Ideální absolvent a jiné příběhy

Trh práce, zejména ten soukromý, si neustále stěžuje na „nepoužitelné“ absolventy. Má ale vzdělávací systém produkovat pouze ty „použitelné“?

Takových článků vyjde několik do měsíce – popisují obtíže, s nimiž se obvykle velké firmy potýkají, když mezi uchazeči narazí na současné absolventy především vysokých škol.

Články se podobají jako vejce vejci – velký zaměstnavatel, obvykle privátní byznys, nikoliv veřejný, státní nebo snad dokonce neziskový sektor, ústy svého personalisty kritizuje absolventy za tu menší, tu větší stupeň nepřipravenosti pro praxi, tradičně také za nedostatečný zájem o technické obory, případně nerealistická, pokud vůbec nějaká, očekávání od práce, nebo neochotu se za prací stěhovat.

Vznesená kritika sice představuje ideální prostor pro diskusi, málokdy se však v podobných článcích vedených jen z pozice vybraných zaměstnavatelů, případně ne/úspěšných absolventů, vyskytne.

Tady, teď a hned
Je to asi ta nejvíce očividná kritická poznámka, která může přijít – to, že na trhu momentálně chybí absolventi toho nebo onoho směru, neznamená, že situace se za pět nebo šest let nezmění. V jaké situaci se pak ocitne absolvent nebo absolventka, která po střední nebo základní škole nastoupila na ve své době propagovaný „nedostatkový“ obor, nicméně v době absolvování je „trh“ nasycen právě proto, že se zdál být lukrativním?

A co vzdělávací systém a fakt, že právě ten, ať už komplexně nebo na určitých stupních musí ve svém fungování a plánovaní operovat s daleko delšími časovými horizonty, než jsou aktuální požadavky trhu? Jako silný argument proti nekontrolovatelnému podléhání autoritě „potřeb“ trhu pochopitelně můžeme zmínit i velmi rychlou proměnlivost pracovních příležitostí, zejména na méně kvalifikovaných pozicích.

Jako protichůdné se z tohoto úhlu pohledu jeví i na jedné straně volání po velmi úzce specializovaných oborech, opět spíše technického rázu, a na straně druhé evidentní nutnost, aby absolvent, pokud chce, často opakovaně, uspět, disponoval na konkrétní obor nevázanými schopnostmi.

Mimo ty vysloveně exkluzivní jako medicína nebo právo, je totiž velmi pravděpodobné, že „běžní“, tedy ne vynikající, absolventi budou během svého aktivního pracovního života zaměstnání měnit a to pravděpodobně i mezioborově.

Pohádka o zbytečném a absolventovi
Na velkou proměnlivost zaměstnání přichází ostrá poznámka, rovněž se v popisovaných článcích vyskytující, že by si absolventi měli tedy volit oblast studia s ohledem na uplatnitelnost na trhu práce.


Vybrat si perspektivní obor a nebo skončit na úřadu práce? Foto Ivana Gračková, Mediafax

Po poznámce často následuje také srdceryvná výpověď absolventa ekologie, filozofie a podobně „zbytečných“ oborů, kteří si kdysi dávno po gymnáziu špatně vybrali a nyní musí v lepším případě pracovat v profesi, na kterou jsou se svým diplomem překvalifikováni, v horším případě čekat na nějakou takovou na úřadu práce. Koneckonců mnoho zákonů vymezuje školní docházku a studium jako „přípravu na budoucí povolání“, tak co je na takovém přístupu podivného.

Je to v podstatě velmi jednoduché – pojetí vzdělání, které se objevuje ve zmíněných názorech velkých zaměstnavatelů, a které se ještě velmi nedávno objevovalo i v debatě o plánované reformě terciárního vzdělávání, je v podstatě velmi omezené. Naplňuje velmi vágní představu o tom, že v rámci několika let na střední nebo vysoké škole se daný studující naučí nějaký poměrně jasně a jednoduše definovaný set dovedností, se kterými se pak bude ucházet o místo přesně šité na míru takovým dovednostem.

V takovém pojetí se však často ztrácí nejen chápání vzdělání jako osobního a na vyšší rovině i společenského rozvoje ne nutně za účelem získání zaměstnání, ale i takové vnímání, které přináší poněkud méně snadno uchopitelné dovednosti.

Analýza textu, kritické myšlení, práce s velkým objemem informací, vyjadřovací schopnosti slovem i písmem, argumentace a další, podobné, tzv. soft-skills – v některých internetových diskusích se dozvíte, že něco takového byste se přece měli naučit na každé vysoké škole navíc nad rámec těch snadno vymezených a údajně i snadno zpeněžitelných dovedností.

Pokud ale právě těmi nedisponujete, ocitnete se v roli právě onoho zbytečného absolventa, který svoje vzdělání (jak někteří, zejména pravicově orientovaní, rádi konstatují – z peněz daňových poplatníků) vlastně vůbec „prakticky“ nevyužije.

