Osidla násilí, osidla sexu

Polemický článek Tomáše Tožičky o sexshopech otevřel několik důležitých témat. Daniel Soukup na něj reaguje širší úvahou o sexu a násilí ve veřejném prostoru.

Je už údělem sloupkaře, že hrst posměšků na adresu efemérní ptákoviny vyvolá větší odezvu než pokus o pečlivou politickou analýzu. Ale budiž. Třeba nám samorozpínací podprsenka, o níž jsem tu psal minulý týden, opravdu poodhalila něco důležitého.

Na polemické reakci Tomáše Tožičky mě zaráží především to, jak nepřesně autor reprodukuje moje názory. Uvedu několik příkladů.

Tožička: „Argumentace je postavena na zcela falešné představě, že podprsenka je snad určena k běžnému používání.“ – Soukup: „Je to jen marketingová pitomina... a nejspíš... po pár dnech zmizí v zapomnění.

Tožička: „Pokud... [se] bojíme..., jak to budeme vysvětlovat dětem...“ – Soukup: „Mám snad narušený vztah k vlastním dětem a děsím se chvíle, kdy se mě na ten podnik zeptají? Opět ne – už jsem jim dokázal vysvětlit složitější věci.

Tožička: „Zakazovat či omezovat přístup k sexuálním materiálům je... irelevantní.“ – Soukup: „Rozhodně nechci sexshopy zakazovat.

Tožičkovi do hlavy nevidím; ale skoro se zdá, že si mě automaticky zaškatulkoval jako zapšklého konzervativce – a podle této představy pak moje názory notně přifoukl. Tak i moji obezřetnou otázku, „jestli mi sexshop [hned vedle školky a školy!] smí vadit“, šmahem odsoudil jako „pohoršení nad sexshopy na našich ulicích“ – a pochopitelně mi odpovídá jednoznačným ne.

Na Tožičkově článku mě dále zaráží, jak se od sexuality snaží odvést pozornost k násilí. Jedná se totiž o klasický argumentační faul (fallacy) ve stylu „autorovi nesmí vadit A, protože B je podle mě daleko horší“.

Důsledné uplatnění tohoto přístupu by úplně rozdrobilo veřejnou debatu: každý diskutující by si vytvořil vlastní formulku (například „autor kritizuje problém X, a přitom se tu na veřejných zakázkách rozkrádají miliardy“) a tu by pak jen opakoval jako kafemlejnek.

Kromě toho nevím, na koho konkrétně míří Tožičkova polemická výtka, že „násilné scény jsou v televizi dětem dostupné non-stop“. Televizi nemáme, takže ani nevím, co se v ní dává. Ale kdybychom ji měli, samozřejmě bychom dávali pozor, na co se děti dívají. Přílišnému násilí bychom je nevystavili, stejně jako je nevystavujeme přílišné sexualitě. To se vůbec nevylučuje.

Mimochodem: argument s násilím použil i jeden z diskutujících pod mým sloupkem, a to ještě vyhroceněji: „Přijde [mi] pokrytecké řešit sexualitu, když je všude plno násilí.“ Možná je to jen náhoda, ale možná jde o myšlenkový automatismus importovaný z USA: tamní konzervativec si zahudruje na sex ve veřejném prostoru; a tamní levicový liberál ho obratem zpraží: „Ale vy zas podporujete soukromé držení zbraní a to je daleko horší.

A konečně mě na Tožičkově článku zaráží historická a antropologická neukotvenost. Projevuje se kupříkladu v prohlášení, že „sexshopy jsou obchody jako každé jiné“. Obecná představa o průměrném obchodu se přece neustále mění vlivem politických zvratů i kulturních změn; snadno by se to ukázalo, kdyby se člověk mohl projít kterýmkoliv českým městem ve 30., 40., 50. a potom třeba v 80. a v 90. letech 20. století.

A pokud už nastal konec dějin a dnešní vzhled českých ulic máme brát jako autoritativní, pak jsou „obchody jako každé jiné“ i obchody se zbraněmi. Ty ale Tožičkovi vadí, jelikož „násilí, na rozdíl od sexu a nahoty,“ podle něj „není nic přirozeného a je třeba se proti němu stavět.

