Otevřené vztahy a revoluce

O revoluci a manželství má mnoho lidí velmi podobné představy. Domnívají se, že to bude perfektní, čímž ovšem myslí, že to bude perfektní hlavně pro ně.

V sedmdesátých letech se veřejně otevřela diskuse o tzv. volných vztazích nebo otevřeném manželství. Zjednodušeně jde o to, že páry žijící ve stálém poměru či v manželství se dohodnou na tom, že akceptují sexuální aktivity svého partnera mimo jejich vztah.

Pokud se podíváme na studie, které se otevřenými manželstvími zabývaly, dojdeme k závěru, který snad může někoho překvapit. Rozdíly mezi klasickými manželstvími a těmi otevřenými jsou minimální. Podle některých výzkumníků jsou otevřená manželství pevnější a partneři jsou spokojenější (Bergstrand a Williams), podle jiných není rozdíl (Rubin a Adams) a podle skeptičtějších (Blumstein a Schwartz) se 1-6 % kvůli takovému otevřenému vztahu rozvádí. Když si vezmeme různé vzorky, různé přístupy a různé předporozumění badatelů, dojdeme k názoru, že vlastně obojí je možné, záleží jen na tom, jak se lidé domluví.

A to je ono. Na tomto světě existuje mnoho alternativ, které jsou lidé schopni realizovat, žít v nich spokojeně a důstojně, bez toho aniž by se trápili normami a předsudky, kteří si na ně vymysleli druzí. Jsou schopni se domluvit, vycházet si vstříc, dodržovat dohody, nepodvádět se nelhat.

Jde ovšem o to, umět se domluvit. Většina lidí si nedovede představit, že jsou lidé schopni se skutečně domluvit na tom, že na sebe nebudou žárlit a že ze sexu udělají prostě jen jinou formu komunikace s přáteli. A přesto je to možné.

Zrovna tak si lidé nedovedou představit, že by bylo možné řídit společnost jinak. Domluvit se na tom, že si budou dopřávat společně společné práce, budou se společně podílet na jejím řízení, podle svých možností a schopností. A to ve výrobní i správní sféře. Je to skandálnější myšlenka než domluvený mimomanželský sex.

Ať již se to někomu líbí a jinému zase ne, demokratické, rovné a participartipativní společenství je reálná a životaschopná možnost, jak na desítkách příkladů firem, družstev bank a sdružení dokazují zase jiné studie (Johanisová, Douthwaite a Diefenbacher).

Problém ovšem nastává tam, kde domluva chybí. Když se nedávno ptali mužů a žen, jak by se jim líbil otevřený vztah, naprostá většina tuto myšlenku odmítla. O dost méně mužů a žen však bylo proti, kdyby se výhoda otevřeného vztahu týkala jen jich, nikoli partnera.

No a tady jsme u jádra problému. Mnoha lidem by se líbila svoboda, rovnost a bratrství, jen kdyby toho všeho měli o trochu více než jiní. A bohužel, to je i problém revoluce a velkých revolucionářů - jejich nástupců pak ještě více. Údělem revolucionářů je vymýšlet lepší společnost pro ostatní, aniž by se jich moc ptali, co oni na to. Mnohdy, bohužel, i kdyby se jich zeptali, stejně by nevěděli. Také proto, že by neporozuměli pohříchu intelektuálské otázce, na níž by měl problém odpovědět i Kant – ten zřejmě ještě více. Ale to ponechme teď stranou.

Jsou lidé, pro něž představa otevřeného vztahu i normálního manželství je, že oni si budou užívat, a ten druhý naplní svůj život sebeobětující se láskou. A stejně tak jsou lidé, jejichž představa revoluce a nového uspořádání je, že oni to budou vesele řídit, a ti druzí v potu tváře realizovat dle jejich pokynů. K čertu s nimi.

Už jsme měli revolucionáře, který po hradě drandil na koloběžce a trousil za sebou morální poučky, zatímco v podhradí se pakovali LTObaroni z daní pracujících. A měli jsme i revolucionáře rychlokvašku, který místo aby řídil stát, pobíhal po kurtu a snažil se trefit tenisák. Nakonec doklusal k branám státního bankrotu a ke krachu své vlády. Za odměnu jsme ho udělali presidentem Už dvacet let nám káže o utahování opasků a o naší rozmařilosti. Doufám, že se další revoluci vyhnu a nebudu muset sledovat morální a duchovní úpadek dalších výlupků, kteří vědí, jak máme správně žít.

V čem je rozdíl mezi revolucí a otevřeným manželstvím? Otevřené vztahy vznikají postupně, vyžadují důvěru, pevné vztahy a dohodu. Revoluce vzniká na totálním konfliktu, nedůvěře, neschopnosti se domluvit a respektovat druhé.