Zaměstnání jako nutnost
Tím se pochopitelně dostáváme na poněkud vyšší rovinu abstrakce, a sice k samotnému pojetí a vnímání práce, respektive zaměstnání jako na jedné straně něčeho nutného, díky čemuž si vyděláme peníze v prvé řadě na holou existenci a v druhé a třetí řadě na určitý standard života a seberealizaci.

V prvním případě je zaměstnání tedy chápáno primárně jako prostředek, v lepším případě neutrální nebo dokonce zajímavý, v případě horším nepříjemný a obtěžující, který pracující vykonává skutečně spíše z nutnosti. S chápáním zaměstnání jako nutnosti, i když ne nutně nepříjemné, tak trochu počítá právě pojetí vzdělání primárně jako prostředku k jeho získání.

Podle zastánců tohoto přístupu je pak zcela v pořádku, pokud někoho zajímá taková „zbytečnost“ jako filosofie, ať se jí ve volném čase věnuje, ale ať „za peníze daňových poplatníků“ raději vystuduje nějaký „pořádný“ obor. Na takovém základu pak stojí úvahy o tom, že například společensko-vědní nebo humanitní obory berou studující těm technickým.

Pokud bych se ale podobně rýpavými kritickými poznámkami, které jsem se beztak naučila ve svém nepraktickém společensko-vědním studiu, nezabývala, mohla bych na základě obecných požadavků zaměstnavatelů sestavit profil ideálního absolventa či absolventky.

Je to osoba, která při studiu nějakého smysluplného oboru pracovala, je učenlivá (tj. nevadí jí se od vystudovaného oboru v případě nutnosti přeorientovat na obor příbuzný nebo i jiný), loajální firmě a to až do té míry, že neprotestuje proti případné neplacené práci navíc, neplnohodnotným pracovním úvazkům, případnému nutnému stěhování a ve finále snad ani tomu vyhazovu (říká se tomu flexibilita). Takový je ideální „průměrný“ absolvent, pokud bychom vycházeli ze článků, v nichž hovoří personalisté.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Přizpůsobit školy trhu práce Čtvrtek, 6.Března 2014, 20:38:14

Korporátní lobbisté možná nejsou schopni přesně formulovat své požadavky na absolventy škol, nejsou k tomu odborně způsobilí, proto musí odborníci analyzovat jejich potřeby za ně. Nakonec to není tak složité.

Hlavním požadavkem na zaměstnance je dnes flexibilita. Nikdo nepotřebuje specialistu, nikdo takovému specialistovi nedá smlouvu na dobu neurčitou. Zaměstnanec musí být připraven kdykoliv změnit pracovní náplň, kdykoliv si rozšířit nebo úplně změnit kvalifikaci. Proto je naprosto zbytečné, aby školy poskytovaly svým absolventům specializovaný profesní výcvik. Požadují-li korporátní lobbisté něco takového, činí tak omylem a v rozporu se svými skutečnými zájmy.

Absolvent, jakého trh práce skutečně potřebuje, musí mít široký rozhled a hluboké porozumění, musí chápat souvislosti, umět si osvojovat nové poznatky (ve zcela obecném smyslu, který zahrnuje i manuální dovednosti) a zasazovat je do kontextu, být připraven se neustále, celý život vzdělávat. Skutečným požadavkem trhu je, aby se všem dostalo univerzitního vzdělání, a to v klasickém humboldtovském smyslu univerzity.

Asi bychom měli včas upozornit ministra školství, že taková je ta reforma školství, jakou naše hospodářství doopravdy potřebuje.

Martin Profant - Praha 7

Zájem korporátního lobbisty Čtvrtek, 6.Března 2014, 22:41:29

nespočívá v tom, aby měl podnik, pro který lobbuje, ty nejvhodnější absolventy, ale aby prodal jednoduchý příběh o své nezbytnosti a užitečnosti. Šefům, investorům, akcionářům. Příběh snadno zapamatovatelná, dost hloupý, aby se nad ním nemuselo přemýšlet -- a nemusí, možná ani nemá být příliš důvěryhodný. Ti šéfové totiž ten příběh potřebují pro další vyprávění a aby demonstrovali, jak jsou výkonní. A příběh, kterému příliš nevěří vyprávějí s větším nadhledem a potvrzují si pocit převahy nad těmi, kterým ho vyprávějí a kteří mu věří...anebo předstírají, že věří.
Humboldtovské vzdělání se ovšem lobbistovi nehodí hned dvakrát. University si vystačí bez jeho zprostředkování a šéfové nemají kde osvědčovat svojí akčnost. A není to stupidní příběh pro kavky.
Divné je, že ministři školství bývají ti jediným, kdo působí dojmem, že těm marketinkvým žvástům věří.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.