Změna volebního systému: nutnost pro demokracii a naštěstí i pro lidovce

Letošní volby kromě jiného opět odhalily hlubokou nespravedlnost zabudovanou do českého volebního systému. V Karlovarském kraji se bral stejný počet mandátů za 23 i za 12 % hlasů. A takřka milion voličů nebude ve Sněmovně reprezentován.

Vr_a

Vratislav Dostál

05.06.2010 14:52

Hovorka01

Ludvík Hovorka získal 19,45 % preferenčních hlasů na kandidátce, kterou volilo 9,95 % voličů. Přesto není poslancem. Český volební systém není spravedlivý a škodí dobré pověsti demokracie. Foto Jakub Patočka

Výsledky letošních voleb do Poslanecké sněmovny jsme na stránkách Deníku Referendum prozkoumali z mnoha perspektiv. Vedle na první pohled zřejmého rozložení stranických sil v Poslanecké sněmovně patří mezi nejpozoruhodnější jevy letošních voleb další tři faktory, jež ovlivnily jejich převratný charakter.

Prvním z nich je fenomén masivního využívání preferenčního hlasování, druhým oproti dřívějším volbám obrovské množství propadlých hlasů, jež souvisí s obecnou znechuceností občanů ze stávajících politických elit, a tedy jejich ochotou riskovat a volit toho času neparlamentní subjekty a třetím, sice méně zřejmým, avšak o to závažnějším nedostatkem je nízká míra proporčnosti našeho volebního systému.

„Na množství propadlých hlasů je jasně vidět, že se voliči nebáli riskovat. Za transferem hlasů k novým stranám je také znechucenost občanů politikou, projevilo se rozčarování veřejnosti z neschopnosti sestavit vládu po předešlých volbách či z fenoménu přeběhlictví. Lidé tak dali najevo znechucenost politickými elitami, o čemž svědčí zisk Věcí veřejných či Schwarzenberga. Tato znechucenost dosavadními elitami se krom jiného promítla i do masivního preferenčního hlasování,“ uvedl pro Deník Referendum již dříve politolog Lukáš Jelínek.

Preferenční hlasování
Každý volič podle současného volebního zákona disponuje čtyřmi preferenčními hlasy, které může použít v rámci jedné stranické kandidátky, pro kterou hlasuje. Občané tak mohou vyslat do Poslanecké sněmovny kandidáty z nižších pater stranických kandidátek a neobyčejně tak zamávat nominačním pořadím stranických sekretariátů. K nevoli mnohých veteránů české politiky tak lidé letos poprvé skutečně učinili.

Navzdory faktu, že český volební systém je vůči preferenčnímu hlasování poměrně diskriminační, neboť na přesunutí kandidáta do čela kandidátky je zapotřebí celkem pěti procent hlasů z celkového počtu pro danou partaj, v letošních volbách Češi rozdali 3,7 milionu preferenčních hlasů, o 1,8 milonu více než ve volbách v roce 2006, kdy ale měl volič preferenční hlasy jen dva a na přesun do čela kandidátky bylo zapotřebí alespoň 7 %, na rodzíl od současných čtyř hlasů a 5 %.

Z této perspektivy nazřeno byly letošní volby skutečně přelomové, neboť poprvé otřásly jistotou, že lídr kandidátky silné strany má zvolení stoprocentní. Došlo tak k nejednomu opačnému případu, kdy se do Poslanecké sněmovny dostali lidé ze spodních pater kandidátek právě na úkor lídrů.

Svůj mandát letos obhájilo pouhých šestaosmdesát poslanců. V roce 2006 to přitom bylo poslanců 115. Současně občané nedali politický mandát skrze masivní preferenční hlasování čtrnácti lídrům stranických kandidátek a desítkám dosavadních poslanců.

Podobný osud jako Ivana Langera, kterého voliči kroužkováním jiných občanskodemokratických kandidátů odsunuli z prvního na osmé místo, potkal i další lídry občanskodemokratických kandidátek: Jozefa Kochana na Královehradecku, jenž se propadl z prvního na čtvrté místo, Daniela Petruška z Pardubického kraje, který skončil na pátém místě, či Miloše Pateru z karlovarské kandidátky, jehož voliči odsunuli až na sedmé místo.

Do Poslanecké sněmovny nebyl dále zvolen bývalý letitý lidovecký politik a lídr kandidátky TOP 09 na Pardubicku Pavel Severa, který se mnohým, především mladším voličům zapsal do paměti jako bojovník proti drogám. Ten byl z prvního místa občany odsunut až na místo sedmé. Jaroslava Fialu z ČSSD voliči Karlovarského kraje odsunuli sice pouze na místo druhé, avšak i to stačilo, aby se poslancem na příští čtyři roky nestal.

