Lidovci čekající na spásu

Vratislav Dostál

Poprvé od vzniku Československa v roce 1918 reálně hrozí, že strana lidová pozbude vlivu na celostátní politiku. Z jakých příčin? A o co bychom tím přišli? Analyzuje Vratislav Dostál.

Poslední šetření předvolebních preferencí naznačují reálnou možnost, že KDU-ČSL v květnových volbách nepřekročí pětiprocentní hranici, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jakkoli se po celé dvacetiletí od listopadu 1989 lidovci permanentně pohybují nepříliš vysoko nad hranicí volitelnosti, většina letošních prognóz jim poprvé předpovídá volební výsledek těsně pod ní.

Podaří se nakonec lidovcům v závěru kampaně přeci jenom zmobilizovat své tradičně pevné a disciplinované jádro voličů? A bude to stačit k úspěchu? V čem by pak byla česká politika jiná, pokud by lidovci skutečně ve sněmovně nefigurovali? Jsou témata, která lidovci vnášejí do veřejné debaty a politiky, ještě stále nosná?

Podle Lukáše Jelínka je nenahraditelným kladem lidové strany pro českou politiku její předvídatelnost. „KDU-ČSL je čitelná a vypočitatelná strana, jejíž role je v české stranické soustavě nenahraditelná. Zatímco liberální středové strany mohou vznikat a zanikat, křesťanská partaj není marketingovým projektem na jedno volební období,“ říká o lidovcích politolog Jelínek.

„Jejich nenahraditelnost spočívá v umu vyvažování a obrušování krajních — ať pravých, nebo levých — pólů v české politice,“ myslí si Lukáš Jelínek. Jejich role ve středu polarizované české politiky je předurčuje k roli prostředníka v občansko-politickém dialogu liberálů a sociálních demokratů.

Dilema křesťanské strany

K tomu, aby se nestali mimoparlamentním subjektem a mohli tuto roli plnit i v budoucnu, bude třeba podstoupit riziko, jež s sebou nese vyřešení klíčového dilematu každé křesťanské strany, tím spíše KDU-ČSL, které je souzeno pohybovat se v druhé nejateističtější zemi Evropy hned po Islandu.

Jeho podstata je jednoduchá: mají-li si křesťanské strany udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.

„Problémem lidovců je, že se pohybují v podstatě v ateistickém prostředí. Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a především stárne,“ myslí si politoložka Vladimíra Dvořáková.

Odtud lze vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakované změny v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky, které je možno pozorovat na lidové straně od devadesátých let minulého století až do současnosti. Nazřeno touto optikou je kolísání lidovců mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose logické a pochopitelné.

Jediná fakticky středová strana české politiky

Po rozpadu federace se KDU-ČSL pod vedením Josefa Luxe postupně usadila jako centristická, středová formace.

„KDU-ČSL jsou důležitou a v podstatě nezastupitelnou stranou české politiky, a to navzdory nízkému počtu hlasů, jež ve všech polistopadových volbách obdržela. Je to jediná středová strana, jejíž klíčová role spočívá v tom, že je svorníkem — mimochodem v extrémně polarizované české politice — mezi pravicí a levicí,“ říká k významu lidovců Jiří Pehe.

Josef Lux naordinoval v polovině devadesátých let minulého století lidovcům strategii, která spočívala v trpělivém budování image strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být přirozeným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně jim tato strategie umožní — což je podstatné — být vůči oběma i alternativou.

Tehdejší předseda strany začal před volbami v roce 1996 zdůrazňovat význam dosud v politice KDU-ČSL latentně přítomného konceptu „sociálně tržního hospodářství“, čímž nastartoval faktický posun lidovců do politického středu. Josef Lux si byl nepochybně vědom strategické možnosti strany lidové, se kterou tento ideově-programatický akcent souvisel. Bylo to postupné posilování koaličního potenciálu lidovců.

Podle Jiřího Pehe je program lidovců rozkročený přes střed. „V sociálně-ekonomických ohledech se přiklánějí k levicovým konceptům, avšak jejich společensko-kulturní zázemí je laděno konzervativně, a tedy pravicově. Na rozdíl od mnohých v tom nespatřuji jejich handicap, nýbrž výhodu,“ říká Jiří Pehe.

Ambicí Josefa Luxe, kterou po jeho smrti již nedokázal nikdo z jeho nástupců rozvinout, bylo učinit z křesťanských demokratů klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož není možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu. Taková konstelace pak samozřejmě posiluje jejich politický vliv uvnitř jakékoli potenciální koalice.

