Nebylo to od nás laskavé. Ale měly jsme v tanečních ty mladé muže soukromě rozdělené do různých skupin, jimž vévodili „prskači“ a „smrdiči“. Smrdiči byli ti, kdo zubní hygienu zanedbávali tak výrazně, že při tanci s nimi bylo nutno zdržet se jakékoli konverzace; definici prskačů pak jistě netřeba rozvíjet. S odstupem let považuji za stále potřebnější naše pubertální členění doplnit ještě o další kategorii. Nazvala bych ji „sahači“ či třeba — aby to znělo odborněji — „haptici“.

Jemné objetí kolem pasu, letmé pohlazení po paži nebo dotyk na vlasech či tváři patří pro tento typ mužů v kontaktu s ženami, i téměř cizími, k běžným komunikačním prostředkům, použitelným a používaným v zaměstnání, ve škole, na večírku, zkrátka všude tam, kde se haptik setkává s osobami opačného pohlaví. Určitá část obecného mínění — i podvědomí mnohé z nás — přitom setrvává v postoji „Buď ráda, jiné by se nikdo nedotkl ani dlouhou tyčí“.

Tento pohled nejspíš pramení z dob, kdy „nevdat se“ se pro ženu rovnalo životní prohře, a předává se leckdy i dnes jako „mateřské moudro“ z generace na generaci, v pozoruhodném napětí s protilehlými koncepty „lehké děvy“ (která na sebe nechává sahat tzv. „příliš“) a „netýkavky“ (na kterou by si leckdo rád sáhl, ale ona nějak nechce. Nejspíš je divná?). A haptik si sahá a sahá.

↗

Záležitostí posledních roků je široká obliba pozdravu s naznačeným polibkem obou tváří. Foto Philippe Leroyer, flickr.com

Co je o jedno sáhnutí, můžeme parafrázovat klasika. Nic — a přece něco. Jakousi až neomalenou samozřejmost dotýkání ženského těla zrcadlí i slovník: „Je na co si sáhnout“, „Je co do ruky“, „Prsa tak akorát do dlaně“. Co ale zůstalo neidiomatizováno, tedy nevstoupilo do lexika coby úsloví, je fakt, že žena často o žádný dotyk nestojí: ani od aktuálního „haptika“, ale podle situace zrovna ani od partnera či manžela.

Taková nechuť může vycházet z neatraktivity protějšku; z momentálního ženina fyzického stavu; z její špatné nebo naopak dobré nálady; z okolního prostředí (každý nestojí o hlazení před dětmi, na schůzi představenstva nebo třeba na tetině pohřbu). Důvodů je mnoho, avšak jeden se je zdá zastřešovat: lze jej vyjádřit poučkou o kulturně a individuálně dané hranici intimity a přijatelnosti doteku. Anebo je na místě poněkud konkrétněji přemýšlet o tom, nakolik dnes mé tělo patří mně, a nakolik je ovládají a přivlastňují si je představy, stereotypy a přání okolí.

To už ovšem překračujeme genderově polarizovaný rámec. Ocitáme se před otázkou, nakolik je dotyk ještě používán jako projev zájmu, náklonnosti, či dokonce erotické výzvy (jak jsme my staromódní uvyklí předpokládat). Záležitostí posledních roků je široká obliba pozdravu s naznačeným polibkem obou tváří, zatímco v čerstvě porevolučních letech jsme si „na distanc“ řekli „ahoj“, a nanejvýš spiklenecky při podání ruky zalomili palce. Mužnou variantou je plácnutí po pleci. A i cizí psy na ulici osaháváme nejednou bez souhlasu pejskaře. Vůbec jsme taková všetečná generace.

Hlubší, komunikativní smysl dotyku jako by se však při tom vytrácel. Nakloní-li se k nám ixtý známý s dvojpolibkem na tvář, přijímáme pak dvojpolibek právě jen jako pozdrav od známého. Položí-li nám haptik paži kolem pasu, řekneme si jen „dobrý, všimli si mě“. A dále nereagujeme; podobně jako nereagujeme v tramvaji, kde se k nám v dopravní špičce tulí kde kdo v pozicích téměř kámasútrických, nebo jako jsme si odvykli dotyky i na těch nejintimnějších místech vnímat u lékaře.

Konrad Lorenz své přespočetné rybičky nahlížel jako agresivní, možná však, kdyby jich ještě několik přidal a nechal je na sebe mačkat o kapku těsněji, shledal by je spíše otupělými. Zvláště ženy, a z nich pak zejména ty, které prožily porod, slýcháme hovořit o pocitu odcizení jejich těla, lhostejnosti vůči němu; a i zážitek rození v jedné z řady obsazených porodních kójí a na očích a v rukou početného personálu, případně i mediků na exkurzi je jednou z motivací pro porod v intimní atmosféře vlastního domova.

Porod, podobně jako sex a projevy sexuality od explicitních po „pouhé“ haptikovy hrátky, je totiž situací, kdy jsme nejvíce tělesní a kdy lze vztah nás samých k našemu tělu velmi snadno srazit na nulový stupeň. Jistě, leckomu to nemusí být na překážku. Ale jsou tu rybičky, které se nechtějí mačkat. A které by o svém těle rády rozhodovaly samy.