Lidská práce včera, dnes a především zítra

Práce je neodmyslitelně spjata s morálním řádem uplatňovaným v celé společnosti. Jeho hlavním mottem musí být starost o druhého. Pouze na takovém základě je možné vyrovnávat disproporce, jež přináší nestejnost postavení i životních cest.

Až budeme jednou sčítat ztráty světového liberálního řádění, náš seznam bude vedle mnoha jiných položek obsahovat také tu s názvem „práce“. Věřme, že v té chvíli budeme mít stále ještě možnost dávat náš svět do pořádku. Až přijde řada na práci, budeme ji znovu muset dát její původní smysl.

Nebude to úkol o nic snazší, než je vypořádání astronomických dluhů, záchrana životního prostředí, nastolení sociální spravedlnosti či odebrání střelných zbraní obyvatelstvu. Ona se totiž bez práce, jíž člověk přináší užitek všem, žádná změna k lepšímu neobejde.

Práce jako k úsilí o lepší příští
Práce ve své původní podobě, jako úsilí nutné k udržení života, vznikla - dle biblického vyprávění – ve chvíli, kdy Bůh vypověděl Adama a Evu z ráje. Evě dal bolesti při rození dětí a Adamovi úděl v podobě nikdy nekončícího obdělávání polí, která znovu a znovu zarůstají hložím. Pro úplnost nikoliv nepodstatnou doplňme, že Bůh, ač nerad, tím naplnil přání Adama a Evy žít ve světě, v němž rozhoduje člověk, nikoliv Bůh.

Mohlo by se zdát, že práce je jakýmsi Božím trestem za odmítnutí Boha člověkem, čímsi na způsob prokletí. Vždyť v ráji, v němž Adam s Evou žili do chvíle, než Boha zradili, práce ve smyslu nutnosti nebyla. Avšak Bůh neměl v úmyslu člověka za jeho přečin pouze trestat. Chtěl mu ukázat, že i ve světě, kde bude muset Boha hledat, může najít ztracenou cestu do ráje. Na cestě z ráje do ráje se však neobejde bez práce.

Duchovním smyslem práce – vedle jejího praktického určení, jímž je věčné shánění živobytí - je úsilí o konečné spočinutí v Boží blízkosti. Činorodé počínání prováděné způsobem, z něhož má Bůh radost, to je opravdová práce.

Práce, jak vidět, není věcí samou o sobě, není cílem, ale prostředkem. V sociálním učení katolické církve se v souvislosti s prací setkáváme s pojmem „společné určení statků“. Rozumíme tím, že vše, co lze nalézt v přírodě a je vhodné pro udržení lidského života, je dáno do užívání všem lidem. Člověku je přírodní bohatství svěřeno do péče jako dobrému hospodáři. Má s ním nakládat tak, aby přinášelo „obecné dobro“ (další základní pojem sociální nauky církve). Práce pak je oním nástrojem, jímž člověk nakládá se svěřenými statky.

Odtud je patrno, že nikdo nemůže za svůj nedotknutelný majetek považovat něco, co od základu nevytvořil. Tím mohou být snad nanejvýše věci. Pozemky, přírodní bohatství, energetické a vodní zdroje, to vše jsou statky určené všem. Jistěže mohou být tyto statky svěřeny do péče konkrétním lidem, ale vždy tak, aby byly užívány ku prospěchu všech a s vědomím dobrého hospodáře.

Přepjaté majetkové nároky popírají pravý smysl práce. Výdobytky práce si v takém případě osvojují výhradně vlastníci. Dospíváme tak k tomu, čeho jsme smutnými svědky právě dnes: kapitál a jeho akumulace nabývá vrchu nad prací. Neživý majetek, který může libovolně měnit vlastníka a lze jej všelijak směňovat, je postaven nad práci, jež je bytostně spjata s člověkem.

Práce, ať už děláme cokoliv, je prací jenom tehdy, odpovídá-li mravním nárokům, které stojí nad člověkem, a její plody slouží všem.

Práce v liberálním pojetí
Liberální myšlení je myšlení individualistické. Jeho definičním znakem je zproštění se závazků vůči celku. Liberalismus se snaží vysvléci z omezení, která na jedince klade stát svými zákony a církev svými mravními nároky.

Práce v liberálním pojetí je zbavena požadavku na užitek všem a přináší prospěch vybraným jedincům, respektive skupinám jedinců, dnes převážně korporacím. Tomu, kdo práci koná, už nepřísluší podíl z užitku, který z jeho práce mají všichni, ale protihodnota, o níž rozhoduje neosobní trh. Což není nic jiného, než – lakonicky řečeno – dohoda těch, kteří drží v rukou měšec. Trh, jak víme, je značně nevypočitatelný, zatímco životní náklady člověka práce jsou nemilosrdně vypočitatelné.

