Představitelé levicového křídla Strany zelených nás přesvědčují, že je nejvyšší čas, aby se SZ názorově vyhranila. Matěj Stropnický prohlašuje, že zeleným programem „není nejen kýč jakési pravdy a lásky, ale ani ochrana přírody pro ni samotnou“. Místo toho je prý potřeba se soustředit „na lidi“.

„Which side are you on?“ ptá se Stropnický slovy odborářské písně, kterou kdysi zpopularizoval Pete Seeger. A odpovídá si: nikoliv „na straně pravdy a lásky“, nýbrž „na straně slabých“. (Matěj Stropnický: Na čí straně stojíme?)

Andrea Cerqueirová lituje, že mnoho členů Strany zelených odmítá „pravo-levé dělení“, což je prý „něco podobného jako odmítat fakt, že na klimatickou změnu má vliv i člověk.“

SZ by se podle Cerqueirové mohla „vymezit nalevo“: „na mnohém“ se sice podle ní „lze shodnout napříč levicí i pravicí (chcete-li, napříč LESem i SZ), když ale dojde na lámání chleba, jinak hlasují pravicoví a jinak levicoví poslanci. Především v sociálních a ekonomických otázkách.“ (Strana LES se názorově vymezila. A Strana zelených?, Deník Referendum)

↗

Martin Bursík a Ondřej Liška. Foto Jiří Nováček, Mediafax

Přiznávám, že pošklebky na adresu „jakési“ pravdy a lásky mi nejsou blízké. Vždyť — Havel nehavel — co je většího a krásnějšího než pravda a láska? Není mi blízká ani představa, že by si budoucí zelení poslanci měli paušálně vybrat, jestli budou hlasovat s pravicí, nebo s levicí. To nemá nic společného se zpochybňováním pravolevé škály.

Především mi však není blízká představa, že — jak se to zpívá v oné odborářské písni — neexistují „neutrálové“, ale pouhopouhé dvě strany: můžeš být buď odborář, nebo policejní hrdlořez: „There are no neutrals there./ You’ll either be a union man,/ Or a thug for J. H. Blair.“ („Which Side Are You On?“)

Snad to v letech 1931—1932 v kentuckém Harlanu bylo jednodušší. Snad si tehdy opravdu, jak vzpomíná Florence Reese, autorka textu písně „Which Side Are You On?“, každý v Harlanu mohl a musel zvolit, jestli podporuje stávkující horníky, anebo těžařské firmy a šerifa Blaira. Ale v dnešním Česku dva jednoznačně protichůdné tábory nevidím.

Střety české pravice a levice mi připadají zčásti fingované; a jindy zas mám pocit, že opomíjejí nebo znevažují to, co pokládám za důležité. Nejednou si přitom vzpomenu na Stromovouse, „pastýře stromů“ z Tolkienova Pána prstenů. Na Stropnického (respektive Smíškovu) otázku, „na které jste straně?“, Stromovous odpovídá: „Nejsem tak docela na ničí straně, protože nikdo není tak docela na mé straně.“

Ve válce, která zuří v Tolkienově románovém světě, je zcela jasné (jasnější než kdy ve světě skutečném), která strana je zlá a která dobrá. A přece se Stromovous nechce prohlásit za straníka. Vidí totiž, že věci, které jsou mu drahé, ani pro jednu ze stran mnoho neznamenají: „Nikdo nedbá o lesy tak jako já.“

Stromovousovy „lesy“ je možné brát jako metonymii pro „zelené hodnoty“; o tom, jak je chápu, jsem zde psal minulý týden („Vidět svět zelenýma očima“).

Stromovousův postoj přitom rozhodně není indiferentní: „Ale přece jen mám elfy raději než ostatní... A jsou taky věci, na jejichž straně vůbec nejsem; jsem úplně proti nim.“ Také v každodenní zelené politice bývá snadnější rozpoznat „věci, na jejichž straně vůbec nejsme“, než ty, které bychom si měli hrdě vetknout do štítu.

Stromovousův postoj není ani mimoběžný: „Nevím, co jsou strany. Jdu vlastní cestou,“ říká sice, ovšem pak dodává: „Ale vaše cesta může jít kousek se mnou.“ Také zelená politika sleduje vlastní cíle; přitom se však nepohybuje mimo politický prostor, a proto se může tu a tam přidružit k těm, jejichž cíle jsou odlišné.

A Stromovousův postoj není ani alibistický: on i ostatní enti („pastýři stromů“) se nakonec zapojí do války proti ničiteli lesů, čaroději Sarumanovi, a jejich zásah je rozhodující. Ale proti hlavnímu zlu — Temnému pánu Sauronovi — už pak enti nebojují; už to není jejich válka. Také zelená politika nesmí ignorovat zásadní střety, které kolem ní probíhají; měla by však dobře zvážit, do kterých se zapojí.

Jistě: literatura není realita a Pán prstenů není příručka politické taktiky. Bylo by směšné tvrdit, že — řekněme — za druhé světové války mělo smysl porazit Mussoliniho („Sarumana“), ale Hitlera („Saurona“) potom už ne.

Přesto se mi zdá, že v postavách Tolkienových entů lze zahlédnout jednu z nejpodstatnějších zelených hodnot: tu, kterou H. D. Thoreau či Gary Snyder označují jako „divokost“.