„Tato pozice středové strany lidovcům umožňuje hrát klíčovou roli v české politice, neboť jim umožňuje spoluvytvářet vlády a současně fungovat jako pojistka proti excesům a krajnostem. Nezapomínejme, že KDU-ČSL sehrála klíčovou roli při pádu druhé vlády Václava Klause nebo při rezignaci Stanislava Grosse. Přičemž obě tyto události hodnotím pozitivně: měli očistný efekt pro politiku obecně,“ říká o tradicích lidovecké politiky Jiří Pehe.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou partaj a pokusit se tak oslovit i městské, z povahy věci liberálnější voliče. Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Podle Lukáše Jelínka je tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Pohříchu se jim to ale doposud nepodařilo. V podstatě celé poslední desetiletí lidovce provázel stranický souboj dvou křídel, jehož průvodním znakem bylo časté střídání předsedů, pozornost zaměřená dovnitř strany a neochota pokračovat ve vizi Josefa Luxe učinit z KDU-ČSL stranu otevřenou, jež má potenciál přilákat nové voliče.

Odchod Josefa Luxe a krize identity

V září roku 1998 Josef Lux z důvodu těžké nemoci rezignoval na všechny politické funkce. Novým předsedou byl zvolen Jan Kasal. Jeho tehdejší soupeř o předsednickou funkci a současný předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda se stal prvním místopředsedou.

Tímto momentem počíná krize identity strany lidové, jejíž vrchol lze spatřovat ve volbě Jiřího Čunka předsedou strany.

Ani jeden z nástupců Josefa Luxe nedokázal uchopit a rozvinout jeho odkaz. Ani Kalousek, ani Svoboda, ani Kasal se nepokusili získat širší segmenty voličů pro Luxovu vizi budoucnosti lidovců, která spočívala spíše v bloku křesťanských a sociálních demokratů než v bloku křesťanských demokratů a liberálů.

„Zatímco Josef Lux si jednoznačně uvědomoval nutnost otevřít stranu městským voličům, nikdo z dalších předsedů strany se o nic podobného nepokusil. Nenašel k tomu odvahu. Lidovci tak promarnili možnost stát se silou, v jejíž potenciál právě Lux věřil. Od té doby se strana uzavírá a spoléhá pouze na své tradiční voličské jádro, které ale stárne a zmenšuje se,“ říká Jiří Pehe.

Tato krize identity vyústila ve stranický rozkol a vznik nového subjektu z bývalých dlouholetých politiků KDU-ČSL.

Vznik TOP 09: zatím nevyužitá příležitost

Momentem, který vypadal jako krutá rána, ale paradoxně by se mohl stát počátkem lepších lidoveckých časů, je vznik TOP 09 a odchod části stranické špičky z lidové strany. Mezery po odchodu Kalouskovců se totiž za čas mohou zacelit. Podle Lukáše Jelínka je koneckonců s podivem, že se s Kalouskem lidovci nebyli schopni vypořádat daleko dříve.

„Problém jménem Kalousek byl problém s politikem, jenž byl schopen být ve vládě neloajální vůči straně, kterou tam reprezentoval. Kalousek mnohokrát mluvil s despektem vůči některým politikům lidovců. Kalousek byl schopen krýt ve vládě záda Topolánkovi bez ohledu na program KDU-ČSL,“ soudí Lukáš Jelínek.

Podle Jelínka lidovcům výhledově odchod Miroslava Kalouska a jeho věrných prospěje. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce nikterak neohrozí. „Vznik TOP 09 lidovcům nevezme v podstatě žádné hlasy, neboť je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ říká Vladimíra Dvořáková.

Ostatně nebýt Karla Schwarzenberga, ikony, kterou si TOP 09 nese v čele průvodu, těžko by se mohla chlubit konzervativním peřím. Co je konzervativního na Kalouskovi? Parkanové? Šustrovi? Severovi? Bytostně, nikoli pouze rétorikou, je konzervativní a přitom lidovou stranou právě jen KDU-ČSL. A v tomto smyslu je nenahraditelná — podobně jako jinde v Evropě.

Možnosti a limity lidovců

Co tedy musí lidovci učinit, aby se jim podařilo znovunalézt identitu, jež jim bude terénem, jehož kultivace a rozvoj bude i pro budoucnost české politiky obohacující a plodná? Křesťanští demokraté jsou historicky vzato jedním z pilířů české politiky, jehož případná absence v české politice by byla jen stěží nahraditelná.

