Deník Referendum Domov

Není to tak dávno, co byla zavedena přímá volba prezidenta a už existuje iniciativa na zavedení další přímé volby: tentokrát poslanců. Výzvu s názvem „Přímá volba poslanců 2014“ podporuje řada známých osobností např. Jan Pirk, Ondřej Vetchý, Markéta Šichtařová či Ondřej Soukup. O co jejím iniciátorům jde? Chtějí změnit volební systém tak, aby se dalo hlasovat přímo pro jednotlivé kandidáty. Teprve pak podle nich začnou politické strany navrhovat do parlamentu skutečné osobnosti. Autoři výzvy to zdůvodňují tím, že kandidáti v malých obvodech budou muset mít osobní kredit i schopnost naslouchat svým spoluobčanům. Zvolení poslanci následně budou cítit loajalitu k voličům a ne k zákulisním hráčům, kteří dnes o hromadných kandidátkách rozhodují.

Hned na úvod je třeba říct, že název iniciativy je zavádějící. Přímou volbu poslanců už totiž máme. Voliči u nás nevolí nepřímo tedy tak, že by nejprve navolili sbor volitelů a ten by teprve rozhodoval o tom, kdo se stane poslancem. Tak se u nás donedávna volil prezident. Poslance ale občané pomocí stranických kandidátek volí přímo. Iniciativa se chce proti kandidátním listinám vymezit, ale to, že užívá název přímá volba poslanců je dosti účelové. Jednak se o žádnou přímost nejedná. A pak je v tom cítit snaha naklonit si pomocí důrazu na přímou volbu veřejné mínění, které stálo i v pozadí změny způsobu volby prezidenta. Správně by iniciativa měla požadovat většinový volební systém s jednomandátovými obvody.

V každém případě snahy o zavedení různých podob většinového volebního systému u nás v poslední době opět ožívají. Právě zmíněná iniciativa spolu s Katedrou politologie FSS MU a Cevro Institutem uspořádaly ve středu 28. listopadu velkou konferenci na téma „Je většinový systém vhodný pro českou parlamentní dolní komoru?“

Volání po zavedení většinového či posílení většinových prvků v současném volebním systému na konferenci zaznívalo docela silně. Zavedení většinového volebního systému jednoznačně prosazoval docent Michal Kubát. Profesor Miroslav Novák zdůraznil, že většinový volební systém by se měl zavádět v době, kdy se systém už tak blíží k bipartismu – tedy k systému dvou stran, které se střídají u vlády, ale ne v nepřehledné situaci, v jaké jsme dnes. I tak ale profesor Novák podpořil posílení většinových prvků v současném poměrném systému. Ladislav Mrklas ve svém příspěvku došel k tomu, že většinový systém by mohl pomoci vyřešit problémy českých politických stran, samozřejmě by ale záleželo na jeho konkrétní podobě. Konference se také zúčastnil ústavní právník Zdeněk Koudelka spojený s volební reformou z časů opoziční smlouvy, která v našem volebním systému velmi posilovala většinové prvky. V tomto ohledu se Zdeněk Koudelka a Miroslav Novák spolu v drtivé většině shodnou.

Hlavní důvody proti zavedení většinového volebního systému ve svém příspěvku shrnul Jiří Koubek. Jednak upozornil na paralelu mezi přímou volbou prezidenta a poslanců, na důraz, který se klade na přímost a autentičnost vazby mezi voličem a jeho zástupcem a na to, že přímá volba zakládá moc - jedná se o zbraň, kterou aktér může disponovat. Jde o to, že může poukazovat na zmíněnou přímou a autentickou vazbou mezi sebou a voličem, což posiluje jeho váhu.

Jiří Koubek ve svém příspěvku ukázal, že nedostatky našeho politického systému spočívají v něčem jiném, než se domnívá iniciativa za přímou volbu poslanců. Ta by podle něho chtěla nové lidi do politiky, posílit osobnosti a osobní odpovědnost, omezit vliv zákulisních hráčů a eliminovat komunisty. Jiří Koubek zdůraznil, že naším problémem jsou právě slabé strany, mýtus nezávislého poslance, s čímž souvisí i problém přeběhlictví a nestabilních koalic. Navíc zpochybnil vztah mezi kvalitou osobností a většinovým systémem – jsou takovými kandidáty například Tomio Okamura či Jiří Čunek?

Podle Jiřího Koubka je většinový volební systém zástupné téma, které naše současné problémy nevyřeší, ale prohloubí. Většinový volební systém by zvýšil personalizaci a lokální fragmentaci našeho systému. Zástupce pořadatelské iniciativy Jiřímu Koubkovi oponoval, že strany musí být motivovány hledat lepší a silnější kandidáty, kteří mají schopnost voliče přesvědčit. Poslanci také nebudou loajální k zákulisním hráčům, díky kterým se dnes dostávají na kandidátky, ale svým voličům. Jiří Koubek na to reagoval, že většinový systém povede k důrazu na styl, image a dojde k celkovému zpovrchnění a prezidencializaci kampaní. A nezávislost poslanců je podle něho naopak to, s čím máme problém. Sólisté a solitéři tímto způsobem dostanou nástroj k rozkladu.

