Tak nám zase naši konzervativci demonstrovali. Tentokrát proti tomu, aby se ve školách mluvilo se žáky o sexu. Nakonec, ať si demonstruje, kdo chce za co chce. Mne ale, jako člověka považujícího se za křesťana, pobuřuje, že si berou tito lidé pro svůj, po mém soudu nesmyslný boj jako premisu do úst křesťanství.

Křesťanský Bůh totiž skutečně není ten kunderovský „Bůh nesoulože“. Pokud v Bibli je těch několik málo zmínek proti „smilstvu“ či „cizoložství“, včetně Desatera, jedná se samozřejmě o polemiku s něčím úplně jiným než s normální sexualitou — to by nemohla být v Bibli třeba nádherná Píseň Šalamounova.

Jde o vždy, jak opakovaně dokazuje třeba profesor teologie Jan Heller, zejména o protest proti kultům, které obklopovaly starý Izrael a v nichž nábožensko-orgiastické prvky hrály zvlášť důležitou roli. Smilství se tak stává v biblické frazeologii označením každého modlářství i bez té sexuální složky, protože se mu rozumělo jako porušení manželské smlouvy mezi Bohem a jeho „nevěstou“, izraelským lidem.

„Boží lid“, ale i každý jeho příslušník je vázán Smlouvou s Bohem, která je obdobou manželské smlouvy. Každé porušení této Smlouvy je obdobným porušením smlouvy, jako manželské, i když nemá sexuální dosah. Je tomu tak i v Novém zákoně, jehož texty vznikaly v prvním století našeho letopočtu. Je až kupodivu, jak málo se v prostředí Římské říše prvá církev ve svých spisech zabývala tehdy všudypřítomným sexem. Stačí si přečíst něco z tehdejší mimobiblické literatury nebo se podívat na výzdobu občanských domů třeba v Pompejích, abychom viděli, v jakém prostředí církev vznikala.

Nějak zřejmě ti první křesťané měli za to, že jsou důležitější věci k řešení a protestům než pohlavnost a vztah k sexu moc neřešili — pouze zdůrazňovali monogamii (a monoandrii) a více než ve Starém zákoně brojili proti rozvodu manželství. Rozhodně neztotožňovali hřích, který má rozměr celostního narušení lidské integrity pouze se sexem, jak tomu je nejen v necírkevním, ale zejména, žel, v církevním prostředí, které by mělo být poučenější.

Pro naše děti je sex v jeho nejrůznějších podobách, i těch nejzvrhlejších stejně všudypřítomný, jako byl pro děti starověké. Na internetu je ho tolik, že mu nelze uniknout a je naivní si myslet, že by nějaké dítě na pornografické stránky alespoň občas nezabloudilo. Patří k nejnavštěvovanějším.

Pokrytecky se tvářit, jako by tomu tak nebylo a bránit tomu, aby pedagogové mohli s dětmi o této podstatné součásti našeho života mluvit a relativizovat svět porna je nejen hloupost, ale zvrhlost. Protože víme, jak těžko se mluví o sexu dětem s rodiči, má škola nezastupitelnou úlohu v tom, nabídnout dětem i jinou informaci o pohlavnosti, než je ta deformovaná, komerční, svou samotnou podstatou komerce zvrhlá podoba pornografických stránek.

Nerozumím protestům proti sexuální výchově ve škole, a považuji je za hloupé, pokrytecké a škodlivé. Právě pro ten — byť nevyřčený — požadavek vydanosti dětí nereflektovanému pornografickému průmyslu. A zejména mne tyto protesty pobuřují, když se zaštiťují křesťanskou rétorikou, neboť sekulární svět jen utvrzují v přesvědčení, a to mylném, že být křesťanem znamená být pánbíčkářským svatouškem, kterému jde hlavně o to, aby se například nikdo nedozvěděl, kolikrát v životě masturboval a že jsou i lidé s jinou pohlavní orientací, než je ta konzervativně schválená.