Pokud je primární a zdaleka nejpodstatnější funkcí zákonodárného sboru zrcadlit názorové rozložení ve společnosti, pak musíme fenomén kroužkování jednotlivých kandidátů hodnotit jednoznačně pozitivně. Občané tak v případě využití kroužkování skrze svou volbu deklarují své preference a především hodnotí politiky za jejich dosavadní práci.

Obsazení Poslanecké sněmovny jednotlivými kandidáty politických stran skutečně zrcadlí preference voličů. Volební výsledky Ivana Langera či Pavla Severy musí být každému nově zvolenému politikovi výstrahou. Avšak co platí o jednotlivých kandidátkách stranických subjektů, bohužel neplatí o politických stranách celkově, neboť vinou nastavení současného volebního systému bude velké množství občanů pro příští čtyři roky ve Sněmovně nezastoupeno.

Propadlé hlasy
Jednou z hlavních funkcí politických stran je zastupovat a prosazovat zájmy jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného sboru. Z této perspektivy nazřeno dopadly letošní volby nejhůře od roku 1992, neboť propadlo 18,74 % hlasů, které tak nebudou mít v Poslanecké sněmovně své zastoupení.

Pokud je jednou z klíčových funkcí Poslanecké sněmovny výše zmíněné zrcadlení názorové plurality ve společnosti, pak současný volební systém v této funkci selhal, neboť 984 578 oprávněných voličů, kteří se zúčastnili voleb, nebude v příštích čtyřech letech v Poslanecké sněmovně nikým zastupováno. Tento fakt sám o sobě pokřivuje proporčnost volebního systému, a tedy demokratické zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně. Budoucí reforma volebního systému by si pak měla klást cíl napravit tuto vadu skrze daleko demokratičtější a spravedlivější podobu přepočtu hlasů na mandáty.

Množství propadlých hlasů je jeden z faktorů, jímž se v politologické literatuře hodnotí vyzrálost stranicko-politického systému. Vysoký podíl propadlých hlasů v roce 1992 měl své vysvětlení v ztížené orientaci voličů v množství nových a neusazených subjektů, od té doby postupně klesal, až letos se znovu vrátil v podstatě do stavu z roku 1992.

Ve volbách roku 1992 kandidovalo devatenáct stran, do tehdejší České národní rady jich bylo zvolen osm a celkově propadlo 19,12 % hlasů. V roce 1996 kandidovalo šestnáct stran, pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny překonalo šest partají a propadlo už pouhých 11,16 % hlasů. V předčasných volbách v roce 1998 kandidovalo třináct subjektů, do Sněmovny se jich dostalo pět a propadlo bezmála stejně jako dva roky předtím 11,32 % hlasů. V roce 2002 se do Poslanecké sněmovny dostalo zase pět subjektů a propadlo 12,53 % hlasů a v roce 2006 překročilo pětiprocentní kvórum taktéž pět partají, nicméně propadlo doposud nejméně hlasů, a to 5,97 %. Až letos opět propadlo bezmála 19 % hlasů.

Důvodem vysokého propadu hlasů u letošních voleb ale není primárně dezorientace voličů, nýbrž znechucenost velké části společnosti dosavadní politickou elitou a ochota voličů riskovat ztrátu hlasů vhozením lístků pro menší subjekty. Nicméně ať je to jak chce, faktem zůstává, že v současné Poslanecké sněmovně neusednou zástupci lidovců, Strany práv občanů, Suverenity Jany Bobošíkové, tedy stran, které všechny získaly vysoko přes 3 % hlasů. Každá z nich obdržela několik set tisíc hlasů, nicméně je vinou volebního systému nemohly přetavit na mandáty. Ohrožuje demokratickou legitimitu politického systému, pokud strana, kterou volí několik set tisíc lidí, nakonec není ve Sněmovně reprezentována.

Na proporčnost Poslanecké sněmovny má největší vliv velikost a počet volebních obvodů a pětiprocentní celorepubliková klauzule jako hranice nutná pro získání poslaneckých mandátů.

Velikost obvodů
Český volební systém do Poslanecké sněmovny je sice klasifikován jako poměrný, ale jeho konkrétní podoba jej velmi křiví. Současná metoda přepočtu hlasů na mandáty a rozdílná velikost volebních obvodů znevýhodňuje menší strany ve prospěch velkých. Navíc, což je snad ještě závažnější, voliči menších stran v menších krajích nemají stejnou naději na zastupování svým poslancem jako poslanci v krajích větších. V případě strany, která jen těsně překročí pětiprocentní hranici, volič ve Zlínském kraji svého poslance mít nebude, zatímco v Jihomoravském kraji tuto jistotu má.