V publiku se konference zúčastnil i podnikatel Karel Janeček, který sám prosazuje vlastní obdobu většinového systému, kdy se má volit v 81 dvou-mandátových obvodech a každý volič disponuje dvěma plusovými a jedním minusovým hlasem. Představa negativního hlasu se s moc velkým pochopením nesetkala. Zdeněk Koudelka například upozornil na to, že v českém prostředí vůbec nemusí dojít k tomu, jak se domnívá Karel Janeček, že plusové hlasy dostanou mravní a nezkorumpovaní kandidáti a negativní naopak tzv. zlojedi. Podle Zdeňka Koudelky by to mohlo dopadnout tak, že volič dá kladné hlasy své oblíbené straně a negativní straně, která je k ní opoziční, a na zlojedy nebude brát ohled.

To nejzajímavější na celé konferenci bylo, že přestože se jednotliví účastníci neshodli na tom, jak přesně náš volební systém změnit, celkové naladění bylo, že by se na problémy české politiky a politického systému mělo mimo jiné reagovat změnou volebního systému a to buď přímo zavedením nějaké formy většinového systému, nebo alespoň posílením většinových prvků. Mnohé důvody, proč to není dobrý nápad, shrnul Jiří Koubek. Velmi důležitá je podle mne paralela s přímou volbou prezidenta. Toho, že její zavedení mělo vysokou podporu mezi voliči, se snaží využít i výše zmíněná výzva, tím, že si dala do názvu přímou volbu poslanců.

Pokud by nějaká forma většinového systému byla prosazena, jednalo by se o stejnou absurditu jako v případě přímé volby prezidenta. Nikdo ve skutečnosti neví, k čemu by většinový systém u nás vedl. S největší pravděpodobností by se jednalo o změnu podobně nepromyšlenou, a pokud by k ní došlo, bylo by to především zásluhou lidí, jako je Karel Janeček či osobností kolem zmiňované iniciativy, kteří ale volebním systémům nerozumějí. Ti sice mají dost jasnou představu, co je naším problémem a jak se ho zbavit. Ale buď jako řešení vnímají něco, co je dost možná právě naším problémem anebo jejich návrh může mít opačné účinky, než si myslí.

Celá konference na mě působila, možná mylně, jako zárodek snahy dát dohromady širší koalici za prosazení nějaké podoby většinového systému. Zatím se zdá, že žádná taková fronta není v dohledné době uskutečnitelná. Na to jsou představy jednotlivých aktérů příliš odlišné. Potenciál k jejímu vzniku však existuje. A stejně tak šance změnu volebního systému prosadit. Ostatně přímá volba poslanců zní dobře a veřejnost tomuto nápadu může být nakloněna a po zavedení přímé volby prezidenta, kterou politické strany ve skutečnosti nechtěly, je možné už všechno. To však není důvod ji přijmout. Jednak to náš politický systém může uvrhnout do ještě většího rozkladu a pak v pozadí celého projektu je až příliš cítit dost účelová motivace, kterou je snaha omezit komunisty.

Jeden z iniciátorů výzvy Jindřich Prokopec na jejích stránkách napsal: „Je docela pravděpodobné, že komunisté zasednou v příští vládě. Skutečně se většina občanů naší země touží vrátit o pětadvacet let zpátky, do období komunistické totality? Co tedy ještě potřebujeme slyšet, na co máme čekat...? Obrovský zvrat by znamenala aplikace většinového volebního systému i na volbu poslanců. Jeho praxe totiž likviduje možnost proniknutí extrémistických stran do sněmovny. Extrémisté – a můžeme mezi ně počítat i komunisty - totiž nedokážou postavit rovnocenné soupeře ve velkém počtu menších, jen několik desítek tisíc voličů čítajících obvodů.“

To, co Jindřich Prokopec píše, není ale vůbec jednoznačné. Měnit volební systém se záměrem, že určitou stranu jednou pro vždy vyřadím, je naivní. Nikdo neví, jestli za pár let nebude hlavním subjektem na levici namísto ČSSD právě KSČM. Stejně tak na pravici může ODS a TOP09 vystřídat někdo úplně jiný. Zákony by se zkrátka neměly přijímat s ohledem na to, že jednomu aktérovi uškodí a druhému pomohou. Takový přístup k legislativě je zahrávání si s ohněm. A to by si všichni zastánci většinového volebního systému měli uvědomit.