Hodnotový dialog křesťanských a sociálních demokratů je platforma, jež má potenciál učinit politiku i v 21. století nadějeplnou. Předpokladem toho ovšem je, že nedojde k marginalizaci lidovců u nás. Bylo by paradoxní, kdyby strana, jež je v Evropském parlamentu součástí nejpočetnější skupiny, ztratila v domácí sněmovně zastoupení.

Aby se to nestalo, bude nutné v blízké budoucností podstoupit riskantní krok: otevřít stranu liberálnějším voličům, a to navzdory riziku ztráty části tradičních katolických segmentů.

Kandidatura Jany Hybáškové je jistě míněna jako první krok takto formulovaného východiska pro lidoveckou budoucnost. Podle Lukáše Jelínka je její kandidatura jednoznačně pozitivním krokem. „Je to chytrý tah, v němž se lidovci pokoušejí sympaticky rozvzpomenout na praxi Josefa Luxe,“ míní Jelínek.

„Česká republika je v podstatě ateistický stát. Věková struktura členské základny KDU-ČSL se výrazně naklání ve prospěch těch dříve narozených. Pro stranu to nesmí znamenat, že se budou i nadále spoléhat na tyto stárnoucí skupiny svých tradičních voličů, nýbrž naopak to pro ně musí být signálem ke kroku, jenž vyjde vstříc novým politikům a liberálněji uvažujícím voličům,“ domnívá se politoložka Vladimíra Dvořáková.

A má pravdu, neboť historicky podmíněná struktura členské a voličské základny a její mentalita a kulturně i systémově limitovaný prostor možného působení rigidně katolické strany vedou k tomu, že se KDU-ČSL musí obávat o svou parlamentní budoucnost. Pro lidovce by z tohoto závěru měly plynout dva závěry: neprofilovat stranu úzce katolicky, nýbrž obecně křesťansky s akcentem na témata, jež mají potenciál zaujmout a přilákat i Vladimírou Dvořákovou zmíněné liberálnější městské voliče.

Současné vedení kolem Cyrila Svobody tento riskantní, avšak nutný krok nemá evidentně odvahu podstoupit. Pravdou je dokonce opak. Podle mediálního analytika působícího ve straně lidové Tomáše Zdechovského byla v březnu letošního roku rozhodnuta pouze jedna čtvrtina katolíků volit lidovce, zatímco v minulosti se toto číslo pohybovalo okolo čtyřiceti procent. „Cyril Svoboda nejen že stranu neotevřel širším segmentům společnosti, nýbrž stranu ještě více uzavřel i v katolickém prostředí samém,“ říká Tomáš Zdechovský.

„Navzdory tomu se podle našich šetření lidovci do Poslanecké sněmovny dostanou, když obdrží okolo šesti procent hlasů. Neboť pravdou je, že většina agentur zařazuje do svých předvolebních šetření i váhavé a nerozhodnuté voliče, což lidovce v jejich výsledcích znevýhodňuje, neboť oni disponují naopak pevným jádrem voličů. To je odlišuje například od Věcí veřejných, které pevné, natož tradiční jádro voličů nemají vůbec a veškerou podporu jim naopak deklarují voliči váhající a přelétaví, jejichž podpora by se přísně vzato do výsledků předvolebních průzkumů neměla promítnout,“ říká analytik Zdechovský.

I pokud by se nakonec lidovci přece jen přes pětiprocentní hranici nedostali, podle Vladimíry Dvořákové by to neznamenalo jejich trvalou marginalizaci. „Naopak, strana by mohla projít obrodou a očistou,“ uvažuje Dvořáková.

Lidovcům by to možná umožnilo znovu nalézt odkaz Josefa Luxe a stát se tak opět stranou, jež je schopná formulovat zásadní témata současnosti, jež akcentuje sociální problematiku, je spojencem občanské společnosti a je schopná principiální kritiky neoliberálů.

Současné vedení KDU-ČSL takovou roli evidentně nehraje — a je to škoda. Pro lidovce, ale především pro českou politiku a českou společnost.

    Diskuse
    May 8, 2010 v 8.44
    Nejprve pár faktických poznámek:

    V perexu článku, který asi nemá na svědomí autor, je řeč o "obnově československé státnosti r. 1918." Kdy předtím podle původce těchto slov existovala československá státnost? Pak tamtéž: Tato strana neměla od r. 1918 reálný vliv na celostátní politiku v létech 1948 - 1989. Její dekorativní zastoupení v tehdejším Národním a pak Federálním shromáždění nebyl reálný vliv na celostátní politiku. Krom toho tato strana nebyla zastoupena v Pithartově české vládě 1990 - 1992, v Tošovského vládě r. 1998, vládně zastoupena nebyla v době oposmlouvy 1998 - 2002 a není zastoupena v současné vládě, ale pokud za vliv označíme opoziční roli ve sněmovně, tak aspoň tu od r. 1990 vždy měla.