Podmínkou práce v liberálním prostředí zdaleka není její smysluplnost. Nemusí být prací dobrého hospodáře, ani prací ve smyslu péče o Zemi svěřenou člověku do užívání. Protože známé liberální maximum říká „starejte se každý o sebe a bude postaráno o všechny“ a nadto se ocitáme v prostředí posedlém směnou všeho na peníze, stává se tím nejdůležitějším na práci její finanční přínos.

Není divu, že za takových okolností, jsou nejlépe placené práce, které málokdy něco vytváří, avšak nejvíce úsilí spotřebují na „odklánění“ finančních prostředků. Jde velice často o spekulace, v lepším případě o práce zbytečné, které jen přináší další práci, nejčastěji o přisvojení si výdobytků práce jiných.

Žádné práce na tom snad nejsou hůře než práce manuální, práce v sociálních službách, práce učitelů, práce služebného zdravotnického personálu a obslužné práce vůbec. Prototypem hrdiny liberální ekonomiky pak je makléř na burze, který obratem ruky vydělá miliony, zatímco stavební dělník je nevydělá za celý život. A to za jeho dřinou stojí hotové domy, mosty, silnice.

Pracovnice v domově důchodců si za koupání, přebalování a krmení babiček a dědečků nepřijde za rok na to, nač si každý měsíc přijde kdejaký bankovní úředník za vymýšlení finančních produktů, jimiž přivede na mizinu svého bližního. Paní učitelka, která svým žákům vpašuje mezi bezduché vzdělávací programy pár zásad křesťanství, obdrží za své sisyfovské snažení zlomek toho, co provozovatel hracích automatů odnaproti.

Ohromný úpadek profesí vytvářejících hodnoty užitečné všem je důsledkem parazitování na lidech práce. Ale abychom nezůstali jen u práce fyzické. Nezaměstnanost a nezaměstnatelnost lidí s vysokoškolským vzděláním je jedním z mnoha důsledků podnikání zaměřeného na co největší a nejrychlejší zisk. V něm není místa pro dlouhodobé koncepce ani pro vědu v pravém slova smyslu. Vědu, která jde za hranice „fachidiocie“ a zohledňuje komplexitu lidského počínání zahrnující vliv na životní prostředí, sociální dopady a mravní oprávněnost.

Práce v liberálním pojetí je tedy vším, jen ne službou všem, jak o ní uvažuje křesťanství. A už vůbec není dílem, jež pomáhá člověku na jeho cestě k Bohu.

Společné znaky
V dosavadních úvahách jsme se vyhýbali pojetí práce, jaké bývalo podstatnou součástí komunistické propagandy u nás. Nemělo by nás překvapovat, že při bližším pohledu na práci komunistickou a práci liberální – jakkoliv by se mohlo zdát, že se od sebe principiálně odlišují - objevíme nejednu shodu.

Obě nejsou určeny k dosažení dobra pro všechny. Práce liberální přesouvá své výtěžky k elitám („Schopnějším náleží řádná odměna; daně jsou trestem za úspěšnost.“) a práce komunistická je používána jako zbraň proti nepřátelům („Podívejte se na úspěchy našeho pracujícího lidu vedeného Komunistickou stranou Československa!“).

Obě jsou ve službách pokrokářství. Liberalismus i komunismus věří v ničím neomezenou inteligenci člověka. Jeho mimořádné schopnosti jej mají opravňovat k podmanění si přírody. Bůh, jak hlásá náboženský deismus, sice kdesi je, ale o činnost lidskou se nestará, a tak je vše dovoleno. Těmito slovy omlouvá svou dobyvačnost liberalismus. Ani komunistům meze stanovené náboženským řádem, zapovězení drancování Země, již Bůh svěřil člověku do péče, nic neříkají. Boha vyškrtli úplně a pak i zakázali.

Tam, kde liberalismus slibuje Růst růstu – přirozeně, že na základě práce těch, kteří pracují a nespekulují (o tom ovšem liberální média mlčí) – tam viděl komunismus vítězství pracujícího lidu (nic na tom, že výdobytky práce si užívala po schůzích vysedávající nomenklatura).

Komunismus je už delší dobu za námi a nic nemluví pro to, že by se měl vrátit. Nicméně pokrytectví, s nímž oslavoval práci, nikam nezmizelo. Po počátečních rozpacích, kdy jsme u nás v prvních letech (nebo jen měsících?) po listopadu 1989 chtěli věřit, že poctivou prací se lze daleko dopracovat, se komunistické pracovní pokrytectví proměnilo v adoraci kapitalistického spekulantství.

