Nedovolit zavedení většinového volebního systému

Trojdílný cyklus komentářů nad základními strategickými hrozbami, jimž bude čelit Sobotkův kabinet, pokračuje druhým dílem: je třeba nepodlehnout pokušení zavést většinový volební systém.

O možnosti zavedení většinového volebního systému pro volby do Sněmovny se v posledních týdnech mluví až nápadně často. Jakkoliv je pravděpodobné, že diskusi vyprovokovala média, v pozadí může být zájem, který souzní se snahou oslabit a nakonec odstavit novou vládu.

Méně patrné a oklikou formulované zájmy k politice patří a protivníky nové vlády nejsou jen ti, kteří to dávají otevřeně najevo. Vnesení tématu většinového volebního systému do veřejné debaty je jednou z pastí, kterou pytláci na Sobotkovu vládu připravují.


Volební urna. Foto Wikimedia Commons

Není pochyb o tom, že změna volebního systému na většinový snadno najde své politické příznivce. Zejména ty, kteří si myslí, že by takovou změnou dosáhli svých zájmů. Tím očekávaným výsledkem bývá marginalizace komunistů, lepší zisk vlastní politické strany, nejčastěji se uvádí silnější mandát pro většinu k sestavení vlády.

Je to poněkud absurdní hra – nejprve se vysloví předpokládaný výsledný stav, k němu se doplní podmínky a naformuluje změna volebního zákona. Argument akceschopné vlády je falešný, jak po minulých volbách, tak po těch posledních, vznikla výrazná vládní většina i bez většinového volebního systému.

A kdyby taková změna nastala, žádný přímočarý vliv na volební výsledky by se očekávat nedal. Voliči mají schopnost na takové projekce reagovat a jakoby podvědomě vyvažovat změny volebního zákona. Celkový výsledek by se tak příliš nelišil při použití žádného z možných volebních systémů.

Voliči jakýmsi kolektivním rozumem dobře vědí, že v Parlamentu mají být odpovídajícím způsobem zastoupeny všechny relevantní politické proudy a také je tam svojí volbou vyšlou. V případě změn tedy nakonec systém vyvažují.

Donuťme politiky naučit se hledat shodu
Pokud se tvůrci systému rozhodnou změnit jeho parametry opravdu radikálně, jako například koncem osmdesátých let v Turecku, kde byl stanoven desetiprocentní práh pro vstup do jediné parlamentní komory, zadělávají si na velké problémy v budoucnu.

Liberální turečtí politikové tehdy chtěli zabránit ve vstupu do parlamentu islámsky orientovaným stranám. To se sice po tři volební období kvůli tomuto opatření dařilo. Ale frustrace přívrženců takto zablokovaných stran se šířila společností, obliba proislámských sil rostla a koncem devadesátých let se pak islámsky orientovaná strana dostala k moci a (vynecháme-li různé peripetie) tento původně zatlačovaný politický proud dominuje turecké politice dodnes, a to způsobem, který původní politické, tedy v tureckém kontextu liberálně orientované strany naprosto marginalizoval. Volební inženýrství se prostě nevyplácí.

Nejpodstatnější argumenty jsou ale jinde. Kdo si přeje silnou vládu, přeje si, aby se nemusel s jinými domlouvat. Právě domluva, schopnost kompromisu, mírnění extrémů a nalézání shody, to je základní demokratická výbava, bez níž demokratický politický systém nemůže dlouhodobě fungovat.

Jistě platí, že politika je střet idejí, ale kdyby střet nebyl provázen schopností nalézat široce akceptovatelná řešení, nebylo by možné prosadit nic. Anebo by Václavským náměstím brzo začaly létat zápalné lahve.

Většinové systémy, jimiž se občas argumentuje, jsou ve vyspělých zemích provázeny složitě konstruovanými pojistkami, byť mnohdy jen zvykovými, které mají mírnit rozlet vítězů a následnou kocovinu z pohybu ode zdi ke zdi. Pojistkou především bývá zřetelné povědomí každého, kdo získá moc, že o ni demokraticky zase přijde a že extrémní řešení, která by prosadil navzdory zvyklostem, budou zase zrušena, a proto je lepší hledat konsensus i tehdy, když k tomu vítěze početně nic nenutí.

Všem politickým stranám, dnešním i budoucím vítězům či poraženým, má jít především o stát a o jeho budoucnost. Rozhodnutí, která ovlivní život na dobu výrazně přesahující jeden volební cyklus, mají být proto přijímána v dostatečně silné shodě s opozicí. Silově prosazená řešení, která budou po dalších volbách změněna, přece nemají žádný smysl, kromě záměrů poněkud pochybných.

Snadno si připomeneme taková rozhodnutí – církevní restituce, penzijní reformu, zásadní posuny daňových sazeb. Hledá-li se v takových případech shoda s opozicí, hledá se ze dvou důvodů – jednak proto, aby dané rozhodnutí mohlo působit dlouhodobě a stabilně, jednak proto, že opozice je protivníkem jen v určitém vymezeném smyslu. V mnoha dalších souvislostech je spojencem.

