Sobotkova vláda: důvody soudržnosti

V české politice nelze skoro nic s jistotou předvídat, předčasný pád vlády hrozí ovšem neustále. Pokud se mu Sobotkova vláda vyhne, mohla by udělat více reforem než vlády, které se reformami zaklínaly.

Koaliční vláda Bohuslava Sobotky nebyla ještě ani ustavena a česká média se už předháněla v tipování, kdy padne. Možná není divu.

Zkušenosti z minulých let totiž nedávají příliš důvodů k optimismu, pokud jde o soudržnost vládních koalic bez ohledu na to, zda začínaly jen s těsnou většinou poskytnutou přeběhlíky, jak tomu bylo v případě druhé Topolánkovy vlády, nebo s největší většinou v dějinách České republiky, kterou měla při svém ustavení v roce 2010 vláda Petra Nečase.

Nemá samozřejmě smysl hádat z křišťálové koule, protože v české politice nelze skoro nic s jistotou předvídat. Je to politicky nestandardní „postkomunistické“ prostředí, prošpikované korupcí, takže se nelze divit, že většina vlád padla v posledních letech předčasně na základě „kostlivců“, kteří se najednou vyvalili z nějaké, bůhví kým záměrně otevřené skříně.

Na základě skandálu s financováním Občanské demokratické strany padla druhá vláda Václava Klause v roce 1997. Vláda Stanislava Grosse padla v roce 2005 kvůli podivnému financování jeho bytu.

Druhá vláda Mirka Topolánka se poroučela, když se provalilo, že se jeho pravá ruka Marek Dalík pokoušel zabránit odvysílání televizní reportáže o odsouzeném exposlanci za ČSSD Petru Wolfovi. A vláda Petra Nečase skončila, když vypukla aféra s premiérovou pravou rukou a milenkou v jedné osobě, Janou Nagyovou.

Vlády se kvůli podobným věcem samozřejmě poroučejí čas od času i v zavedenějších demokraciích, než je ta naše, ale frekvence takových politických karambolů u nás je značně neobvyklá. Mechanismus těchto afér navíc naznačuje, že za politickou scénou existují skupiny, jež mají přístup k informacím, které, pokud jsou pouštěny v pravý čas a správně dávkovány, vyvolávají politické krize.

K tomu všemu existuje dlouhodobě napětí mezi vládami a prezidenty, kteří vládní nestabilitu občas aktivně rozfoukávají nebo dokonce režírují.

Toto vše je nezbytné zmínit proto, že než se pustíme do třeba jen částečně optimistických předpovědí ohledně Sobotkovy vlády, musíme připustit, že ani v případě Sobotky a jeho spojenců nevíme, zda někdo nemá kompromitující informace, o kterých zatím nevíme. I tak stojí za to, pokusit se o výhled opačný, než na jaký jsme zvyklý z hlavního proudu médií, která automaticky předpokládají, že to špatně dopadne i s touto vládou.

Střízlivý program

Prvním důvodem, proč by vláda mohla přežít buď celé volební období nebo jeho většinu je koaliční program. Je to poměrně slušně a střídmě vyjednaný kompromis, který na rozdíl od vlád minulých nechce zavádět zásadní „reformy“.

V Česku by se dalo mluvit o jakémsi „prokletí reforem“. Všechny vlády, které přicházely po roce 1989, slibovaly „zásadní“ reformy. Ze začátku, kdy bylo cílem vytvořit tržní hospodářství a demokratický politický systém, to bylo pochopitelné. Později se ovšem z „reforem“ stala mantra. Často bez reálného obsahu, často také ale mantra, za níž se skrývaly nějaké jiné cíle, jak jsme to viděli v řadě kroků Nečasovy vlády.

Sobotkova vláda žádné zásadní reformy neslibuje, její největší ambicí je „rekonstrukce“ státu. Ta sestává z řady různých kroků, které, pokud by se z větší části uskutečnily, by dohromady znamenaly možná největší změnu od ranných devadesátých let, protože největším problémem současného Česka je nefunkční stát. „Rekonstrukce“ státu přitom může uspět už proto, že problémy, jimž český stát čelí, byly v posledních letech dobře popsány i občanskou společností, která také nabízí řadu řešení.

Pravicová média i opozice budou samozřejmě tvrdit, že Sobotkova vláda slibuje řadu opatření, která zatíží státní rozpočet, aniž by byla záruka, že vláda bude mít na svoje sliby dost peněz. Ale i v tomto ohledu zůstala koalice při svých vyjednáváních při zemi, když se dohodla, že zkusí v prvním roce najít rezervy bez zvyšování daní, a pokud se to nepodaří, sedne si za rok nad otázkou zvýšení daní k jednacímu stolu.