Hrdinou doby není ten, kdo pracuje, ale ten, kdo umí věci zaonačit tak, aby z toho měl největší přínos on, případně ti, kteří si jej za jeho vykutálenost platí.

Co s prací do budoucna
Není snad větší lži, než o tom, že není práce. Doslova opak je pravdou. Kam se člověk otočí, tam není ničeho více, než práce. Co všechno je potřeba natřít, uklidit, opravit, o kolik bychom mohli ulehčit život nemocným, stárnoucím, všelijak potřebným, co všechno neděláme a dělat bychom měli pro děti, jak děsivě vypadají opuštěné průmyslové areály, co je všude nepořádku, ohavnosti stavebních „děl“, jak zubožené je životní prostředí, co všechno se tupě dělá mašinami, které jeden problém odstraní a pět jich stvoří?

Nic nevyjadřuje naši krizi přesněji, než lež o nedostatku práce. Je jí opravdu dost a dost jí také vždy bude, jak to Bůh při vyhnání z ráje s těžkým srdcem sdělil Adamovi. Jenom té práce, za kterou se řádně platí, té je zoufale málo.

A tak, až budeme dávat náš svět do pořádku, budeme se znovu muset vrátit k práci užitečné a rozloučit se s prací předstíranou, zbytečnou až škodlivou. Tuším, že budeme muset na stejnou úroveň postavit všechny práce. Neboť všechny, jsou-li smysluplné, jsou také stejně potřebné. Křesťanství má pro to jeden příměr: pro Pána Boha nejsou důležité výsledky (zisk), ale dobrá vůle (užitečná práce).

Budeme muset pochopit, že každá práce má své stránky obtížnější a snazší, že jedno je vždy vykoupeno druhým. Práce kopáče je fyzicky velmi obtížná, avšak vyžaduje jen minimální odbornost. Lehkost duševní je zde vykoupena extrémní námahou manuální. Naproti tomu práce ve vývoji či výzkumu je fyzicky velmi lehká, zato vyžaduje hluboké znalosti a nekonečnou trpělivost.

Pro práci běžného úředníka není třeba pěstovat kreativní myšlení a znalost přírodních zákonů. Jeho práce je rovněž fyzicky nenamáhavá, avšak zdánlivá lehkost úředníkova bytí je vykoupena enormním stresem, sebekázní a strachem z chyby.

A ještě jeden příklad: šéfovské místo je sice obtíženo starostí o celek, zato je však oproštěno od úmornosti opakování, trápení, když se konkrétní dílo nedaří, od tlaku na výkon.

Mohli bychom pokračovat, vždy bychom však došli k témuž: jsou-li všechny práce potřebné a každá má své příjemné i nepříjemné stránky, není důvodu k různým odměnám. A to je ve společnosti, v níž manažer z horních pater má plat rovný pětisetnásobku platu řadového zaměstnance z přízemí, pramálo zkousnutelné.

Změnit smýšlení budou muset obě strany: ti, pro které je výhodný současný systém, v němž je nerovnost falešně vydávána za zásluhy, ale i ti, kteří na něj doplácejí. Vždyť i oni, vyšplhají-li se nahoru, na svou minulost rádi zapomenou a platovou nadřazenost vezmou rázem za svou.

Volání po rovnosti není stádností ani ořezáváním hlav vyčnívajícím, jak to pokaždé slýcháme z liberálního tábora. Je to požadavek ryze křesťanský. Máme-li milovat bližního svého, jak se máme smířit s tím, že mu není umožněno to, co nám? Máme snad být lhostejní k bídě a nedostatku našich bližních a těšit se z našeho nadbytku?

Nerovnost v odměně za práci, byla-li by velmi malá, zanedbatelná, by snad byla ještě snesitelná, ale co nerovnost velká, či dokonce zcela nesouměřitelná? Disproporce takových rozměrů vedou jen k dalšímu stupňování nerovností. Jejich výsledkem není nic jiného, než ovládnutí společnosti prostřednictvím vlastnictví majetku.

Přirozeně, že zdaleka ne každý člověk má stejné objektivní potřeby. Zdědí-li někdo třípodlažní dům, který nechce nechat chátrat, bude na tom jinak, než spokojená majitelka 2+1. Stará-li se někdo o postižené dítě a stárnoucí rodiče, těžko lze jeho výdaje srovnávat s bezdětným párem bez závazků k ostatním.