Dříve nebo později bude také vládnout, je součástí téhož politického systému, podílí se na správě země na jiných úrovních moci v územních či obecních samosprávách, spoluvytváří kredibilitu politického systému před občany, má stejný zájem na pověsti svého státu v zahraničí.

České politické způsoby se na zájem státu zatím ještě příliš nenaučily hledět. Jaképak vize, jaképak dlouhodobé perspektivy! Vytěžit z volebního období maximum a před volbami se začít modlit! Přechod k většinovému volebnímu systému by takové způsoby zafixoval na další dlouhé období.

Tento demokratický deficit souvisí s trvalou neschopností českých politických reprezentací formulovat dlouhodobé vize a následně vytvářet na jejich základě širší politickou shodu. Všechny ty udivující projevy politické bezradnosti – odvolávání se na autoritu trhů, zbrklé změny v daňovém systému, cílené rozdělování společnosti, posilování silných a oslabování slabých, tolerování exekutorského eldoráda, konfrontační rétorika, bludné lavírování mezi okázalým nezájmem o Evropu a izolacionistickou protievropskou rétorikou, toto všechno zamořuje politický prostor namísto absentujících dlouhodobých vizí. A toto všechno také oslabuje českou společnost, demotivuje ji to a prohlubuje to v ní stres, který vede k novým konfliktním liniím uvnitř společnosti.

Po politické reprezentaci vyžadujme zodpovědnost za stát jako celek. Ta musí být nadřazena zodpovědnosti za parciální zájmy, projekty či resorty. Banalizované pojetí politické zodpovědnosti, které spočívá v úvaze, že instancí této politické zodpovědnosti budou další volby, tedy že politik se zpovídá/zodpovídá jen svým voličům v následující volební kampani, je účelovou difamací.

Je to přece návod ke čtyřletému řádění, jehož následky v očích voličů opraví masivní volební kampaň, a to nejlépe financovaná zlatými vejci, které toto čtyřleté řádění štědře sneslo. Zodpovědnost za stát je přece průběžná, trvalá a vymahatelná soustředěným občanským tlakem, nikým – jak se vtipně říká – nevolených občanů.

Poměrný volební systém je třeba držet jako záruku potřeby alespoň minimální shody politických sil. Optimismus v nás by chtěl opravit závažné deformace volebního systému vzniklé promítnutím poměrného systému do současné struktury menších krajů, ale realisticky bude stačit, zůstane-li systém alespoň takový, jaký je.

Komu by změna vyhovovala?
V těchto turbulentních politických časech, v nichž kulminuje nedůvěra k tradičním politickým stranám, dává poměrný volební systém ještě jednu zásadní výhodu navíc. Vznik manažerských volebních projektů, jakými byly v předchozím období Věci veřejné a tentokrát hnutí ANO a Úsvit, totiž ukazuje, že povrchní, přelétavá, oportunní a ekonomickým zájmem motivovaná média dokáží silně napomoci k jejich silnému volebnímu výsledku.

Takové projekty se silným rysem nevypočitatelnosti budou v poměrném volebním systému vždy kontrolovány a mírněny koaličními partnery. Budou tak silně motivovány k tomu, aby se postupně snažily začlenit do standardního politického systému a hledaly uplatnění v jeho rámci, ať už původně vyvolaly jakákoliv očekávání.

Zavedení většinového volebního systému pro volby do Sněmovny by akcelerovalo různá očekávání na politické scéně. Především by oslabilo předsedu vlády Sobotku a s ním i celou sociální demokracii. U hnutí ANO by ale mohlo vyvolat představu snadného úspěchu v příštích volbách a tím jejich konání uspíšit. Představa rozkládající se vládní koalice by posílila také očekávání pravicových opozičních stran, že v dalších volbách uspějí, zejména pokud budou radikalizovat společenskou atmosféru.

Potřeba výrazněji se odlišit by nakonec vedla k radikalizaci postojů v celém politickém spektru. Médiím navíc většinové volby vyhovují mnohem víc, než volební systém poměrný. Mohou silněji akcentovat jednotlivé kandidáty a jejich osobní příběhy, mohou vyhrocovat předvolební rétoriku, mohou vytvářet konflikty i uvnitř témat, která sama o sobě příliš konflitní nejsou.

Lze předpokládat, že téma většinového systému se bude objevovat častěji, aby si společnost začala na tuto možnost zvykat. Zkouškou předvídavosti vládnoucích stran bude schopnost tomuto vábení odolávat a nenechat se do této pasti vlákat. Vzpomeneme-li si, jak snadné bylo vyvolat ústavně neústrojnou přímou volbu prezidenta, je důvod k obavám i v tomto případě.

Jakmile politické strany nabydou dojmu, že si lidé nějaké takové řešení žádají, snadno mohou ztratit soudnost jako Odysseus tváří v tvář volání Sirén. Doufejme tedy, že vědomí zodpovědnosti za stát, za jeho stabilitu a předvídatelnost, vědomí všech souvislostí a možných důsledků, nás nakonec před změnou volebního systému ochrání.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.