    V článku samém se o Česku mluví jako o ateistickém státě. Stát je podle ústavního řádu k náboženství a ateismu neutrální. Ale ani o obyvatelstvu nelze říct, že je ateistické. Žádný výzkum to nepotvrzuje. 60% obyvatel je bez vyznání, o 10% nevíme, protože se odmítá vyslovit a zbytek se hlásí k náboženství. V průzkumech na vzorcích obyvatel se k ateismu, tedy k odmítnutí transcedence hlásí od 10 do 23% obyvatel, v závislosti na přesném znění položené otázky.

    Na Islandu podle spolehlivých zdrojů, jako je Eurobarometr nebo zveřejněná zpráva CIA, blíží počet lidí, kteří se hlásí k nějaké náboženské příslušnosti pohybuje kolem 90%, počet ateistů činí 11%. Klesá počet lidí věřících v křesťanském smyslu (v osobního Boha) a prudce roste počet příslušníků mimokřesťanských náboženství, např. germánského "pohanství" a také buddhismu (jako skoro všude na Západě). Takže srovnání Islandu s Českem nebylo na místě. Údaje blízké Česku jsou v Estonsku a v Nizozemsku.

    K záměru článku samotného souhlas:

    Bylo by velmi žádoucí se tato reálně středová strana dostala do sněmovny. Nesmíme ovšem zapomenout, že v senátu je tak či tak. A jistě by bylo v tom případě vítáno, aby byla součástí nějaké budoucí vlády v koalici s předpokládaným vítězem voleb, s ČSSD. Prohlášení o takovém záměru sotva můžeme čekat před volbami. Současný koaliční potenciál této strany je mocný. Jsem o něco optimističtější vůči autorovi článku a domnívám se, že k akcentování sociální problematiky a ke kritice neoliberálů je blízko, zastává např. program sociálně-tržní ekonomiky. Některá její hlasování ve sněmovně to ukazují. O jejím spojenectví s občanskou společnosti nemám jednoznačně jasno.


    JP
    May 8, 2010 v 10.11
    Oprava v perexu
    Obnova československé státnosti byl skutečně můj krajně nešťastný obrat, a opravil jsem to, aby to dávalo smysl; díky.

    Vlivem se míní zastoupení v celostátní parlamentní politice. Byť byla údobí, kdy měli jen formální či zcela minimální vliv, vždy nějaký byl.

    Vráťa není nyní u počítače, ale údaj o Islandu čerpal ze své diplomové práce. Předpokládám, že se k tomu vysloví, až se dostane k počítači podrobněji.

    Smysl nic z toho snad nemění.
    May 8, 2010 v 16.39
    Politologická úvaha o minulé a možné budoucí roli lidovců a jejich žádoucím návratu ke zdravým kořenům se mými věcnými připomínkami nemění.
    May 8, 2010 v 20.48
    Pane Štampachu,

    děkuju za upřesnění.

    Byl jsem mimo domov, na návštěvě u rodičů, shodou okolností jen pár kilometrů od obce Hemže, kde je pohřben Josef Lux a z jejíž sousední vesnice pochází polovina mé rodiny. Krom jiného jsem dnes detailně pročítal volební kandidátky na Pardubicku, tu lidoveckou obzvlášť pečlivě. Asi to víte: Věra Luxová kandiduje z druhého místa.

    Proto píšu až teď.

    Reagovat budu v bodech:

    1) K České republice jako ateistickému státu: máte pravdu, tento termín není nejpřesnější. Jádrem analýzy je okolnost, že se KDU-ČSL se pohybuje v terénu, který charakterizují "dalekosáhlé a hluboké sekularizační procesy a celková tendence české společnosti k odnáboženštění, jež se projevuje tím, že podstatná většina lidí (více než dvě třetiny) se neidentifikují s žádnou formou náboženského vyznání. Vzniká zde rozsáhlý "nábožensky prázdný" prostor, který významným způsobem limituje podmínky, v nichž se náboženské, resp. náboženstvím motivované a inspirované zájmy realizují.

    (...)