Práce, jak patrno ze zákonitostí platných pro její odměňování, tak z požadavku na její všeobecnou prospěšnost, je neodmyslitelně spjata s morálním řádem uplatňovaným v celé společnosti. Jeho hlavním mottem musí být starost o druhého. Pouze na takovém základě je možné vyrovnávat disproporce, jež přináší nestejnost postavení i životních cest.

Sociální stát do určité míry znamená - kromě přístupu ke vzdělání, lékařské péči a využívání sociálních služeb – i úsilí o nápravu nejkřiklavějších rozdílů v odměnách za práci. Fakt, že byl u nás téměř zrušen (i tak byla jeho úroveň nedostatečná) a v zemích evropského západu všelijak ořezán, je svědectvím o tom, že mu chyběly pevnější duchovní základy. Šlo v něm vesměs spíše o minimum sociálního smíru než o starost o blaho druhého. Spokojoval se více s maximem snesitelné nerovnosti, než aby usiloval o její minimum.

Se sociálním státem v pojetí, v jakém jej znají například v Rakousku, Německu, ve Skandinávii bude třeba počítat vždy. Avšak pro společnost, jež nemá produkovat nerovnosti, které ji vždy budou ohrožovat, je samotný sociální stát nedostatečný.

Cesta ven z naší krize nepovede přes mírnění následků nerovností, ale přes minimalizaci nerovností. Bez postavení práce na úroveň ctihodné služby, kterou člověk svou činností poskytuje všem svým bližním, to však nepůjde.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kudy k cíli? Neděle, 9.Února 2014, 12:03:14

Pane Vyleťale, především hluboké uznání za myšlenky, které jste ve svém textu vyjádřil. Není zde v podstatě nic, co by neodpovídalo i mým vlastním názorům a přesvědčením (a že takovýto zážitek bezvýhradné názorové identity je mi možno zažít jen velmi výjimečně).

Váš pohled na žádoucí uspořádání společnosti, jmenovitě v oblasti práce (a podílu na jejích výsledcích) se nemálo blíží pojetí Aristotela - totiž v tom smyslu, že je zapotřebí bránit přílišným excesům, v jednom i druhém směru. Tedy bránit jak přílišné chudobě, tak i přílišnému, nepřiměřenému bohatství.

Zásadním problémem ale zůstává, jak tohoto žádoucího stavu dosáhnout. Kapitalismus, to se nedá nic dělat, je stále ještě tím systémem, který dokáže ze všeho nejlépe všechny ekonomicky aktivní subjekty motivovat (respektive nutit a hnát) k co největšímu výkonu. A je to právě touha po bohatství (a to zdaleka ne jenom u těch "dravců nahoře", ale i "dolního lidu"), která je neustále běžícím motorem současné ekonomiky. Jak a čím tento motivační systém nahradit?

Vy píšete o "morálním řádu uplatňovaném v celé společnosti. Jeho hlavním mottem musí být starost o druhého" - ano, nějak tak by to opravdu m u s e l o vypadat, kdyby se mělo dosáhnout onoho ideálního respektive žádoucího stavu. Ale otázka je právě ta, jak onen motivační systém čiré finanční motivace nahradit, zatlačit do pozadí právě tímto "morálním řádem". Lze asi sotva doufat, že něco takového půjde nějak jednoduše, přirozenou cestou.

Zmíněný Aristoteles sázel hodně na cílenou výchovu člověka. Ovšem, přes veškerou svou jasnozřivost (mnohé jeho myšlenky jsou neuvěřitelně aktuální podnes), on přece jenom žil ještě v době v podstatě agrární, statické ekonomiky. Kdy ještě bylo relativně snadno možné tuto spirálu neustálého růstu bohatství omezit. (Například, v antické době bylo v některých oligarchiích přímo zákonem zakázáno, nabývat dalšího majetku!!)

Ovšem, situace je podstatně jiná dnes, kdy celý tento koloběh a kolotoč peněz je spojen nikoli jenom s nárůstem čistě osobního bohatství, nýbrž kde on zároveň plní funkci doslova k r e v n í h o o b ě h u celé ekonomiky! - Tohle je ostatně jediný bod, kdy zaujímám poněkud odlišný názor od Vašeho: všechny ty bankovně-finanční spekulace, které se napohled jeví jenom zcela prázdnými, žádné reálné hodnoty nevytvářejícími formami "dělání peněz", ty přece jenom v moderní ekonomice stále ještě hrají určitou pozitivní funkci, totiž tím že disponibilní finanční prostředky přelévají a aktivují právě do těch lokalit, kde je to právě z hlediska ekonomiky nejefektivnější. - To platí ovšem jenom z celkového hlediska, v jednotlivých případech se tyto spekulace samozřejmě mohou kdykoli projevit jako spekulační bublina, jako ničitel peněz. Ale, právě zkušenost s "reálným socialismem" a s jeho skomírající centrálně řízenou ekonomikou nám ukazuje, jak velice problematické je, tento stále ještě v podstatě spontánní systém řízení ekonomiky "zdola" (tedy i přes tu burzu) chtít nahradit řízením "shora", byť i s ušlechtilou snahou prosadit "celospolečenské zájmy".