Tento argument ovšem neobstojí.

V prvé řadě není jasné, v jakém významu Tožička aplikuje pojem „přirozený“ na člověka, tedy společenskou a kulturní bytost.

Dále: nahota je „přirozená“ jen v tom smyslu, že se nazí rodíme. Ale postoje k ní (co a kdy zakrýt či odkrýt) se v jednotlivých kulturách i u různých lidí natolik liší, že se žádné „přirozenosti“ nedobereme; ledaže by Tožička chtěl všem vnutit nudismus.

A sexualita je „přirozená“ přesně stejně jako násilí (či agresivita): oboje jsou antropologické konstanty; oboje nabývají nejrozmanitějších společenských i individuálních forem; a obě tyto mohutné síly sice v sobě máme už od narození, ale zvládat se je učíme s námahou a postupně. Právě proto jim v iniciačních rituálech všech kultur patří významné místo.

A právě proto mi vadí přesexualizované (a vadily by mi i násilné) výjevy hned vedle školy. Nejsem samozřejmě tak naivní, abych si myslel, že dokážu své děti před čímkoliv uchránit. Ale tajemství agresivity i tajemství sexu se jim snažím odhalovat krok za krokem; a ocenil bych, kdyby mi v tom úprava veřejného prostoru trochu pomáhala. Nic víc.


Sexshop. Foto Zákupák, Wikimedia commons

Zdá se mi ale, že polemika o jedné podprsence a jednom sexshopu poukázala na hlubší, principiální rozdíly v Tožičkově a mém pohledu na sex. Pro mě je sexualita „div, bloudění, záhada“ (Paul Ricoeur; viz jeho vynikající studie ve výboru Život, pravda, symbol, 1993).

Pro Tožičku je sexualita především otázkou veřejného zdraví, jako kouření nebo AIDS: „hlavní mis[í] Beate Uhse, zakladatelky sexshopů“ podle něj bylo přispět „k prevenci partnerské frustrace, k omezení sexuálního násilí i k plánování rodičovství“.

V poválečné době, kdy Uhse se svým podnikáním začínala, byla německá společnost dost prudérní a sexuální osvěta jí jistě prospěla. Ale Tožička by s ní chtěl pokračovat stále dál. Ve svém úporném osvětářství pokládá sexshopy dokonce za jakési veřejně prospěšné instituce; prohlašuje, že „pokud kolem nich procházíme s pocitem studu..., pořád jich ještě není dost.

Šťastná společnost podle Tožičkových představ – beze studu, bez násilí, s detabuizovaným a hygienizovaným sexem – skutečně existuje, byť zatím jen na stránkách Huxleyho antiutopického románu Konec civilizace (Krásný nový svět).

Usilovat o takovou společnost připadá ledaskomu pokrokové a ušlechtilé. Koneckonců i vládcové románového Krásného nového světa nejsou žádní tyrani, ale kultivovaní intelektuálové, kteří společnost řídí ku prospěchu druhých a s jejich většinovým souhlasem. Ani nečetné disidenty nečeká nic horšího než komfortní vyhnanství na vzdáleném ostrově.

Huxley není konzervativní mravokárce. Neodsuzuje „nemorálnostKrásného nového světa, nýbrž to, jak hladce, bezpracně a bezbolestně se jeho obyvatelé dostávají ke všem požitkům, které si vůbec dokážou představit.

Huxley však nemilosrdně hodnotí i způsob života, který je pro většinu z nás stále ještě běžný: tradiční rodinu líčí jako odpudivé semeniště neradostného sexu a všudypřítomného násilí, jež plodí nejrůznější příkoří a frustrace. Lidé v románové Divošské rezervaci rozhodně šťastní nejsou. Na rozdíl od obyvatel Krásného nového světa ale zakoušejí touhu, bolest, závazek, oběť či tajemství.

