Každý člověk celý život dostává nějaká vysvědčení. Ve školních letech v jejich klasické podobě, později v podobě různých hodnocení, nebo taky prostých úspěchů nebo neúspěchů v práci. Období před volbami bývají bohatá na vysvědčení pro politiky. Není to jinak ani před volbami do Evropského parlamentu. Vysvědčení se obvykle skládají z nějakých aritmetických operací s více i méně přesnými počty zpráv, usnesení, projevů, stanovisek, písemných prohlášení a účasti.

Jenže hodnotit práci politiků tímto způsobem je mírné řečeno zavádějící. Nic se nedozvíte. Dojem, že taková hodnocení jsou pouhými marketingovými nástroji protistran, je posílen chybami i v těch uváděných číslech. Taková „vysvědčení“ jsou jednoduše řečeno na nic. Proč? Snad pomůže pár následujících příkladů.

Před pěti lety, když jsem začínal pracovat v Evropském parlamentu, jsem jednoho dne v roce 2010 potkal zástupce gastroenterologů. Neměl jsem do té doby ani ponětí, že v Evropské unii každoročně umírá na rakovinu tlustého střeva a konečníku přibližně 150 000 lidí. To je jako by došlo ke katastrofě Titaniku zhruba dvakrát týdně. Přitom preventivní vyšetření dokáže tuto rakovinu odhalit v jejím raném stádiu, kdy je úspěch léčení devadesát pět procent.

Ve snaze upozornit na problém jsem tak v Evropském parlamentu inicioval písemné prohlášení na boj proti rakovině tlustého střeva a konečníku, které bylo posléze 25. 10. 2010 přijato. Jedním z výsledků aktivity jsou dnes již tradiční Evropské dny boje proti kolorektálnímu karcinomu v Brně, které spoluorganizuji. I díky této osvětové a politické činnosti se podařilo v ČR zahájit program adresného zvaní občanů na preventivní prohlídky, na který bylo vyčleněno sto milionů korun z rozpočtu EU.

Kolika body je pak v primitivní studii oceněna čtyřletá práce, které ovlivnila nejen Českou republiku, ale celou Evropu, a která pomohla spustit proces, díky kterému už dnes zachraňujeme životy? Jedním? Dvěma? Nebo by člověk měl svou práci poměřovat pár tupými čísly spíš, než všeobecnou prospěšností? Myslím že ne a nenápadné ocenění od Evropských gastroenterologů, které jsem dostal na letošním ročníku Evropských dnů kolorektálního karcinomu v Brně pro mě má rozhodně větší význam, než deset výpočetních tabulek.

Jednou z věcí, kterou o práci českých europoslanců často slýchám, je to, že je nás tak málo, že nemůžeme v zásadě mnoho v Evropě ovlivnit. I to je ukázka další nepřesnosti, kterou v sobě skrývají pouhá otrocky převzatá čísla. Když Evropská komise předložila Parlamentu návrh nařízení, které by sjednotilo evropskou legislativu ve věci rozmnožovacího materiálu rostlin, byl tento návrh všechno možné, jenom ne dobrý.

Evropští i čeští šlechtitelé a semenáři si stěžovali na nedostatky a upozorňovali na problémy. A tak místo abych se díval, jak se ze záplat šije košile, navrhl jsem celkové odmítnutí této legislativy. Postupně se připojili kolegové z jiných členských států, a nakonec jsme nesmyslný a nikým nechtěný návrh smetli ze stolu.

Lze nějak kvantifikovat takovou aktivitu, která v sobě skrývá hodiny a dny obtížných vyjednávání, diskusí? Nelze. A má smysl a hodnotu zabránit vzniku nesmyslného a škodlivého nařízení, které by mnoha lidem zkomplikovalo život a možná i těžce poškodilo celé jedno zemědělské odvětví? Ano, zcela jistě má.

Značnou část svého života se zabývám problematikou biologických invazí. Šíření rostlin nebo živočichů, kteří jsou do daného prostředí zavlečení, chovají se predátorsky a kromě škod na biodiverzitě způsobují hospodářské nebo zemědělské škody a někdy přímo poškozují lidské zdraví za posledních dvacet let způsobilo jenom v Evropské unii škodu ve výši dvanáct miliard eur.

Měl jsem tu čest být zpravodajem návrhu nařízení o prevenci a regulaci zavlékání nebo šíření invazivních nepůvodních druhů a podařilo se mi návrh Komise „učesat“ tak, aby nezpůsoboval zbytečnou zátěž pro životní prostředí, ale také pro obyčejné lidi a jejich peněženky.

Jenže půlroční práce spojená s vyjednáváním s dvaceti osmi členskými státy, která má za výsledek zbrusu novou legislativu a úspory v řádu milionů eur, má nakonec v hodnocení stejnou hodnotu, jako třístránková informace o tom, že nějaká agentura řádně dodržela svůj rozpočet.

Když se v Evropském parlamentu projednávala legislativa zabývající se včelami, pokusil jsem se v ní prosadit zákaz některých nejnebezpečnějších pesticidů, které včely zabíjejí, tzv. neonikotinoidů. Jejich používání je spojováno s masivním úhynem včelstev po celém světě.

Nepovedlo se, a musel jsem se spojit s mnoha dalšími kolegy a zpracovat řadu interpelací a přesvědčit řadu dalších lidí, aby byl tento zákaz nakonec od 1. prosince 2013 zaveden. V hodnotící studii má celá věc váhu jedné nebo dvou interpelací. Jaká je skutečná hodnota takové práce? Podařilo se nám ochránit evropské včely i naše vlastní zdraví. Vyčíslit to ale nelze.

Jsem zastáncem jaderné energetiky jako primárního zdroje elektrické energie, doplňovaného obnovitelnými zdroji. V Evropském parlamentu se bohužel jaderná energetika takové podpoře a popularitě netěší. Když sadou pozměňovacích návrhů upravíte podmínky té nebo oné směrnice tak, aby české zájmy v oblasti jádra byly ochráněny, má to v studii před koncem mandátu menší hodnotu, než dvacet stupidních pozměňovacích návrhů k naprosto čemukoli.

Měl bych tedy raději místo skutečné a vážné práce neustále přemýšlet o budoucích výplodech samozvaných hodnotitelů? Jistě bych pak v jejich tabulkách uspěl lépe. Ale ta práce by k ničemu nebyla.

Raději si počkám na vysvědčení od občanů mé země, kterou v EU zastupuji. Věřím totiž, že lidi víc než čísla bez reálného významu zajímá skutečná práce a její prospěch.