Takže, pane Vyleťale, jak řečeno co se týká Vámi vytčených cílů a priorit, v tom ohledu jsem s Vámi zcela totožného názoru; ale co se reálných možností týče, jak tohoto žádoucího stavu dosáhnout, v tomto ohledu se obávám, že ta cesta k cíli bude ještě velice, velice dlouhá a složitá. A jenom nějakou "křesťanskou morálkou" onen systém kapitalisticko-tržní motivace asi jen tak snadno nahradit možné nebude...

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Tudy k cíli ... Neděle, 9.Února 2014, 14:32:49

Vážený pane Poláčku,
moc děkuji za Vaši reakci. S dovolením odpovím krátce.

Kapitalistická tržní motivace nefunguje. O čem jiném svědčí gigantické státní dluhy tzv. nejvyspělejších zemí, rostoucí chudoba tamtéž, či statistické údaje o tom, že pár nejbohatších jedinců vlastní víc, než půlka afrického kontinentu atd.? Co dokládají země třetího světa zpustošené kolonialismem a dále vysávané kapitalisticko – tržní motivací? Mohli bychom pokračovat; a to ještě nevíme, co nás čeká.

Nevěřím, že nás spasí nějaký lepší „systém“, že někdo přijde se zázračným receptem na spokojený život pro všechny, jak se to očekávalo od filosofů, nevěřím na nějakou dokonalou administraci. Nic takového nepřijde.

Na co věřím, je, láska člověka k člověku. Nemyslím si, že ji nejsme schopni. Rozhodně je ji schopno minimálně tzv. kritické množství lidí – ti ostatní se rádi přidají.

Věřím v dobro v člověku. Jenže k tomu, aby vydalo své plody, musí člověk žít v lásce s tím, kdo jej stvořil. S Pánem Bohem. Znamená to – v našich zeměpisných šířkách – společnost uspořádanou podle křesťanského řádu. A to zase znamená křesťanství do škol, do veřejného prostoru, atd.

To je to řešení. Člověk dobrovolně a z vlastního přesvědčení pracující pro dobré dílo Boží a tím pro to nejlepší, čeho se člověku může dostat.

S pozdravem a přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

pěkně napsáno Neděle, 9.Února 2014, 16:46:31

Děkuji pane Vyleťale za další přemýšlivý text, upomínající na to, co se snadno ztrácí v každodenním šrumci, anebo v mnoha příliš složitých úvahách: totiž že za každou prací se musíme učit vidět nikoli peníze, ale především bližního svého, a že smysl práce nelze poměřovat žádnou kolekcí zboží, nýbrž celkem všehomíra - a dodal bych: při vědomí toho, že z tohoto celku každý vnímáme jen určitý výsek, který známe a kterému rozumíme.

Též přeji vše dobré!

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Pane Poláčku Neděle, 9.Února 2014, 17:27:3

píšete o potřebě motivačního systému, já si ale říkám, jestli právě někde zde není zakopán onen pes: proč si na sebe neustále plést nějaké biče, které nás mají popohánět?

Řekněte mi, znáte někoho, kdo by po něčem takovém z hloubi duše toužit? Aby byl popoháněn nějakým, jakkoli sofistikovaným, motivačním systémem? A pokud přesto někdo po něčem takovém touží, vyjadřuje tím spíše prázdnotu vlastní, popřípadě své, nepříliš dobré, mínění o ostatních lidech?

Já přeci ani za mák netoužím, aby lidé byli prázdní, a aby je v té prázdnotě udržoval nějaký motivační systém! A proto prostě nemohu za výchozí axiom přijmout to, že vynalézat a ladit takovýto systém má nějaký ospravedlnitelný smysl.

Přečtěte si třeba Debordovu Společnost spektáklu, tam se píše, že základem fungování kapitalismu je udržovat společnost ve všeobecné chudobě. Bez ní totiž finanční pobídky nefungují. Proč bych přeci jinak dělal práci, kterou považuji za nesmyslnou, nespravedlivou, nedobře oceněnou apod. než proto, že jinou cestu nevidím?

Cestu ven z kapitalismu je tedy třeba hledat přinejmenším po dvou liniích: jednak usilovat o skutečné vymýcení chudoby (a chápejme prosím tento pojem zeširoka) a pak taky otevírat oči: ukazovat, že vždy existují další cesty, a to i když nám je převládající systém lakuje na černo, odsouvá je na okraj, hlasitě o nich mlčí, anebo nám před ně staví překážky, které mají především zakrýt to, že vůbec existují.