Vztahy, na kterých se lidé dohodnou a které respektují jinakost, jsou pevnější, tvořivější i důstojnější. To neznamená, že by nemohlo docházet ke konfliktům. Ale konflikty přinášejí nové výzvy a společenství, která je umí efektivně řešit, se jimi rozvíjejí. To ale znamená, že konflikt je řešen k maximální spokojenosti všech, aby se nikdo nemohl cítit jako totálně porážený.

V tuto chvíli ovšem máme mnoho těch, kteří vědí co je to jediné správné v této situaci. Zatím vedou „staří revolucionáři totálního zbídačení“. Představa, že je možné něco naprosto jiného, o čem ani neslyšeli, jim připadá naprosto fantasmagorická. Nemám sílu se s nimi bavit, ale nevěřím, že majznout je bejsbolkou po hlavě něco vyřeší. Síly sbírají i revolucionáři dobra pro veškerenstvo – slibující nekonečnou lásku pro všechny. Ale síly sbírají i revolucionáři dobra aspoň pro bílé, pro střední třídu, pro vyvolené – a ti nemají s holemi a špagáty problém...

Vždycky je možné žít někde ve společenství, v němž si rozumíme a budovat praktická řešení, která mohou sloužit jako příklad pro ostatní. Rozumní lidé si z nich mohou vzít poučení, jak to dělat, nebo se na tomto základě rozhodnou, že se vydají jinou cestou. Svět je pro mě už příliš malý a život příliš krátký na to, abych si ho nechával znepříjemňovat paternalistickými egomaniaky. Ať již v tomhle, nebo v nějakém dalším, zasenejlepším režimu.

Prostě před revolucionáři minulého, tohoto i budoucího režimu dávám přednost svobodným společenstvím, pevným dohodám a otevřeným řešením.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Manželství a revoluce Pátek, 15.Června 2012, 16:31:4

Na začátku chci podotknout, že osobně bych na nějaké otevřené manželství nikdy nepřistoupila (ani oboustranně ani jednostranně), ale beru na vědomí, že někomu to může vyhovovat, a proto říkám „proti gustu žádný dišputát“. Zaujalo mě však to vaše srovnání manželství s revolucí. Manželství nepovažuji za něco, co musí nutně být matrikově stvrzeno, ale jedná se spíš o fungující vztah mezi dvěma lidmi. Tento vztah není statický, čili není to ve skutečnosti „stav“, nýbrž proces. Jako proces bychom možná měli chápat i revoluci. Jsou to mezilidské (Marx by možná řekl, že výrobní) vztahy v pohybu.
Ale zpět k tomu manželství. Nebo spíš k lásce, to je správnější pojmenování, když uvážíme, že nejde o právní vztah. Pokud má vydržet, musí se aktivně spoluvytvářet. Společný aktivně vytvářený vztah nemusí vždy znamenat úplně stejnou snahu nebo úsilí na obou stranách, ale je nutná oboustranná spokojenost. Jde o to, nezklamat očekávání toho druhého, takže to nese s sebou i určitou odpovědnost. Člověk musí pořád vědět, proč to dělá, proč s tím druhým je. Badiou by možná lásku, tedy vztah dvou lidí, chápal jako věrnost události. Ale musí být na počátku takového vztahu nutně nějaká romantická událost s velkým U? Ne! Může se klidně jednat o docela obyčejné setkání v docela všedním životě. Lidi prostě k sobě pocítí sympatie. Vždycky se ale nepodaří, aby to vydrželo. Někdo možná lásku nechápe jako proces, ale jako to „užívání si“ události (zamilovanost), proto když si jí přestane užívat, začne okamžitě hledat novou událost, aby si mohl znovu užívat. Někdo třeba chce ze vztahu zcela bezzásluhově jen těžit.
Něco podobného možná platí i o revoluci, pokud ji chápeme jako proces. Nemusí nutně nastat žádná velká Revoluční událost, která s námi zacloumá. Nebo aspoň nemusíme čekat na žádný výstřel z děla či zvonění klíči, ale můžeme začít okamžitě jednat. Můžeme začít tady a teď ovlivňovat a spoluvytvářet mezilidské vztahy (třeba i ty výrobní), pochopitelně s lidmi, kteří mají tentýž zájem. Kdo nechce, nemusí tomu říkat revoluce. Taková činnost může být docela obtížná a nemusí se hned dařit, ale když se podaří, mohla by z ní mít spousta lidí přinejmenším radost a mohlo by to možná jednou i změnit svět. Jít do toho je vždycky určité riziko, musí se počítat i se zklamáním. Pokud člověk chce vytrvat, musí pořád vědět, proč to dělá.