Právě velikost volebního obvodu představuje jednu z rozhodujících proměnných ovlivňující dopady volebního systému na podobu volebních výsledků z hlediska míry proporcionality. Obecně totiž platí, že čím větší je velikost volebních obvodů, tím proporcionálnější jsou volební výsledky.

Malé volební obvody tak produkují uměle vytvořené většiny, neboť uzavírací klauzule v nich není fakticky pětiprocentní. Například v Karlovarském kraji se tradičně rozděluje mandátů pouze pět a uzavírací klauzule je tu nad deseti procenty. V letošních volbách tu například sociální demokraté obdrželi 23,3 % hlasů a Věci veřejné 11,8 % hlasů, avšak po přepočtu hlasů na mandáty si obě strany odnesly shodně pouhý jeden mandát.

Letošní volby do Poslanecké sněmovny navíc tuto nespravedlivou okolnost volebního systému natolik nezvýraznily, neboť Věci veřejné získaly celkově přes deset procent hlasů. Současný volební systém se totiž projevuje jako diskriminační především pro strany, které celorepublikově získají jen málo nad pět procent hlasů, na což doplatili v roce 2006 třeba zelení, kteří obsadili jen 3 % mandátů, ačkoli obdrželi přes 6 % hlasů.

Největší nespravedlností současného volebního systému je rozdílná váha hlasů v jednotlivých obvodech. Na zmíněném Karlovarsku je třikrát menší než například v Praze. „My budeme usilovat o zavedení takového mechanismu, který zajistí rovnost hlasů všech voličů,“ řekl v týdnu před volbami Deníku Referendum Miroslav Kalousek.

Pokud bude kdykoliv v budoucnu cílem zákonodárců napravit tuto nespravedlivou disproporci v míře reprezentativnosti Poslanecké sněmovny, bude zapotřebí snížit počet volebních obvodů, zvýšit tím pádem jejich velikost tak, aby minimální počet mandátů rozdělovaný v obvodě odpovídal uzavírací klauzuli.

Pro volební systém České republiky by při ponechání pětiprocentní klauzule postačovalo snížit počet obvodů v zemi tak, aby se v žádném z nich nerozdělovalo méně než dvacet mandátů. To nyní splňují pouhé čtyři ze čtrnácti obvodů.

Jenomže problematická je i sama pětiprocentní hranice.

Uzavírací klauzule
Vedle velikosti volebních obvodů a způsobu přepočtu hlasů na mandáty je dalším klíčovým faktorem pro míru proporcionality volebního systému uzavírací klauzule. Jedná se o zákonem stanovenou hranici, v českém případě pětiprocentní, kterou musí politický subjekt překročit, aby se mohl podílet na rozdělování mandátů.

Nastavení této klauzule je mimořádně účinným nástrojem proti reprezentaci malých politických stran. A naopak striktně poměrný volební systém charakterizuje její neexistence.

U většiny volebních systémů se uzavírací klauzule pohybuje mezi třemi až pěti procenty. A jak vyplývá z letošních výsledků voleb, její nastavení má zásadní vliv na podobu zákonodárného sboru. Pokud by u nás byla pouze tříprocentní, v Poslanecké sněmovně by po letošních volbách zasedlo o tři strany více, neboť lidovci získali 4,39   % hlasů, Strana práv občanů – Zemanovci 4,33 % hlasů a Suverenita 3,67 % hlasů.

K tomu přistupuje další faktor, kterým jsou průzkumy veřejného mínění. V případě pětiprocentní hranice je obava voličů, že jejich hlas tzv. propadne, mnohem vážnější a působí vůči menším stranám a priori diskriminačně. Voliči už v průzkumech uvádějí, že určitou stranu nebudou volit často právě z obavy, že jejich hlas propadne, a tím ji sami ještě srážejí hloub. Při tříprocentní uzavírací klauzuli by tento tlak průzkumů byl nepoměrně nižší.

Výsledný počet stran zastoupených v Poslanecké sněmovně je u nás současně ovlivněn tím, že uzavírací klauzule platí pouze v celostátním součtu hlasů. Nicméně v Evropě existují volební systémy, kde jsou nastaveny paralelní regionální i celostátní klauzule. Například ve Švédsku se 4% celostátní klauzule nevztahuje na stranu, která získala v jednom volebním obvodě 12 % hlasů.

Lze si například představit tříprocentní celostátní uzavírací klauzuli a současně dejme tomu osmiprocentní klauzuli v rámci obvodu pro stranu, která nemá v celorepublikovém přepočtu hlasů na mandáty šanci získat poslanecký mandát. Takový systém umožňuje zastoupení v Poslanecké sněmovně stranám se silným regionálním zázemím a především posiluje jeho proporcionalitu.

