Zdařilá inscenace karikatury sama sebe

Sociální sítě jsou plné fotografií, kdy lidé sami sebe fotí při různých činnostech - při vaření, v parku či s domácím mazlíčkem. Co o nás tento fenomén vypovídá?

Všichni víme, jak to dopadlo s Narcisem neboli Narkissem, který se neustále zahleděn sám do sebe a své krásy nakláněl nad hladinu studánky...

Nedávno jsem šla městem a byla svědkem téhle scény: Holky stojí u obchodu s tretkami a jedna vykřikne: „Počkej, ještě se musíme vyfotit. … (natáhne před sebe ruku, mačká a hned kouká do mobilu jako do zrcátka) Ale ty se tam teda vůbec netváříš šťastně. Ty mě teda štveš. Tohle nemůžu poustovat. Máš se tvářit pořádně, jako že šťastně. Tak znovu. ... No tu už je lepší. Ať všichni vidí, jak jsme šťastný.

Tak jsem nad tím pár dní přemýšlela: jak je to vlastně s tím štěstím, jestli to opravdu inscenujeme a co je vlastně za tím. Proč vlastně máme být pořád šťastní? A pro koho vůbec? Pro sebe nebo pro dojem ostatních? Dá se to vůbec vydržet? Tedy předkládám pár ne zcela utříděných poznámek k narcismu dneška. (Inu, básník Hájek by nejspíš použil termínu „kompozice tříště“.) Je to trochu o mně a možná i trochu o vás.

Spávám se zrcátkem, abych se kdykoli mohla ujistit o vlastním obrazu sama sebe. Ráno se budím a zírám na sebe do zrcátka. Je všechno, jak má být? Musím nahodit pořádnou omítku. Našminkuju se a fotím se s toustem vyřezaným do tvaru srdíčka, pomazaným exotickou, nejspíš hand-self-made marmeládou. Rukou nataženou před sebe fotím první z mnoha selfie tohoto dne – u oprýskané omítky mého balkonku s toustíkem v ruce. Sdělení světu zní: vše je oprýskané a drsnosrsté, já, omítka i toustík, ale jsem tu, žiju a … hle, jak šťastně!

Já a moje ego se máme báječně za všech okolností. A taky to patřičně dáváme na odiv, svět se to musí dovědět – proč? Protože narcista touží po uznání a ocenění, nedělá něco jen tak pro nic za nic. Cílovou skupinou jsou pak samozřejmě ti, u kterých chci, aby měli dojem, že jsem šťastná: ti, co mě opustili a měli by toho litovat, ti, kteří po mě touží a měli by toužit ještě víc, a ti, kterým něco závidím, aby mi záviděli taky.

Túruju facebook. Lidičkové se chystaj na hezkej víkendíček. Jaro s náma mlátí a užíváme si malé velké životní radůstky. Novobiedermeier, kterému se sami vysmíváme a zároveň ho na jedničku provozujeme: prožitek přítomnosti a tak. Jenže nějaké sekundové okamžiky štěstí jsou k ničemu. Dnes nemusíme tolik pracovat, jedině pokud opravdu chceme a baví nás to, čili chceme být šťastní a tak trochu v orgasmické extázi vlastně neustále.

A co se tak na facebooku, respektive ve světě, kromě mého snídání toustíku na balkónku děje? Póza Mirečka a jeho svalíků ve vykloubené póze před zrcadlem v posilovně. Póza Marty, jak jí v pařížském lesíčku makarón barvy sweet pink s tyrkysovou náplní a za ní se v ostrém cool svitu slunce skvěje Eiffelovka. Póza šťastné maminky s usměvavým mimískem. 


Facebook je plný šťastných lidí. Foto Ray-Franco Bouly, flickr.com

Póza zamilované husičky líbající svého manžu (smajlík = nejlepší manža na světě). Póza luxusního řízečku s famózním brambsalátkem na trendy talíři (ani ten řízek už nemůže být jen pouhým řízkem...). Póza busy pracanta a stůl plný rozpracovaných „projektů“. Póza. A co víc? Nic. Mám pokračovat? Věřím, že nemusím.

Přemýšlím, co dnes prožiju, aby to bylo dostatečně reprezentativní, nablýskané, ale hlavně … naplněné. (Válet se šťastná v parku v trávě (a fotit se u toho). Harmonicky vařit a pak to dlouho jíst (a psát o tom „světu“). Samozřejmě s miláčkem. Navrhuju mu to a začínám ho modelovat: co si má oblíct, v jaké póze stát, jak se tvářit, hledám rekvizity... Jenže miláčka moje režijní nadání ne a ne nadchnout, odmítá hrát čurdu v mém ubohém divadýlku, odchází...)