    Sekularizační procesy nepochybně probíhají v dalších evropských zemích a oslabování křesťanství jako východiska hodnotových orientací a zdroje sociálního a politického jednání jsou doloženy i v jiných evropských společnostech. Česká republika proto není "zvláštní případ" sekularizace z hlediska tendence, protože ta je pro evropský kulturní prostor ohraničený původně převážně katolickými a protestantskými zeměmi shodná. Česká společnost je ale zvláštní případ, pokud jde o dynamiku a dosavadní výsledky těchto procesů." (Petr Fiala: Laboratoř sekularizace, s. 153)

    To je situace, jež by měla být křesťanským demokratům výzvou k podstoupení kroku, o němž v textu píšu jako o riskantním, avšak pravděpodobně nutným k jejich budoucí parlamentní přítomnosti.

    2) Vláda je u nás zodpovědná Poslanecké sněmovně, tudíž pokud tu mluvím o ztrátě vlivu na celostátní politiku, je tím myšlena exekutiva. Zastoupení v Senátu je v této věci druhořadé.

    3) A konečně k Islandu: jsem si jistý, kdo je autorem výroku, který jsem použil. Nicméně se mi nedaří dohledat primární zdroj, tudíž jej nebudu uvádět. V každém případě veřte, že jsem si to nevymyslel. Nicméně možná je ten údaj zastaralý a nebo pochází z šetření, jež používá jinou metodiku výzkumu a jiné indikátory měřící subjektivně pociťovaný stupeň religiozity respondentů, než Vámi uváděné. Nevím.

    Ostatně dle mnohých i mého mínění osobní víru lze jen s těží měřit sociologicky.

    4) Pro zajímavost: Jak jsem pátral po tom pramenu tohoto výroku, našel jsem toto například: Evangelické křesťanské strany představovaly v severských zemích jednu z tradičních, byť často marginálních, partají. "Prosadily se ve všech skandinávských zemích s výjimkou Islandu." (Maxmilián Strmiska a kol.: Politické strany moderní Evropy, s. 179)

    Zajimavé, na Islandu skutečně nikdy nepůsobila žádná relevantní křesťanská strana. Takových zemí v Evropě moc nenajdeme. To však samozřejmě nemusí souviset se stupněm religiozity či případným ateismem, neboť Island a islandská politika jsou pravděpodobně v mnoha aspektech specifickým případem nesrovnatelným s vývojem politiky jinde v Evropě.

    V každém případě Vám děkuju za reakci.



    Díky za výborný text, k otázce víry v ČR ještě jen upozorňuji na knihu Jána Mišoviče Víra v dějinách zemí koruny české (SLON, 2001), kde je publikována a komentována řada souhrnných výzkumů z první polistopadové dekády, které ukazují, že obyvatelstvo ve své většině není nevěřící, naopak počet lidí,kteří věří nebo připouští boží existenci mělo v celé dekádě kolísavý nárůst, od roku 1993 se jako nevěřící definovo 42 - 45 % občanů, naopak jako věřící či připouštějící boží existenci se definovalo v souhrnu vždy více než 50%, z toho jako věřící vždy kolem 20% (str. 127), horší to bylo s důvěrou k církvím, která se v této dekádě pohybovala mezi 30 a 40%, zatímco nedůvěra mezi 50 a 60 % (ostatní do 100% nevěděli) (str. 138).
    Obecně si myslím, že lidé hlásící se k víře mohou hledat v politice více principiality. Tomu vychází vstříc "vypočitatelné strany" - strany s dlouhou historickou zkušeností, velkou členskou základnou a jejím vlivem na celek politiky, kam KDU-ČSL určitě patří - stejně tak ČSSD a vlastně i ODS (která si akorát v předvolebním čase půjčuje na pár měsíců sociální témata). Píšete, že "Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost" - při podrobnějším pohledu se mi ale jeví, že už tím začala očista Lidovců, kteří se stali o to více volitelnější stranou.
    May 9, 2010 v 21.52
    Ano, ano, Kalousek zafungoval spolehlivě :-)
    May 10, 2010 v 19.38
    Několik upřesňujících poznámek ;-)
    Tedy předně: Ten článek je celkově nadprůměrně dobrý. Málokdy a málokdo se pustí do skutečně odargumentované analýzy KDU-ČSL. Většinou je to snadný fackovací panák.

    K problému "českého ateismu" už podstatné napsal Ivan O. Štampach. Správně by ta pasáž měla znít třeba takhle:
    "Problémem lidovců je, že se pohybují v podstatě v církvím nenakloněném prostředí (pravidelně kolem 65% nedůvěry) a že jsou současně stále chápáni jako politický zástupce katolické církve."

