Svatba jako v Riu

Brazilský ústavní soud definoval manželství jako svazek dvou lidských jedinců, bez ohledu na pohlaví. Tím pádem osobám stejného pohlaví vyplývají ze sňatku stejná práva jako těm různopohlavním. Je to následování hodný příklad.

Ústavní soud v Brazílii nečekal, až se politici rozhoupu, a sám minulý týden zrovnoprávnil homosexuální svazky s heterosexuálními. Po více než patnáct let se různí politici snažili prosadit registrované partnerství podobné tomu, jako má Česká republika. Jenže stejně jako tady, navzdory 70 % brazilské populace (v ČR okolo 80), která registrované partnerství schvalovala, křesťanské strany (tady KDU-ČSL, tam evangelická PTB) úspěšně blokovaly, i v menšině, jeho schválení. I když se říká, že je Brazílie největší katolickou zemí na světě, katolická církev zde už dávno nemá velký vliv. A dokonce, aby mohli přežít, musejí např. otevřeně schvalovat používání kondomů. Ale jako tady KDU-ČSL, tak i v Brazílii mohou křesťané (v tomto případě evangelíci) jako součást koalice, přestože jsou v menšině, blokovat schválení registrovaného partnerství.

Jenže po ukončení vojenské diktatury v roce 1985 se brazilská společnost velmi zliberalizovala, v reakci na to, že byla 21 let silně svazována nejen generály, ale i kardinály. Během vojenské diktatury se v telenovelách nemohlo objevit absolutně nic nekatolického, jako např. potraty nebo rozvody. A právě proto se má generace začala chovat úplně opačně než generace předchozí. To mělo za následek, mimo jiné, že byl najednou všude cítit sexuální náboj. To vedlo k velmi silné liberálnosti všech lidí pod 45 let, a tím i náklonnosti k registrovanému partnerství, přestože má Brazílie silnou katolickou tradici. Podobná situace je i v Argentině, která se diktatury zbavila o pár let dříve (po fiasku na „Malvinas“ nebo chcete-li na Falklandových ostrovech).

Už od roku 1999 v mém federativním státě Rio Grande do Sul byla registrovaná partnerství platná (mimo jiné i díky mé sestře, která byla součástí skupiny právníků, která přesvědčila jednu ze soudkyň Nejvyššího regionálního ústavu, aby se svazky homosexuálů považovaly za platné). Od té doby mají homosexuální páry absolutně stejná práva jako heterosexuální. Ale pozor! Ne ta diskriminující práva, která máme tady v České republice, a sice registrované partnerství bez možnosti adopce.

To, co brazilský ústavní soud udělal, je, že svazky homosexuálních a heterosexuálních párů bez výjimky zrovnoprávnil, a není tedy mezi nimi jediný rozdíl. Tím pádem se brazilský ústavní soud elegantně vyhnul jakékoli formě diskriminace vůči jakékoli skupině. Jednoduše využil slovíčkaření, kdy manželství definoval jako svazek dvou lidských jedinců, bez ohledu na pohlaví, tím pádem i osobám stejného pohlaví vyplývají stejná práva jako těm různopohlavním.

Pár týdnů před schvalováním registrovaného partnerství v České republice jsem byl Lidovými novinami požádán, abych napsal celostránkový článek na toto téma do přílohy Orientace. Byli ale překvapeni, neboť očekávali, že přicházející zákon budu oslavovat, zatímco já jsem byl spíše proti. Jako obvykle jsem byl kamenován ze všech stran. Homosexuálové mě měli za zrádce, protože jsem argumentoval tím, že bez adopce je to diskriminující zákon.

Ta vysoká procenta Čechů, která souhlasila s registrovaným partnerstvím, náhle a prudce klesají, pokud se hovoří o umožnění adopce. I mezi svými blízkými často slyším názory typu „chudák dítě přece potřebuje maminku i tatínka..." Což samozřejmě není pravda, protože poměrně značná část společnosti vyrůstala bez jednoho z rodičů. Nebo s otcem, který byl na častých pracovních cestách, z práce se vracel po setmění; nebo dítě vyrůstalo s babičkou, když rozvedená matka trávila většinu času v práci... a podobných příkladů by se našlo ještě mnohem více. Nemluvě o tom, kdy si spousta dětí přeje, aby „zlý“ otec nebo otčím jednoduše zmizel.

