Zelený pohled na potřebu dluhové brzdy a symbolika fiskálního paktu

Podle Jiřího Čáslavky je přistoupení k fiskálnímu paktu až do našeho přijetí eura především symbolickou záležitostí. Zvýšený fiskální dohled EU je navíc zakotven i v mnoha dalších směrnicích prostřednictvím sekundární legislativy EU.

Nová vláda Bohuslava Sobotky již krátce po svém jmenování symbolicky pootočila kormidlem politiky vůči EU. Vedle oznámení, že nebude uplatňovat výjimku z Lisabonské smlouvy, kterou prosadil bývalý prezident Klaus, jde především o rozhodnutí podepsat tzv. fiskální pakt (Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v Hospodářské a měnové unii).

To minulá politická vláda Petra Nečase kvůli postoji ODS vytrvale odmítala, přestože zároveň připravovala svou vlastní a v mnoha ohledech přísnější verzi fiskální brzdy. Tehdejší vládní výhrady mířily vesměs na právní působnost smlouvy v rámci unijního rámce a prakticky vůbec na její obsahovou část.


Vláda Bohuslava Sobotky se plánuje připojit k fiskálnímu paktu. Foto Vlasta Juříček, flickr.com

Fiskální pakt je závazný pouze pro státy eurozóny, ostatní země EU, které se ke smlouvě připojí, se mohou rozhodnout, zda dobrovolně přistoupí na vše, což učinilo například Dánsko či Bulharsko, nebo do doby přijetí eura nepřijmou závaznost fiskální části paktu, jak se rozhodlo Švédsko nebo Polsko. To plánuje i naše vláda, takže fiskální smlouva pro nás až do přijetí eura žádnou dluhovou brzdou nebude.

Připravovaný podpis fiskální smlouvy bude mít tedy především symbolický charakter. Zjednodušeně by se dalo říci, že zatímco vláda Petra Nečase se k paktu symbolicky nepřipojila, vláda Bohuslava Sobotky se připojí jen symbolicky. Oba kroky jsou tedy především zprávou o postojích tehdejší a současné vlády k hlubší integraci EU.

Strana zelených má ve svém ekonomickém programu dlouhodobě tezi, že návrat k vyrovnanějšímu hospodaření vyžaduje hlubší zakotvení fiskální disciplíny v legislativní i institucionální oblasti. Pro zelené je důležitá nejen environmentální udržitelnost, ale i udržitelnost finanční. Nechceme prostě budoucím generacím předat zemi s poničenou přírodou ani s pokladnou zatíženou dluhy.

Zároveň si uvědomujeme, že nedávná finanční krize umocnila strukturální nerovnováhy jednotlivých států, ale i Evropské unie jako celku a že společná měna vyžaduje nejen koordinaci monetární politiky (Evropská centrální banka), ale i prohloubení spolupráce ve fiskální oblasti.

Víme, že fiskální pakt není jedinou smlouvou vyžadující odpovědné hospodaření, že zvýšený fiskální dohled EU je zakotven i v mnoha dalších směrnicích prostřednictvím sekundární legislativy EU a hlavně, že pokud nechceme přijít o finanční prostředky z kohezní politiky EU ve výši cca pět set miliard korun, tak budeme muset zpřísněná kritéria stejně dodržovat.

Fiskální kompakt stanovuje mechanismus pro redukci dluhu, který přesahuje 60 % HDP, pro ostatní země platí, že strukturální deficit nesmí překročit hranici 1 % (deficit je očištěn o cyklickou složku). Koncept tedy připouští vyšší deficity v době recese, zatímco v lepších dobách by naopak měly být veřejné finance vyrovnané či přebytkové. Tedy přesně podle programu Strany zelených.

Finanční ústava, jak ji navrhovala minulá vláda, nestanovuje limity pro hospodaření v jednotlivých letech, ale hlídá celkový dluh. Zde je otázkou, zda nebyl tzv. dluhový strop nastaven příliš přísně. Jak dokázala i nedávná zpráva MMF o přehodnocení odhadu fiskálních multiplikátorů, škrty nemusí znamenat nápravu veřejných financí, ale mohou vést k prohloubení recese.

Proto je právě žádoucí kromě systémového provázání výše státního dluhu s nutností omezovat výdaje, což může v nesprávnou dobu způsobit víc škody než užitku, motivovat vládu k šetření v dobách prosperity a v recesi trochu povolit šrouby.

Podle teorie politických cyklů mají vlády z důvodu maximalizace počtu hlasů v následujících volbách v druhé polovině svého funkčního období tendenci více utrácet a přirozeně se jim nechtějí zvyšovat daně.

Zajímavé je, že se v tomto chovají podobně levicové i pravicové strany. Rozpočtové deficity jsou tedy logickým důsledkem politické soutěže a bez hlubšího zakotvení fiskální disciplíny v legislativní i institucionální oblasti jsou těžko odstranitelné. Stát potřebuje ochranu před populistickou politikou.

To, že by fiskální politiku řídili již jen experti, nehrozí. O výši daní, jejich struktuře, o výdajích státu, míře přerozdělování a veřejných investicích se i nadále bude rozhodovat ve volbách a až do výše tzv. dluhového stropu by každá vláda měla zcela volné ruce.

Reakcí na vládní selhání v monetární politice byly nezávislé centrální banky, reakce na selhání ve fiskální politice je zakotvení fiskální disciplíny v legislativní i institucionální oblasti. Důležité je, aby obě instituce byly transparentní a pod demokratickou kontrolou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.