    Dobře je i popsáno, mezi jakou Skyllou a Charybdou se lidovci pohybují: To, kvůli čemu je chtějí volit tradiční voliči (tedy zejména moravští katoličtí důchodci), je právě to, kvůli čemu je "ani náhodou" nechtějí volit ostatní.

    A teď k oněm upřesněním:
    1) Není pravda, že by se Cyril Svoboda - a dokonce i Miroslav Kalousek - nepokoušeli stranu "otevřít" netradičnímu segmentu voličů. Cyril Svoboda vždycky inklinoval k tomu zapojovat lidi ze sféry občanské společnosti - narážel ovšem na to, že po prvním úspěšném "kole" (Petr Pithart, Zuzana Roithová, Pavel Tigrid) s nástupem Miroslava Kalouska ztratila KDU-ČSL pro tyto lidi věrohodnost. A Miroslav Kalousek se naopak snažil najít spojence v komerční a vůbec ekonomické sféře a rovněž v budoucí jasné inklinaci doprava. Tím ostatně vyděsil tradiční lidovecké voliče - a ti to KDU-ČSL ve volbách 2006 spočítali (viz dále)

    2) Není dostatečně zdůrazněno, že ještě větší zradou na principech a stylu politiky lidovců, než volba Václava Klause prezidentem hlasy významné části lidoveckých zastupitelů byla volba Miroslava Kalouska do čela strany v roce 2003. Tam se totiž definitivně startuje ona hrozná krize identity, která vrcholila v době předsedování Jiřího Čunka.

    3) Zcela mimo realitu jsou ovšem příspěvky "analytika" Tomáše Zdechovského. Rozhodně jeho tvrzení o 40% katolíků v dřívějších dobách, kteří volí KDU-ČSL, neodpovídá skutečnosti. Kdyby tomu tak bylo, tak by KDU-ČSL pod Josefem Luxem neměla svých 6 až 7%, ale třikrát víc.
    A v posledních volbách, jsou dva výzkumy (SC&C a CVVM), které ukazují něco úplně jiného:
    a) KDU-ČSL volí skoro jen katolíci (98%),
    ale b) největší část katolíků (34%) volilo ČSSD, pak ODS (27%), pak teprve KDU-ČSL (17%), KSČM (11%), Zelené (5%) a ostatní (5%).
    Také by mě zajímalo, odkud čerpá podklady pro svoje tvrzení, že Cyril Svoboda "uzavřel ještě víc v katolickém prostředí". Tomáš Zdechovský byl dost dlouho v úzkém týmu jeho poradců - a nevím o tom, že by kdykoliv tuhle svou myšlenku uplatnil.
    Cyrilovi jistě velmi v katolickém prostředí ublížil jeho spor s mafií právníků, kteří zneužívají situaci opuštěných lidí, aby z nich vymámili závěti, z nichž pak profitují - a maskují to chytře odkazem části dědictví na bohulibé účely. Takže pak to dopadne z hlediska veřejnosti, že se předseda KDU-ČSL zbláznil (či konečně prokázal své skutečně bezcharakterní jádro) a chce Charitě vyrvat dům, pro pacienty.

    4) Chybně se též vyčítá současnému vedení KDU-ČSL "nedostatek odvahy" stranu otevřít liberálnějším voličům. Cožpak smlouva o strategické spolupráci s EDS Jany Hybáškové není krokem, k němuž se ani Josef Lux neodhodlal. Chyba je, že zatím tento krok, který naopak muselo (a dosud musí) současné vedení a Cyril Svoboda v prvé řadě obhajovat vůči členské základně, nenese voličsky vůbec žádný benefit. Tedy že ze strany těchto potenciálních voličů je odpovědí chladná lhostejnost.
    To souvisí s dlouhodobým problémem KDU-ČSL: prakticky neexistují veřejně známé osobnosti, které by ochotně deklarovali svou podporu této straně. Že se různé celebrity lísají k ODS či ČSSD, celkem nepřekapuje. Ale kupříkladu i "slabí" zelení jsou halasně podporováni skvadrou známých osobností na čele s Václavem Havlem - a ekonomové Tomáš Sedláček a Miroslav Zámečník se nestydí angažovat ve jménu zelených. Tohle se vůči lidovcům prostě "nenosí" - a to platilo i v éře Josefa Luxe (vím to dobře - byl jsem blízko jemu, stejně jako Cyrilu Svobodovi).