Abych ale taky trochu pošťouchnul pana Vyleťala:

Boha chápu především utilitárně - a toho křesťanského obzvláště - jako potřebného především pro duše bloudící a pro ovečky a beránky Boží. On i ten křesťanský řád totiž může být pěkný zlořád! Před snahou šířit křesťantví do škol a veřeného prostoru bych se proto rozhodně měl na pozoru.

Rozdílnost našich východisek mi však nebrání zcela souhlasit s tím, co lze považovat na určitou morální maximu (na níž ale rozhodně nemá patent křesťanství), totiž: dobrovolně a z vlastního přesvědčení pracovat pro to, co nazýváte dobrým dílem Božím ;-).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Láska k člověku kontra kapitalismus Pondělí, 10.Února 2014, 22:49:4

Pane Vyleťale, tu otázku ohledně vztahu mezi morálkou a mezi systémovou změnou jsme v minulosti diskutovali na různých místech (byl jste tam myslím také přítomen).

Celkově myslím nakonec převážil názor, že jestliže se opravdu chceme dožít nějaké po lidské stránce lepší, humánnější společnosti, že je zapotřebí obojího - jak hluboké systémové změny, tak ale i zásadní proměny v lidském myšlení, cítění, nazírání. Jinými slovy, v prioritě hodnot.

Z těchto dvou nezbytných komponent vidět jenom jednu jedinou, to je prostě příliš málo.
Zastánci jenom a pouze "revoluční" změny, ti stále spoléhají na jakýsi automatismus, že zcela postačí změnit systém (ekonomický, politický), a že ten kýžený "dobrý svět" pak už tak nějak přijde sám sebou.
Jak to dopadá v takových případech, jsme v ještě stále historicky nedávné době zažili s příkladem komunismu. Napřed se provedla revoluce - a potom se zoufale a křečovitě hledal nějaký nový "komunistický člověk", který by ten ideální komunistický svět měl vytvořit.

Ovšem, náprotivný pohled trpí v podstatě tím samým idealismem. Jenom se pokoušet "umravnit člověka", aniž by se zásadně změnily reálné, objektivně n e m r a v n é podmínky jeho existence - ne, to opravdu nemůže fungovat. Vždyť přece, křesťanská morálka se snaží působit na lidskou mysl už po dvě tisíciletí - bylo by zcela zaslepené popírat, že přitom dosáhla velmi pozitivních úspěchů, ale: dokázala snad tato morálka zabránit vzniku kapitalismu? A předtím, dokázala snad nějakým způsobem zamezit feudálnímu nevolnictví, přímému panství člověka nad člověkem? Křesťanská morálka bezpochyby dokázala mnohé excesy zmírnit, otupit jejich hrany; ale například i ten alespoň relativní pokrok jaký bezpochyby znamenala občanská revoluce, to jest skok z feudálního nevolnictví do (alespoň) občanské svobody, tak to už šlo podstatně jinými cestami, nežli přes nějakou "křesťanskou morálku". Tady byly prostě už zcela jinak nastaveny základní koordináty - právě celého systému jako takového.

Ještě jednou: jestliže se opravdu chceme dožít nějaké podstatně lepší, humánnější společnosti - pak pro tuto změnu musíme nasadit v š e c h n y páky, všechny prostředky které vůbec jenom máme k dispozici; a i pak zůstane velkou otázkou, jestli to bude stačit. Je nutno změnit systém, stejně tak jako provést revoluci v mravních prioritách celé populace, či přinejmenším její rozhodující většiny. (Mimochodem: opravdu nevím, o co opíráte svůj optimismus, že většina lidí má už tak nějak v sobě dánu "lásku k bližnímu". Reálná praxe pro takovýto optimismus poskytuje asi jen velmi slabou oporu.)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka motivace Pondělí, 10.Února 2014, 23:04:25

Ad pan Holubec: jde o to že my si na sebe "nepleteme biče" nějakého motivačního sytému - ten motivační systém tady je sám od sebe, a to od samého počátku existence lidstva. (Přesněji řečeno ještě mnohem dále v hlubinách evoluce, ale to tu teď nemá smysl více rozebírat.)

Že kapitalismus bazíruje na lidské chudobě? - Ale dozajista; právě proto já vždycky znovu tvrdím, že kapitalismus má svým způsobem geniální systém d v o j í motivace: jak motivace pozitivní (dobrat se většího majetku, většího bohatství, vyššího majetkově-společenského statusu); a za druhé motivace negativní, strach před chudobou, úsilí se z této chudoby vymanit.