Co si máme vybrat? V některých esejích a ve svém posledním románu (Ostrov) Huxley nabízí vlastní recept na ideální společnost. Ale síla Krásného nového světa spočívá v tom, že nás staví před zásadní volbu mezi dvěma nepřikrášlenými alternativami.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Vážený kolego Úterý, 11.Února 2014, 16:37:15

poněkud přeceňujete vliv Vašeho článku na můj text. Můj text je polemikou s Vámi maximálně v prvních dvou odstavcích, dále se zabývám - jak je napsáno v perexu - obranou sexshopů a pornografie. A činím tak na pozadí příběhu Beate Uhse.

Nicméně oceňuji, že se mu tak pečlivě věnujete. Jen bych se ohradil proti Vaší výtce, že snad považuji sex za pouhou otázku hygieny. Toto spojení jsem použil pouze jednou a to jsem pouze sděloval název prvního obchodu Uhse. Srovnávat Beate Uhse či mě s Krásným novým světem je přitažené za vlasy a zřejmě je dáno Vaším rozčilením nad mým textem (zcela zbytečným), Jinak mi není jasné, jak byste mohl takový nesmysl napsat ;-)

Přiznám se, že Ricoeurovo pojetí sexuality neznám. K Vámi uvedeným slovům "div, bloudění a záhada" bych ovšem doplnil "vášeň, touhu a objevování". Jde tu vlastně o spor, který můžeme číst ve Wagnerově opeře Tannhäuser, především ve sporu o podobu lásky mezi Wolframem a Tannhäuserem. Tedy mezi láskou duchovní i tajemnou a láskou vášnivou i sexuální. Nejvíce rozumu má ve Wagnerově díle ovšem Alžběta, která představuje především oddané přátelství.

Zjednodušovat sexualitu jen na tajemno či na druhou stranu jen na vášeň je chybou. Já v sexualitě vidím především další naplnění náklonnosti a přátelství.

Pokud jde o nudismus, který jste také zmínil ve spojení se mnou, považuji jej skutečně za zdravou aktivitu. Zákaz plavek na veřejných plovárnách považuji nicméně za nesmyslný, ale možná smysluplnější než zakazování nošení šátků či dalších náboženských symbolů.

Myslím si ovšem, že se zákazy by se mělo zacházet velmi opatrně a uplatňovat je jen v ve zcela prokazatelně společensky nebezpečných situacích. Takže nudismus si bude muset prosadit své idee jinými, například osvětovými aktivitami :-)

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Vážený kolego, Úterý, 11.Února 2014, 21:22:17

Váš článek mě nerozčílil a vliv svého psaní na kohokoliv rozhodně nepřeceňuji. Nicméně: několikrát jste mě přímo jmenoval a několikrát navíc i parafrázoval – proto se nedivte, že jsem Váš článek přečetl (také) jako polemiku se mnou.

Přiznávám ovšem, že s celkovým žánrovým zařazením Vašeho článku mám problém: vyprávíte příběh, ale sám ho označujete jako „obranu“. Nejspíš jde o jakési „exemplum“: svoji tezi dokládáte životním příběhem, který prezentujete jako příkladný. (Tento způsob argumentace mi je cizí a nepřipadá mi moc šťastný; ale je to Vaše volba, ne moje.)

Trvám na protikladu mezi Krásným novým světem a Divošskou rezervací – pochopitelně modelově vyostřeném, jak už to v románu idejí bývá. A trvám i na tom, že Váš článek vyvolává dojem, že na pomyslné výhybce volíte směr Krásný nový svět. Nicméně z tohoto Vašeho komentáře se zase spíš zdá, že volíte směr Divošská rezervace. Názory živých lidí jsou zkrátka spletitější než výstavba románu idejí. :)

Poznámka o nudismu prostě jen ukazuje, že postoje k nahotě (vnímání její „přirozenosti“) se velmi liší – i v rámci jediné společnosti. Podle mě je to věc osobní volby a vzájemné tolerance. Sám nudista nejsem; ale byl bych rád, kdyby nudisté i nenudisté byli na světě šťastní a měli se kde koupat

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.