Ta nejlepší reality show, když se skoro nic neděje

Žijeme zrychlený život, kdy se točíme, vyděláváme, vytváříme obrat, profit a večer často ani nevíme, kdo jsme. S řešením tohoto problému prý přišla norská televize.

Dělala jsem teď (pracovně) takovou anketu mezi Evropany žijícími v Česku a Německu. Byla to celkem sranda. Ptali jsme se, jaké slovo jejich řeči bychom měli znát, jaká jídla vaří, když se jim stýská po domově, po jakých místech v jejich zemi se jim stýská a tak dále.

Asi je to jasný jako facka, ale já všechno poznávám opožděně a pořád dokola, tím pádem jsem pořád něčím překvapená a udivená. Aha-efekt jako Brno. A tak mě celkem dost překvapilo, když zaznívali naprosto obyčejné věci ve stylu „stýská se mi po zakysané smetaně, která tu má úplně jinou chuť než ta lotyšská“, nebo „stýská se mi po lese kousek od našeho domu, kde znám každý kámen, pařez i jehličku – chybí mi ten klid a šumění stromů, tady v Berlíně žiju zrychlený život a večer často ani nevím, kdo jsem“.

Nevím, kdo jsem. Kdo z nás to večer ví? A kdo z nás to ví ráno? Ano, nudné rodné salaši v překrásné přírodě jsme unikli jako Honza do světa… a takhle jsme dopadli: jako křeček v tom kolečku. Točíme se a točíme, vyděláváme, vytváříme obrat, profit a… večer často ani nevíme, kdo jsme!

S řešením tohoto problému prý ale přišla norská televize. Musím říct, že o Norsku nevím téměř nic. Viděla jsem pár celkem hustých filmů, a to v období, kdy jsem sjížděla výhradně skandinávskou kinematografii. Dle těchto filmů líčících poměrně vyšinuté historky – ale ne tak vyšinuté jako ty dánské – jsem byla vyvedena z onoho omylu, v němž jsem žila: dobrý sociální systém automaticky neznamená samé vřelé a pevné mezilidské vztahy (nevím, na základě čeho jsem si to dříve bláhově myslela?!). A taky, že mít hodně ropy neznamená být ve všem takzvaně za vodou, ale není to úplně špatný.

Každopádně nedávno na Radiu Wave líčili to norské řešení. Je jím slow TV neboli pomalá televize. Lidé jsou už prý otrávení všemi těmi reality show, ve kterých se neustále něco děje: lidé z lidu, kteří takzvaně neví coby, či neúspěšné celebrity, posilněné lehkými drogami, prožívají horké chvilky ve vířivce a bůhvíkde jinde a jiné excesy a my máme to štěstí tento ultrazábavný život prožívat s nimi a slíznout taky kapičku toho pokakanýho štěstíčka.


Točíme se a točíme, vyděláváme, vytváříme obrat, profit a… večer často ani nevíme, kdo jsme! Foto archiv BW

Je to uděláno tak, jako by se to dělo v realtimu, až má člověk dojem, že zatímco jeho čtyřiadvacetihodinový den je v realtimu nuda jako prase, umně sestříhaný den ve „vile“ je plný vzrušujících okamžiků, zvratů a naplňujících emocí.

V Norsku si všimli, že je to out. Back to basics. V dávných dobách se po setmění sedělo u ohniště, zíralo se do plamenů, které autenticky hoří a každý z nich je jiný (stejně jako každý z nás je originálem) a tak nějak se skoro vůbec nic nedělo a všichni prý byli mnohem zdravější, hlavně co se kardiovaskulárního systému týká, a psychoterapeuti neexistovali, nejspíš jen šamani, a prý se taky hodně storytellovalo z generace na generaci, aby cenné příběhy přetrvaly. To byla každodenní dávka emocí a smajlíků.

Dnes už bohužel nepotřebujeme oheň, protože byl vynalezen sporák a ústřední topení, a tak čumíme do bedny. V Norsku z dat sledovanosti zjistili, že prý kanály, kde lze sledovat praskání ohně, hemžení rybiček nebo babičku pletoucí svetr, se těší značné oblíbenosti.

Norští televizní diváci to prý neradi přiznávají, ale čísla mluví za vše – byť jenom při přepínání kanálů se Nor aspoň na pár minut zadívá, o co tu jde: po pár minutách zjistí, že o nic, tedy že se tu neděje vůbec nic. Skandální! V Norsku se prý dokonce díky tomu rozpoutala velice plodná a hluboká diskuse o tom, zda přikládat polenem kůrou nahoru či dolů. Grandiózní!

Německá televize SWR zase nabízí nonstop online snímání jednoho sovího hnízda vysoko v horách. Prý se tam sice většinu času nic neděje, ale kanál se těší vysoké sledovanosti. Takových programů jistě budou tuny, vím. Ale o českém zatím žádném nevím. Tedy alespoň veřejnoprávním. Napadá mě navrhnout Kamile Zlatuškové, ať prosadí zpátky mazlící se koťátka.

Přece jenom, ruku na srdce, komu se po nich nestýská? Mohlo by se to vysílat z Brna a nijak zvlášť by to nezatížilo ani televizní kasu... Tak krásně se koťata v dobách mého sladkého dětství mrvila před obrazovkou. Skoro nic se nedělo, člověk na ně koukal a byl tak nějak sám sebou... Neměl jako při sledování dění z „vily“ a jiných divočin pocit, že mu život protéká mezi prsty.

Reality show ve stylu slow tv je totiž jako náš nesestříhaný realtimový život sám: skoro nic se v ní neděje. A my tak aspoň hezky pomalu máme prostor k tomu „gnóthi seauton“. Sice tomu chybí ta vzájemnost jako tehdy u ohniště, ale kdo z nás tam tehdy před mnoha staletími byl? Třeba to tam zase tak sluníčkové taky nebylo. Fotky z párty visící na instagramu taky vždycky vypadají náramně zábavně, ale jenom těch pár zúčastněných ví, jak to vlastně tehdy všechno bylo...

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 22.Května 2014, 21:51:53

Život utíká hrozně rychle. Vůbec by neškodilo trochu zpomalit tempo.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.