Jenže, ještě jednou, to není nějaký bič který bychom si na sebe jenom my sami nějak upletli či vymysleli, tato - dvojí - motivace je tu objektivně daná, a jak řečeno ta tady byla vždycky, po celou historii lidstva, kapitalismus tento motivační systém jenom zperfekcionizoval, jestliže za feudalismu prostý rolník sotva měl možnost dobrat se nějakého velkého bohatství, jemu šlo jenom o to sklidit dost úrody aby se přežila příští zima, v moderním kapitalismu má v podstatě každý principiálně otevřenou možnost vyšplhat se někam výše na onom žebříčku příjmů, majetku a tedy i sociálního statutu. A proto se také každý (respektive většina populace) snaží, usiluje, pachtí, žene se stále někam dopředu, stále dál, protože před sebou vidí zcela reálnou možnost alespoň trochu vylepšit svou čistě materiální situaci.

Vy píšete, že existují nějaké "další cesty"; v tom případě by mě ovšem opravdu velmi zajímalo, kde Vy tyto cesty (k tomu vymanit se z motivačního systému kapitalismu) spatřujete.

Já takové cesty - v absolutním smyslu, totiž že by bylo možno se vůbec obejít bez nějakých materiálních motivací - opravdu nevidím; a právě proto vidím jediné reálné řešení v tom, tyto materiální motivace

1. přestavět tak, aby působily společensky alespoň relativně žádoucím směrem; a

2. doplnit a vyvážit tyto ryze materiální motivace motivacemi nemateriálními, duchovně-mravními.

Ale u toho druhého bodu je naprosto nezbytné si uvědomit, že samotná změna mravních hodnot opravdu nepostačí. Ty materiální motivace jsou nakonec vždycky silnější; a proto je nutno zásadní změnu provést právě tady.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Poláčkovi Úterý, 11.Února 2014, 18:18:20

Vážený pane Poláčku,
ano, velmi s Vámi souhlasím. Změnit musíme jak pravidla soužití, tak způsob myšlení a z něho plynoucího chování.

Potíž je ovšem v tom, že ty dvě věci (systém a myšlení) jsou na sobě závislé. Kapitalismus (ale i demokracie apod.) je systém pravidel soužití, který není věcí samou o sobě, ale je produktem lidského myšlení, lidských charakterů, tužeb, názorů, postojů atd. Je to určité schéma výhradně duchovní povahy, jako ostatně vše, podle čeho jednáme. Vždyť se přece nejdříve rozhodujeme a až pak jednáme. Takže to první - pravidla soužití ve společnosti – je závislé na tom druhém – na duchovním stavu společnosti.

Dobrý duchovní stav, z něhož má vzejít dobrý společenský řád, lze v našich zeměpisných šířkách utvářet jedině pomocí křesťanství. Nic jiného k dispozici ani nemáme. Ideologie jsou účelové a vždy někoho zvýhodňují a filosofie jsou jen dílčí, dobově závislé a s omezenou mírou platnosti. A víra v hypotetické dobro v člověku, člověku, který si vystačí sám a nic nad sebou nepotřebuje, vede ke kultu osobnosti. Ten pravidelně končí tyranií jednotlivce nad celkem (Napoleon, Hitler, Stalin a někteří další).

Diskutovat o vlivu křesťanství na utváření pravidel soužití, ať už na základě historického poznání nebo jevů aktuálních, lze do nekonečna. Je třeba však vidět jedno: křesťanství nikdy nebylo jedinou silou, která společenské poměry utvářela. O tom nás minimálně v rovině symbolické zpravuje už příběh vyhnání Adama a Evy z ráje. Odmítání Boha tu bylo vždy. A bude tu v nějaké míře až do konce časů (držím se biblické terminologie).

To, oč tu jde, je, aby toho odmítání Boha a nedbání pravidel, která nám Bůh pro naše dobro stanovil, bylo co nejméně. To je vlastně také smysl existence křesťanství.

Pokud křesťanství není součástí základního vzdělávání, pak o něm lidé nic nevědí. Nevědí nic o tom jediném, co je může udělat lepšími. Ve skutečnosti je to ještě daleko horší – to, co lidé o křesťanství „vědí“, jsou jen samé předsudky. Pak samozřejmě nemůže být toho odmítání Boha méně a méně, ale naopak více a více. Za takového stavu k žádné obrodě duchovního stavu společnosti dojít nemůže a nemůže se tudíž zrodit ani žádný lepší systém společenského soužití.

