenských (vlastnictví, stará dělba práce, nerovnost ekonomická i ve společenské správě, duchovní atd) Kapitalismus je v tomto smyslem vrcholem toho, co může vykořisťovatelská společnost nabídnout, a marxismus jeho úlohu v dějinách výrazně oceňuje. Žádná lidská přirozenost přirozeně neexistuje – soukromovlastnická psychóza a motivace neexistovala v prvobytně pospolné společnosti a není tudíž věčná. Ty řeči o přirozenosti (dříve o dědičném hříchu) jsou jen účinnou zbraní vlastnicky i mocensky privilegovaných tříd odvádějícími pozornost od toho pro ně nepříjemného, co ovšem lidé tušili de facto od počátků vykořisťovatelské společnosti. Objektivním a zneužitým základem tohoto nesmyslu je fakt, že základní mechanismy deformující člověka ( i neprivilegovaného) mají ty tisíciletí se vyvíjející společenské formy společné – tj. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které ovšem vyrostlo na základě dělby práce (snad není nutno rozvíjet jaké – velmi významné bylo oddělení velkých skupin zabývajících se řídící a řízenou prací).
Marxismus (a nejen on) odhalil, že základem rostoucí moci člověka nad jeho přírodními determinacemi a faktorem rozvoje jeho civilizace a především ekonomiky byla společenskost lidské práce, vyšší a vyšší míra organizovanosti a propojení této práce. I to mělo etapy – nejprve naprosto bezprostředně společenská práce v prvobytné komuně se později rozdělila a částečně individualizovala, ale užívání společenské práce bylo v každém vyšším řádu a zdokonalovalo se – hromadné nasazení fyzické práce v zemědělství či při stavbách a na druhé straně nezbytnost spojení této práce mas a individualizované protovědecké a řídící práce jiných složek společnosti (původně zejména kněží) v celospolečenském měřítku.
Tohle všechno znásobil kapitalismus, který dle Marxe původně vstupuje do dějin výrobních sil pouze spojením práce (včetně spojením duševní a fyzické) na jednom místě, pod vedením jednoho vlastníka (Marx toto období označuje jako pouze formální podřízení práce kapitálu). Vývoj moderní výroby snad nemusím popisovat –společenskost práce se zvyšovala i přes stále intenzivnější vykořisťování a periodicky se dodneška přelévá přes omezující bariéru a logiku soukromého vlastnictví (nemluvíme o individuální malovýrobě). Vědecko-technická revoluce (se všemi dalšími etapami) jen zdánlivě vytvořila všeobecně atomizovanou práci (zlikvidovala velké kolektivy industriálních dělníků atd.). Ve skutečnosti se i ve věku computerů a sítí tato celospolečenská propojenost práce individuí ještě zvýšila (viz globální sítě a propojenost vysoce kvalifikované práce v celosvětové měřítku - a to jsme zde více méně pořád ještě z na začátku). Kapitalistické výrobní vztahy prokázaly obrovskou přizpůsobivost a schopnost se napínat na maximum společenskosti diktované výrobními silami – ale zabránit ničivým krizím a blokaci obrovského tvořivého potenciálu v lidech nedokázaly a budou končit. Zabije je masová přeměna formy práce na kognitariátní a tudíž definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované, navíc charakter práce dá novému proletariátu do ruky zbraně, které její předchůdci v industriální éře neměli (snad není nutné rozvádět, co může kapitalistům provést počítačový génius – tanky nevyjedou, rakety nevyletí, vznikne zmatek ve finančních tocích atd.))
. Tudíž- jako mnohokrát v dějinách- se i část dnešní vládnoucí třídy bude muset přizpůsobit a mohou vzniknout nové, efektivnější a z hlediska potřeb lidí funkčnější vztahy – předbíhám – celospolečensky organizované zaměstnanecké vlastnictví (dnešní formy jsou jen první vlašťovky s dětskými nemocemi). Marxismus tohle odkryl a vyplynuly z toho konsekvence v politice, dělnické a později komunistické hnutí apod., které nakonec přece jen dokázalo v části světa kapitalistickou slupku prorazit, i když s mnoha nepříjemnými až tragickými důsledky (ale taky s pozitivními).
Ale – i při své genialitě a mohutném předbíhání doby byli klasikové limitováni dobovým stavem a i jejich prognóza měla díry. 1) přecenili moment uchopení politické moci, včetně donucovacích mechansmů (ale u nich neměly tu podobu, co v realitě protosocialismu, i Lenin v r.1917 před revolucí byl jiný než potom) a schopnost industriálního fyzicky pracujícího proletariátu udržet si kontrolu nad vývojem do té doby, než se upevní základy celospolečenského vlastnictví, 2) ačkoli viděli starou společenskou dělbu práce jako hlavní mateřské znaménko nové společnosti a mají v tomto smyslu postřehy, které umožňují znalci přijít na to, proč zkrachoval minulý systém, podcenili jeji vliv – a to skutečnost, že proletariát díky svému spojení s roztříštěnou fyzickou prací (roztříštěnou do dílčích kolektivů) nebude při dnešní nutné pracovní době dané industriální úrovní výrobních sil schopen přímo převzít speciální řídící a duševní funkce nutné pro realizaci celospolečenského vlastnictví a že se vrstvy pro výkon těchto funkcí vybavené (řídící a duševní pracovníci) zformují do nového typu privilegovaně vlastnící třídy a proletariát od faktické moci a rozhodování odříznou.