Vzestup politika Sobotky
Druhým důležitým důvodem, proč vláda může uspět, je impozantní politické představení Bohuslava Sobotky od okamžiku, kdy se ho po volbách pokusila svrhnout skupinka „zemanovců“ ve vedení strany. Sobotkovu politickou kariéru zachránila tak trochu náhoda, tedy neuvěřitelný amatérismus a arogance pučistů, ale ne každý politik by dokázal takovou přihrávku dobře zpracovat, použijeme-li sportovní terminologie.
Sobotka ale od okamžiku, kdy se mu podařilo revoltu v ČSSD potlačit, politicky jen roste. V posledních několika měsících neudělal taktickou chybu, a prezidenta Zemana, který ho v pozici premiéra dozajista nechtěl, takříkajíc „přehrál“. To samozřejmě může být na jedné straně zdrojem nestability, protože Zeman se s porážkami zásadně nesmiřuje, ale na straně druhé je to dokladem, že na české politické scéně vyrostl v Sobotkovi silný politický hráč.

Ukázal to přitom nejen ve vztahu k Zemanovi, ale také v jednáních s koaličními partnery. Uspokojit ambice i a krotit vystupování Andreje Babiše bez toho, aby protihráč nevypadal tak, že dělá nemístné ústupky, by nebyl lehký úkol pro nikoho, Sobotka to zatím ale docela dobře zvládl.

Tím, že Sobotka dokázal usednout v křesle premiéra, také významně dál posílil svoji pozici v ČSSD. Ti, kdo se těšili, že Zemanovi příznivci jen vyčkávají a Sobotku si „podají“ na příštím sjezdu ČSSD, se budou muset připravit na to, že strany, které stojí v čele vlády, svrhávají svoje předsedy a premiéry v jedné osobě jen velmi ojediněle.

Babiš rozdělující a spojující

Třetím důvodem možného úspěchu vlády je paradoxně Andrej Babiš. Amorfní podstata a nevyzpytatelnost jeho hnutí ANO je sice na jedné straně zcela správně často zmiňována jako riziko pro vládní koalici, na straně druhé je Babiš člověkem, který není zvyklý prohrávat. Když už ho výsledky voleb donutily přijmout vládní odpovědnost, bude chtít uspět.

Nevyzpytatelnost hnutí ANO může přinést mnohá překvapení. Foto vlada.cz

Jinými slovy Babiš svázal svoji politickou budoucnost s vládou Bohuslava Sobotky, a jistě si dokáže spočítat, že případný neúspěch vlády bude i jeho neúspěchem. Nadále sice rád vystupuje jako představitel „apolitického“ hnutí nespokojených občanů, jenže z ANO se stalo politické hnutí přinejmenším v okamžiku, kdy vstoupilo do vlády.
Pokud se Babiš bude snažit opakovat to, co předváděl Vít Bárta a jeho Věci veřejné v Nečasově vládě, doplatí na to úplně stejně. Veřejnost očekává od vlády jednotu, nemá ráda, když se jedna strana snaží ostatní přechytračit tak, že se chová, jako by ve vládě byla i nebyla.

Babiš bude také muset změnit svůj slovník. Hrát si ve funkci ministra financí na jakéhosi „nestranického“ disidenta, který z údajné pozice „občana“ často semele v jedné větě vše, co ho napadne, nebude produktivní. Lidé nechtějí ve funkci ministra financí nespokojeného občana, chtějí kompetentního politika.

Obavy z prezidenta
Posledním důležitým důvodem pro soudržnost vlády je paradoxně chování prezidenta, který může být, nahlížen z jiného úhlu, viděn i jako největší nebezpečí pro vládu. Po zkušenostech, které politické strany učinily se Zemanem i jeho svéráznými interpretacemi Ústavy, budou velmi opatrné, aby Zemana nepustily takříkajíc zpátky do hry.

Prezident je ústavně silný především v okamžicích, kdy se tvoří nová vláda. Zatímco po volbách, které rozdaly karty, je pro něj těžké nerespektovat výsledky i politickou vůli nějaké nově vznikající koalice, padne-li vláda mezi volbami, stává se do značné míry pánem situace, jak předvedl v loňském roce.

Nejen Sobotkova vláda, ale i opozice, si toho budou bezpochyby vědomy. Sobotkovi přitom hraje do karet, že se po volbách stal i pro opozici jakousi hlavní hrází proti Zemanově prezidentské svévoli, po svém jmenování i hrází ústavní.

Zemanovo funkční období skončí na začátku roku 2018, funkční období vlády, pokud se nerozpadne, na konci roku 2017. Nelze samozřejmě vyloučit, že někdo jako Babiš propadne iluzi, že by ze správně zrežírovaného, správně načasovaného pádu vlády mohl ve spolupráci s prezidentem vytěžit, ale spíše se dá předpokládat, že si straničtí politici uvědomí, že Zeman v případě pádu vlády opět rozmetá celé stranické pole, a bude si dělat víceméně, co chce.

Sobotkova vláda má tedy celou řadu důvodů držet pospolu. Analytikům zvyklým na „reformní“ rétoriku vlád minulých se samozřejmě nelze divit, když mluví o této vládě jako o údržbářské, apod. Skutečností je, že kdyby vláda vydržela celé volební období a postupně jen „opravila“ většinu z toho, co u nás, i zásluhou vlád minulých, zcela zbytečně nefunguje, může být nakonec docela úspěšná.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.