Jak se vyhnout špidlovatění Bohuslava Sobotky?

Podle Davida Ungera mají Bohuslav Sobotka a Vladimír Špidla mnoho společného, ale pokud chce Bohuslav Sobotka uspět, tak si se špidlovským zakotvení v ideových zásadách a jasností vize nemůže vystačit.

Vladimír Špidla byl ze všech premiérů v historii „zbytkové“ České republiky po roce 1993 bezpochyby jedním z těch, kteří oproti ostatním vyčnívali. Jeho jedinečnost spočívala zejména v tom, že oproti sebestředným tlustokožcům typu Klause, Zemana, Topolánka a Paroubka odmítl jít cestou mocenské síly a počet svých příznivců zvyšovat polarizováním společnosti na dvě části, kdy každý měl potřebu zařadit se mezi příznivce nebo odpůrce jednoho z nich.

Špidla vyhrál volby po čtyřech letech sociálnědemokratické vlády nečekaně v roce 2002 tím, že oslovil nejen tři čtvrtiny zemanovských voličů ČSSD z roku 1998, ale dalších šest procent středových a pravostředových voličů ODS, Unie svobody a KDU-ČSL.

Učinil tak distancí od kartelu tzv. opoziční smlouvy těsně před volbami, což Klause se Zemanem nepříjemně překvapilo a i jejich mocenské kliky tento obrat zaskočil nepřipraveny. Proto to také byly jediné volby z let 1996-2010, které se nekonaly pod praporem strašení před návratem komunistického nebezpečí v důsledku případně jednotné levicové fronty.

Své vykonala i podpora prezidenta Václava Havla nové antiklausovské koalici ČSSD, KDU-ČSL a US, jež nám na podobném sociálně-křesťanskokonzervativně-liberálním ideovém půdorysu vládne i dnes pod vedením Bohuslava Sobotky, tehdy nové tváře Špidlovy vlády z roku 2002.

O prohraných prezidentských volbách v roce 2003 a pádu vlády Vladimíra Špidly o rok později bylo napsáno v minulosti komentářů mnoho. Brzy toto téma budou mít na práci již historici. Ale přece jen úsilí premiéra Špidly být více ideově než mocensky zakotveným premiérem je nepochybnou perličkou v politických dějinách České republiky.

Proč jeho úsilí nevyšlo a zkrachovalo? A mělo vůbec v daném kontextu naději na úspěch? Špidla se se svým stylem brzy dostal do defenzivní pozice, která je pro mnohé naše polistopadové premiéry typická. Proto by našemu státu slušela reforma ústavního systému nikoli k faktickému posílení mandátu prezidenta, jak se, bohužel, událo přímou volbou, ale naopak k posílení moci premiéra a přechodu ke kancléřskému systému německo-rakouského střihu.


Osobnostně i hodnotově má premiér Bohuslav Sobotka se svým poradcem Vladimírem Špidlou mnoho společného. Foto web ČSSD

Co lze však Špidlovi vytknout je jeho osobnostní uzavřenost a nečitelnost, která se posilovala tím více, čím více bylo potřeba být ráznější, otevřenější a vysvětlovat své kroky směrem k veřejnosti. Pamatuji si na diskusi o této vlastnosti tehdejšího předsedy vlády s Jaroslavem Šabatou někdy z jara roku 2003. Sám mě ujišťoval, že i on a mnozí další blízcí Vladimíra Špidly ho k otevřenější komunikaci opakovaně podněcovali, nicméně se to nesetkalo s žádným efektem.

Osobnostně i hodnotově má premiér Bohuslav Sobotka se svým poradcem Vladimírem Špidlou mnoho společného. Nepatřím k těm, kteří mají tyto dva politiky sklon idealizovat. I oni v politické praxi pravděpodobně nezřídka sáhnou k běžnému politikaření, které k politice nutně patří a je zde tolerovatelné, pokud má jisté hranice. Ale společná je především vlastnost před běžnými problémy a výzvami mírně ustupovat a ještě více se uzavírat.

Jednou jsem však viděl výrazný rozdíl v chování Bohuslava Sobotky. Bylo to krátce po tzv. Lánském puči po minulých volbách. Tehdy se ostře a průbojně ohradil proti Michalu Haškovi a Romanu Onderkovi na tiskové konferenci. Zmobilizoval své příznivce na náměstí a zde jsme mohli několik minut a hodin vidět bojujícího, silného, čitelného a emočně otevřeného Bohuslava Sobotku. Možná právě proto tuto bitvu vyhrál.

Co ale dál? Pokud Bohuslav Sobotka jako premiér nastoupí cestu Vladimíra Špidly a bude popírat spory a konflikty a podobně jako filozof Panglos z Voltairova Candida bude opakovat, že náš svět (naše vláda) je nejlepší ze všech možných, je jen otázkou času, kdy bude Andrejem Babišem „odpojen od přístrojů“ úplně stejně, jako to Vladimíru Špidlovi udělal v roce 2004 Stanislav Gross.

Pokud sociální demokracie nechce následovat ODS, potřebuje Bohuslava Sobotku tak trochu špidlovského a tak trochu paroubkovského. Špidlovské zakotvení v ideových zásadách a jasností vize musí být raženo paroubkovskou typicky mužskou energičností, bojovností a otevřeností. Ovšem bez izolujícího arogantního egocentrismu. Jen touto formou lze prodat případné zásluhy vlády a těžit z nich v nadcházejících volbách.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Bohumil Sláma - Brno

Podle mne skvělý rozbor, Čtvrtek, 8.Května 2014, 15:30:5

"nemá chybu". Snad jen mohu doplnit, že Vladimíru Špidlovi i Bohuslavu Sobotkovi (také ale například Edvardu Benešovi a částečně i Ondřeji Liškovi) chybí to, co mně samému vůbec nevadí, ale vadí to veřejnosti: to, čemu se dřív říkalo šarm či kouzlo osobnosti, dnes charisma. Je to na jedné straně věc, se kterou se nedá nic dělat, charisma-necharisma si vesměs sebou nosíme od raného dětství do smrti, na druhé straně, v několika krátkých osobních setkáních s oběma jsem byl vždy znovu a znovu překvapen, jak na rozdíl "od kamery" umí být srdeční, uvolnění, lidští a milí. Rozdlí mezi nimi vidím v tom, že Špidla na veřejnosti vždy jakoby ztuhne, kdežto Sobotka si navykl se nepřirozeně usmívat. Moc bych si přál, aby se k nim tako zpětná vazba dostala (a ač nerad, mohu se ohánět tím, že jsem psycholog). Jsou to jen zdánlivé maličkosti a dalo by se s nimi něco dělal, stejně jako s větší rozhodností, razancí atd..

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.