Maximálně může přijít něco, co se tak tváří, jako kdysi komunismus. Něco, co člověka zase jenom zotročí a naplní příkopy podél cest ke „světlé budoucnosti“ hekatombami mrtvých.

Váš Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Myšlení, nebo bytí? Neděle, 16.Února 2014, 20:30:16

Dobrý den, byl jsem teď přes týden dosti zaneprázdněn, takže se k odpovědi dostávám až teď.

Takže, pane Vyleťale, počněme Vaší úvodní tézí - totiž, že "systém" respektive kapitalismus atd. je výhradně "duchovní povahy", neboť se přece "nejdřív rozhodujeme a až pak jednáme".

Tak to sice je v bezprostřední rovině našeho jednání; ale nejen ortodoxní marxista, nýbrž i docela "obyčejný" psycholog by oproti tomu namítl, že tento kauzální řetězec je ještě delší - a že nežli se k něčemu rozhodneme, tak napřed v něčem žijeme. Něco utváří reálný svět okolo nás, reálnou základnu našeho žití, našich životních zkušeností - a my n a p ř e d toto objektivní bytí žijeme, a teprve na základě toho dospíváme k určitým závěrům, a k určitým rozhodnutím.
Tyto závěry, tato rozhodnutí jsou sice samozřejmě produktem naší vlastní osobnosti, našeho vlastního charakteru, našich vlastních priorit a preferencí - ale na straně druhé, ve všem tom se odráží právě ta objektivní realita, která vytváří rámec našeho vlastního žití.

Proč tuto skutečnost natolik podrobně rozvádím: protože jestliže je řeč o kvalitě systému respektive kapitalismu (a kvalitě života lidí v něm), pak asi nebude stačit jenom začít mít "dobré názory" a podle nich činit "dobrá rozhodnutí", nýbrž zároveň je nutno změnit i ty rámcové podmínky našeho žití, čili právě onen "systém" sám, aby on svým vlastním charakterem takřečeno "produkoval" ty dobré názory, dobré, pozitivní, humánní způsoby chování a jednání.

To je právě na celé věci tak obtížná, že zde existuje vyslovený koloběh vzájemné závislosti, takže v podstatě nikde není možno objevit jeden jediný počáteční "pevný bod", u kterého by bylo možno začít, a od tohoto počátku všechno v pozitivním smyslu změnit. "Začít" je zřejmě opravdu nutno všude zároveň - jak v oblasti mysli a vědomí, tak ale i v oblasti (objektivního) bytí.

Tolik tedy k prvnímu bodu.

Další téze, že "v našich zeměpisných šířkách" lze "dobrý duchovní stav, z něhož má vzejít dobrý společenský řád" vytvářet jedině na základě křesťanství, neboť "filosofie jsou jen dílčí, dobově závislé a s omezenou mírou platnosti".

První problém u této téze se nám ukazuje už v následujícím: každý k o n k r é t n í náboženský systém je stejně tak jenom dílčí, jako ony systémy filozofické. Jednotlivá náboženství se od sebe odlišují svou představou Boha (respektive více bohů), jejich rolí, jejich charakterem, jakož i způsobem kultu.
Z této podmíněnosti se do určité míry vymaňují spirituální systémy asijské provenience, které se alespoň ve své čisté podobě dokáží obejít bez představy (personálního) Boha; nicméně, i tyto východní duchovní systémy se od sebe navzájem markantně odlišují, což opět zadává poukaz na jejich pouze partikulární charakter.

Zdá se tedy, že jestliže hledáme nějaký duchovní impuls pro pozitivní přetvoření naší stávající společnosti, který by neměl partikulární a tedy pouze podmíněný charakter, že pro ten účel bude nutno najít, objevit něco, co stojí jako prvotní spirituální princip ještě z a všemi těmi konkrétními, jednotlivými náboženskými systémy a představami.

A nezdá se, že by bylo možno toto hledání dovést k úspěšnému konci bez použití filozofie; neboť jakkoli sice souhlasí, že jednotlivé filozofické systémy jsou každý o sobě jenom dílčí a omezené, pak zároveň ve své s u m ě vytvářejí v podstatě ucelený obraz našeho světa, našeho vlastního bytí. Jde jenom o to, dát si tu práci, za těmi jednotlivými střípky této skládačky objevit to společné, to Jedno, co za tím vším stojí.
Obrazně řečeno, jde o to, za všemi těmi jednotlivými větvemi, za vším tím neproniknutelným houštím listí najít a objevit onen centrální kmen, z kterého to všechno nakonec vyrůstá.

A to platí jak pro filozofii jakožto pojmový způsob myšlení, tak i pro spiritualitu jakožto meditativně-celostní způsob nazírání našeho bytí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.