V letošních volbách to u nás byli lidovci. Křesťanští demokraté jsou dlouhodobě stranou s výrazně odlišnou podporou v Čechách a na Moravě. KDU-ČSL obdržela minulý víkend například v Ústeckém kraji pouhé 1,10 % hlasů, zatímco ve Zlínském kraji 9,95 % hlasů. Lidovci pak překročili pětiprocentní hranici kromě Zlínského ještě ve třech krajích: v Jihomoravském (8,37 %), Olomouckém (5,60 %) a na Vysočině (7,42 %). Na zisk mandátu jim to ale nestačilo. Je námětem k diskusi, zda nezavést v českém volebním systému nějakou podobu dvou rovin uzavírací klauzule – celostátní i regionální.

Reforma a její prosazení: odpovědnost i poslední naděje lidovců
Je jasné, že jakákoliv reforma volebního systému v českých podmínkách je jen stěží realizovatelná. Na větší proporcionalitě, a tedy spravedlnosti volebního systému mají zájem vždy pouze menší, za současného volebního systému diskriminované strany. Ty ale z logiky věci nemají sílu změnu prosadit.

Velké stranické subjekty naopak nemají sebemenší zájem na ztrátě či rozdrobení moci, úbytku peněz a sebemenší fragmentaci stranického systému. Vyžadovalo by to od nich větší ochotu ke kompromisům, ohleduplnost k menšinovým zájmům a větší vůli naslouchat a vyjít vstříc pestřejší skladbě partnerů při tvorbě hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.

Jednou větou řečeno: předpokladem čistě proporčního, a tedy dokonale spravedlivého volebního systému, který má například Nizozemí, je vyzrálejší politická kultura, nemá-li takový systém vést k ochromení akceschopnosti exekutivy.

Zkušenost posledních dvaceti let sice říká, že tu byl často problém najít shodu na politické scéně i mezi dvěma partnery, avšak každý, komu ještě záleží na obsahu zastupitelské demokracie a kdo tedy doposud cynicky nerezignoval na politiku jako věc veřejnou, by měl usilovat o co nejspravedlivější volební systém.

Kdo takový systém prosadí? Zatímco pravicové politické strany v rámci právě vznikající „Bakalovy“ koalice již více méně fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě, bude především na sociálních demokratech, aby do budoucna redefinovali svoji strategii a navázali strategická spojenectví s křesťanskými demokraty, zelenými a liberály, jež jim umožní v některé z budoucích povolebních konstelací vytvořit většinovou vládu.

Je totiž málo zmiňovanou pravdou letošních voleb, že zisk sociálních demokratů i o pět až sedm procent vyšší, by jim při propadu lidovců a zelených nebyl nic platný, neboť by neměli v současné sněmovně s kým utvořit vládní většinu. Z Poslanecké sněmovny jejich potenciální partneři prostě zmizeli.

Klíčová odpovědnost ale nyní leží na křesťanských demokratech, pro něž se reforma volebního systému stává z demografických důvodů existenční otázkou. Pokud nedokáží rychle uklidnit svou členskou základnu srozumitelnou strategií, která zaručeně přivede stranu zpět do Sněmovny v roce 2014, hrozí jim rozsáhlá dezerce komunálních politiků.

Plán návratu KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny v roce 2014 nutně musí počítat s možností předvolební koalice s menšími liberálními i zelenými subjekty, jejímž ústředním motivem právě musí být téma reformy volebního systému, které se pro tuto předvolební koalici stane spolu s principiální opozicí vůči pravicové vládě základním pojivem. Reforma volebního systému se pak musí stát nepřekročitelnou podmínkou uzavření případné povolební koalice se sociálními demokraty.

Reforma volebního systému, má-li být míněna poctivě a nemá-li vzbuzovat pochybnosti svou instrumentálností, by měla obnášet tyto principy: 1. redukce počtu obvodů na nejvýše pět (například severní a střední Morava, jižní Morava a Vysočina, východní a severní Čechy, jižní a západní Čechy, střední Čechy a Praha), 2. snížení uzavírací klauzule na dvě až tři procenta a případné zavedení klauzule regionální, 3. posílení preferenčního hlasování, v optimálním případě zavedením finského modelu, který stranám ani neumožňuje stanovovat vlastní pořadí kandidátů; ti jsou uvedeni na kandidátkách abecedně a jejich pořadí tak určují až přímo voliči svým hlasováním.

První příležitostí budovat politickou alianci směřující k takovému cíli se straně lidové naskytne už v letošních senátních volbách. Neboť senát je jediným místem, z nějž v příštích čtyřech letech může KDU-ČSL celostátní politiku ovlivnit.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.