A nejen to – že při nedokonalosti protosocialistické formy nekapitalismu (i když to klasikové vysloveně neplánovali, byla nakonec založena na státním vlastnictví realizovaném prakticky pouze řídícím aparátem)) budou chybět ekonomické mechanismy, které by roztříštěné složky řídícího aparátu i duševních pracovníků učinily zainteresovanými na celospolečensky efektivním rozhodování o výrobních prostředcích i užití živé práce, včetně velmi kvalifikované.
Řídící aparát se sice stal vlastnicky privilegovanou třídou (vůbec nešlo o privilegium osobní spotřeby !!!!, kam se tato spotřeba hrabala na dnešní vládce) díky své profesi, ale nebyl dost homogenní. Musel nahrazovat tu nedostatečnou vlastnickou suverenitu i homogennost homogenností politickou, násilnou apod. To však nestačilo – jednotlivé články mozaiky řídícího aparátu (podnikové štáby, štáby nadpodnikových institucí, nadstavbových institucí, nejvyšší řídící sféra apod.) sledovaly především logiku dílčích funkcí, které jim byly svěřeny (splnit plán na podniku a dostat prémie – ať to stojí, co stojí a bez ohledu na skutečnou potřebnost dané výroby atd. A tuto logiku vnutili i dělníkům,takže neexistoval subjekt zainteresovaný na optimálním celospolečenském propojení dílčích funkcí, neexistoval ani propojovací mechanismus kromě těžkopádných a subjektivistických direktiv – trh byl deformován. A to všechno mělo i politické průvodní rysy nedemokratičnosti, byrokratismu atd.
Shrnuji – řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou třídou, i když některé jeho složky byly neproduktivní a žily z nadpráce ostatních (ale to i dělníci v nepotřebných podnicích apod.).Byl třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných správců. Ale to stačilo na odcizení práce i lidí od systému. Neprivilegovaní se necítili být motivováni k práci, iniciativě, hospodárnosti, aktivitě při správě společnosti apod. Tím pádem podlehli té „staré přirozenosti“ a začali sledovat jen bezprostřední momenty své obživy a spotřeby a z toho hlediska do nich automaticky pronikla buržoasní ideologie a začali si dělat iluze o kapitalismu. To se projevilo především v nízké ekonomické efektivnosti, kde v soutěži protosocialismus s kapitalismem prohrál. Nakonec prohrál systém jako celek, podstatné části bývalé vládnoucí třídy aparátu přeběhly do rolí buržoasie a vytvořily oporu návratu ke kapitalismu – vývoj světa se zauzloval a kapitalismus nebrzděný konkurencí zesílil své negativní tendence (neoliberalismus, války).
Jedna laciná poznámka - krize kolem Ukrajiny ukazuje názorně, jaká hloupost je rezignace před lidskou přirozeností a tím i před kapitalismem, který začíná svět ohrožovat přímo smrtelně.
Tohle ale nevypovídá nic ani o přirozenosti lidí, ani o realizovatelnosti komunistické „utopie“, naopak – problémy, které ji zrodily, trvají dál a už víme, která cesta není správná a která jedině zbývá – je to zaměstnanecké vlastnictví a účinnější propojení dílčích funkcí (především trhem, ovšem ekonomicky regulovaným, a to ne svévolným aparátem, ale volenými spoluvlastníky z podniků i odjinud). Bohužel – to je dnes poznání pár intelektuálů, které odmítají přijmout lidé prosycení buržoasní či stalinskou ideologií, marxismu neznalí. A především – není to o přijímání přes jednotlivce a osvětu. Aby nové poznání bylo „jiskrou, která hned zažehne oheň“, musí tu být, jako v době Marxova a Engelsova Manifestu, podhoubí v podobě zainteresovaného třídního subjektu. Trvá historická objektivně daná role proletariátu, který sebe nemůže osvobodit tím, že se jen vyšvihne do role vládnoucí a vlastnící třídy – to už nejde – ale jen tím, že zruší své okovy (soukromé vlastnictví a starou dělbu –tu zejména!!!) a tím zruší sebe sama, ostatní třídy a osvobodí celou společnost. Industriální proletariát měl jen na tu vedlejší větev, ale vzniká nová podoba proletariátu –vědecký, znalostní, kognitariát a ten to už dotáhne do konce. Věčné odvolávání se na „zvíře v nás“ je jen pohodlnou výmluvou pro ty kdo si to nechtějí rozházet ani na jedné a na druh straně

Ty už asi blbneš, Pepíku.

Jaká censura, prosím Tě?

kde bereš tu drzost domnívat se, že máš nějaké zvláštní právo, aby Ti něco otiskli?

Když někdo něco provozuje, bude so rozhodovat o tom, co otiskne - to není žásdná cenzura ...

Kdybych se měl rozčilovat, kolikrát mně Čulík na Britských listech něco neotiskl, nedělal bych nic jiného ...

Napiš to tak, aby Ti to prostě otiskli - to je jednoduchá a zcela průzračná rada ...