Vlasta Hábová - Borkovice

Dopřávat si společně společnou práci... Pátek, 15.Června 2012, 16:44:16

Je to skandálnější myšlenka než domluvený společný sex. - Lepší vyjádření výbušnosti obsahu revolučního směřování, potřebného pro další evoluci lidské civilizace, snad ani není možné. Vynikající úvaha! Jenže: co když současný problém vězí v tom, že většině společnosti je útulněji, když za ně někdo rozhoduje, aby nemuseli nést vlastní odpovědnost ani za sebe, natož za širší společenství, aby měli alibi, aby si mohli na někoho zanadávat, atd., jak tomu po generace přivykali v dobách industriálního vývoje? A proto nedávají přednost svobodným společenstvím, pevným dohodám, ani otevřeným řešením, jsouce dobrým "materiálem" pro "vyvolené". A kam se podějeme my, co svobodní chceme být? Zase jen do svého nitra?

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

...záleží jen na tom, jak se lidé domluví... Sobota, 16.Června 2012, 11:32:32

Jde ovšem nejen o to, umět se domluvit. K tomu je zapotřebí demokratické, rovné a participativní společenství jako reálná a životaschopná možnost, jenže ta je pouhý předpoklad. Možnost sama nezaručuje řešení problému tam, kde domluva chybí, konstatuje autor článku. Myslím, že čím nižší úroveň společenské hierarchie, tím je snazší pomocí vzájemné domluvy uskutečňovat to demokratické, rovné a participativní společenství. Čím vyšší úroveň hierarchie, tím více dostává širší demokratické pojetí demokracie na frak a zužuje se víceméně – není tomu tak vždy – podle potřeb a podmínek na demokracii v rámci určité vrstvy.

V procesu vývoje lidského druhu se v historicky poměrně krátké epoše způsob ekonomického a tudíž společensky převažujícího myšlení navrátil v kruhu k výchozímu postulátu. Člověk - starověký otrok -přestal být člověkem, ba i pracovní silou, a stal se moderním lidským zdrojem. Úspěšně se podařilo smazat nános, umožňující v západoevropské civilizaci a plynoucí z duchovní podstaty náboženství považovat alespoň křesťana za člověka a vrátili jsme se ke způsobu starověkého myšlení – člověk se stal „myslícím nástrojem“. A jak se pyšní nejvyšší třída či vrstva „lidských zdrojů“ tím, že se jí dovoluje užívat zlomečku zisku a moci. S jakou chutí tyto pouhé „mluvící nástroje“ slouží!

Vývojový proces homo sapiens, po technické stránce velmi úspěšný, se co do vývoje vztahů mezi lidmi pohybuje v kruhu.

Stanislav Hošek - Český těšín

Poněkud přitažené za vlasy. Neděle, 17.Června 2012, 17:48:37

Neuznávám srovnávání společnostních jevů, dokonce i těch vzájemně velmi blízkých. Proto hledání paralely mezi tou nejsoukromější institucí (i když třeba neposvěcenou úředními formalitami) a na druhé straně nejspolečnostnějším procesem, jednoduše nechápu. K celému tématu proto pouze dvě poznámky. Autor textu zaměňuje revolucionáře a intelektuálské sociální inženýry. Asi proto, že se se žádným skutečným revolucionářem nesetkal. Ono totiž existovali i v řadách KSČ takoví, kteří pro sebe nechtěli výhody, ale se naopak obětovávali, třeba tím, že dobrovolně v zaměstnání brali těžší úkoly. Druhý problém vidím ve vývoji každého vztahu, i společnostního jevu. V jeho praktickém realizování, čili životě, totiž dochází ke změnám v myšlení aktérů. Tím se zásadně ztěžuje v prvé řadě dodržování „pevných dohod“. A princip otevřených řešení ještě víc. Aktéři totiž teprve v průběhu řešení mohou zjistit, že vlastně neodpovídá jejich původnímu přesvědčení.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Června 2012, 18:26:59

Paralely jsou paralelami, protože je tak někdo vidí. Jsou to produkty myšlenkových procesů a obvykle si nekladou jiný cíl než upozornit na něco zajímavého, případně někým otřást. Je celkem lhostejné, jestli je druzí uznávají nebo ne. Jinou věcí by bylo hledat vzájemnou závislost společenských jevů a osobních vztahů, ale ani to není něco, co by spolu naprosto nesouviselo. Žijeme totiž ve společnosti a ne na pustém ostrově.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.