Jinak ale samozřejmě žiju naplněný život, naplněný sama sebou. Jak můžete vypozorovat z mého profilu, vždycky vypadám nad věcí, šťastně, vyživeně, vzdělaně a angažovaně. Vypadám. To je můj inscenovaný profil sama sebe. Jaká jsem já sama, to ve skutečnosti vím jen málokdy.

Většinou totiž protežuji pouze tu verzi mého Já, které ani možná není mojí součástí, to nevím, nezabývám se tím, protože důležité je TO ego, které komunikuji navenek: jedná se o moje nejlepší, ekonomicky nejvhodnější Já, které jsem vytvořila či lépe řečeno napodobila (tak fungujeme nejčastěji = pořád opisujeme) na základě mišmaše mainstreamových vzorečků vytvořeného vlastně spíše nedobrovolným sledováním nejrůznějších hollywoodských i nezávislých formátů. Jsem tak (cool) produkt myšlení vícero lidí a jeho digest, který nyní uplatňuji na sebe, a doufám v absolutní udržitelnost tohoto konceptu.

Svoji realitu inscenujeme tak vydatně a vytrvale jako nic jiného v našem životě. Výsledkem může být, že nakonec ona „nekončící síň zrcadel“ (Christopher Lash), tedy námi inscenovaná realita, zcela překrývá tu skutečnou. Pár takových kašparů skutečně znám. Přitom v našem skutečném životě nebýváme jen fotogeničtí, úspěšní a šťastní, tedy takzvaně reprezentativní, ale taky znudění a trapní a ubulení a bezradní a podělaní strachy a bůhví co všechno dalšího.

Často čteme na facebooku, jak skvělého manžu kdo má a vidíme fotky, co snový manža koupil na farmářském trhu za dobrůtky, ale to, že nás manža pekelně naštval a pěníme z něj vzteky, to už není nic k chlubení, proto se u toho ani nefotíme. To vědět/vidět nikdo nemá. Jenže to, co jsme neexternalizovali, nevyfotili, světu nesdělili, za co se třeba i stydíme, to k nám patří taky.

Žánr této inscenace sebe sama je pak karikatura, nese totiž tyto rysy: zjednodušená zkratkovitost podání, zjevné přehánění a úmyslné zdůrazňování vybraných rysů zobrazovaného člověka. Nevýhodou je, že inscenujeme-li karikaturu sama sebe, nikdy nás nenaplní, protože je prázdná a tedy chladná a hlavně nemá přesah. Těžko říct, jestli o něj usilujeme, protože často zaneprázdněni sami sebou a křečovitým dodáváním obsahu vlastní prázdnotě máme jen matnou představu o tom, co to vlastně přesah je.

Karikaturisti v podstatě žijí jen pro přesah samotný, pro přesah sama sebe, jenže pro zaslepenost sama sebou na něj nakonec zapomínají. Navíc přesah nikdy nefunguje jen skrze nás samotné, ale pouze v součinnosti se světem, stejně jako sami sebe vždy poznáváme pouze v interakci s druhými. Inscenátoři vlastních karikatur v sobě vnímají pouze onu karikaturu, zbytek své identity považují za nedůležitý. Pro svět i sebe sama existují jen navenek a všechno ostatní se zametá „pod koberec“.

Okamžiky opravdového krystalického štěstí přichází nikoli ve chvílích zdařilé inscenace sama sebe, ale ve vzácných chvílích, kdy sami sebe nemusíme ujišťovat o své identitě a hlavně obrazu, který o nás ostatní mají. Jsou to chvíle, kdy nemusíme hledat uznání a ocenění, ale prostě jenom jsme – bez všech možných uvozovek a pentlí, ať už takoví nebo makoví … nebo tvarohoví.

Všichni víme, jak to dopadlo s Narcisem neboli Narkissem, který se neustále zahleděn sám do sebe a své krásy nakláněl nad hladinu studánky... Kouknu do zrcátka a co vidím? Více či méně zdařilou inscenaci karikatury sebe sama. Odkládám zrcátko a lezu pod koberec: Sami sebe totiž nejlépe poznáme tak, že vlezeme pod koberec, kam jsme zametli všechno to smetí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.