Teorie, že pro dobrý vývoj lidské osobnosti je nutné mít doma oba (mužský i ženský) vzory, je mylná také proto, že nepočítá s tím, že ten vzor může být špatný. Zejména když mnoho otců dává dětem za příklad minimální komunikaci či časté návštěvy „kulturních zařízení“ – hospod – a navracení domů pod vlivem alkoholu. To znamená, že je jedno, jakého pohlaví je náš vzor, ale záleží na tom, aby byl vyrovnaný, uvědomělý a milující.

Připadá mi též jako ze středověku, že v dotazníku při darování krve je otázka, jestli jste měl v poslední době homosexuální styk, a v případě, že ano, nemůže dotyčný darovat krev, přestože procento homosexuálů nakažených HIV je v ČR malé. Je to, jako kdyby Češi nemohli cestovat do Chile proto, že tam Čech způsobil požár na značném území národního parku nebo že český prezident ukradl pero při setkání s chilským protějškem.

Takže podle mě ta skutečná pravda je, že se většina heterosexuálů tajně bojí, že homosexuál, který stojí o adopci, bude mít negativní vliv na utváření genderové identity dítěte, anebo proto, že většina lidí ještě nepochopila, že homosexuál není totéž co pedofil.

Zaprvé, kdyby nás ovlivňovala sexualita našich rodičů, nebyli by na světě žádní homosexuálové, neboť většinou jsou děti heterosexuálů...

Dokonce se po skoro třicetiletém výzkumu v USA soužití dětí s homosexuálními páry ukázalo, že heterosexuálové odchovají 4-6 % homosexuálů, zatímco homosexuální páry odchovají jen 1,6 % homosexuálních potomků.

Jestli je homosexualita podmíněná geneticky, nebo výsledek spolupůsobení několika sociálních faktorů, to nevím, ale vím, že by si jen tak někdo dobrovolně nevybral stát se terčem diskriminace a být považován ve společnosti za méněcenného.

Hodně lidí si myslí, že to je otázka sexu. Že si to někdo prostě jen vyzkoušel a bavilo ho to. Nebo koukal na někoho stejného pohlaví a pocítil sexuální přitažlivost. To je samozřejmě ignorance, protože každý homosexuál, stejně jako heterosexuál, na počátku adolescence jednoduše pocítí zamilovanost k jiné osobě, aniž by předtím měl jakékoli sexuální zkušenosti. Dokonce si drtivá většina lidí pod pojmem mužská homosexualita automaticky vybaví anální styk. Jenže průzkumy ukazují, že většina homosexuálních párů anální sex neprovozuje a jako kterýkoli jiný vztah po čase sexuální náboj ztratí. Což neznamená, že se rozejdou. A homosexuální muži se v promiskuitě od těch heterosexuálních zase tolik neliší, koneckonců mužská nevěra je fakt, který je platný a dokumentovaný už po tisíciletí.

Dokonce heterosexuální muž začíná v ČR sexuální život ve 14-15 letech, zatímco ten homosexuální začíná nejdříve průměrně v 17 letech (v případě lesbiček se dostaneme až na neuvěřitelných 24 let). Sexualita nás slovně definuje, zatímco o heterosexuálech se hovoří pouze v případě, kdy se chce zdůraznit ta odlišnost od homosexuálů. Nebýt té sexuální konotace, lidé by hned nedávali adopci homosexuálními páry do souvislosti s pedofilií nebo ovlivněním sexuality dítěte. Běžný člověk bohužel nevidí, že homosexuálové nejsou jednoho druhu a že stejně jako mezi heterosexuály je mezi nimi velmi mnoho typů lidí, tedy že sexualita prostě nemá vliv na to, jaký ten člověk bude rodič.

Nikdy jsem nečetl zprávu, že by dítě bylo obtěžováno svým homosexuálním rodičem, ale velmi často se v médiích objevují zprávy, že dcery byly obtěžovány nejen nevlastními, ale i vlastními otci. U adoptivních heterosexuálních otců též nikdo nepředpokládá, že budou adoptované dítě jakkoli zneužívat, proč by tomu tedy mělo u homosexuálních rodičů být jinak?

Mnozí oponují i tím, že dítě bude trpět harašením a šikanou ve škole kvůli tomu, že nemá maminku a tatínka, ale dva tatínky nebo dvě maminky. Takže zakážeme, aby trpaslíci, obři, handicapovaní a další lidé měli děti, aby tyto nebyly ve škole šikanovány a buzerovány? Ještě před pár desetiletími nebylo normální, aby dítě pocházelo z neúplné rodiny, kde se rodiče rozvedli, a dneska je to bráno jako normální jev. Takže pokud se to uzákoní, nebude po pár letech žádný problém, protože lidstvo se jednoduše vyvíjí a jde kupředu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.