ČSSD a „podělané tradice“

Petr Dimun

Petr Dimun se vrací k tzv. vajíčkiádě, která se odehrála před pěti lety a která podle něho poznamenala jak českou politiku obecně, tak konkrétně ČSSD.

Pan Sobotka zatím jedná korektně. Občas však v ČSSD trvají na podělaných tradicích, jsou tam dvacet let a nevnímají, co my jim říkáme“, nechal se slyšet ve své MF Dnes ve středu Andrej Babiš. S jeho popisem situace, byť v trochu jiném smyslu, než to Babiš myslel, lze bohužel souhlasit.

Blíží se výročí události, které poznamenaly jak českou politiku obecně, tak ČSSD konkrétně. Před pěti lety, v kampani pro volby do Evropského parlamentu, poprvé vstoupil masivně do veřejného prostoru fenomén sociálních sítí, najmě pak Facebooku. Ačkoliv po krajských volbách 2008 existovaly hlasy (včetně toho mého), že to jsou poslední volby, které pomíjely potenciál internetu, online kampaní a sociálních sítí, ČSSD si nechala ujet vlak a dělala kampaň postaru.

A tak jakkoliv se tehdejší volební manažer Karel Březina snažil, čím více bylo billboardů, inzerátů v novinách, koncertů s najatými umělci, čím více bylo mítinků, tím více se zvedal odpor proti ČSSD.

Vyvrcholení v podobě tzv. vajíčkiády, kdy se mladí lidé předháněli v tom, kdo si hodí vejcem a pochlubí se s tím na Facebooku a novináři v online zpravodajství zase v tom, kdo bude mít lepší fotku vejcem zasaženého politika ČSSD či jeho reakci, a kdy MF Dnes bez uzardění přinesla na titulní straně návod, jak správně házet vejcem, je ostudným obrazem o stavu našeho veřejného prostoru.

Tam někde jsou kořeny úspěchu Víta Bárty a Věcí veřejných, Tomia Okamury a jeho Úsvitu či ANOfertu Andreje Babiše. Přitom, pokud to vůbec připustíme, to jsou oni, na které se házejí ve vyspělé demokracii vajíčka a média proti nim vedou kampaně.

Dnes je ČSSD samozřejmě v jiné situaci. Těžko si představit, že by Bohuslav Sobotka vzbuzoval takové emoce, jako Jiří Paroubek a jako strana je s výsledkem lehce nad dvacet procent spíše předmětem soustrasti, než strachu. Problém je, že strany se ze soustrasti nevolí.

Pro volbu značky či konkrétního programu a politika se lidé musí přesvědčit či nadchnout. Zvláště voliči ČSSD, notabene ve volbách druhého řádu, kterými eurovolby jsou, mají tendenci hlasovat nohama. O to více, má-li ČSSD premiéra, oba předsedy parlamentních komor a jsou horem spodem přesvědčováni, že i levicového prezidenta.

A tady se vracím na začátek mého textu. Zatímco ANO na internetu obecně a sociálních sítích konkrétně vede permanentní kampaň, ČSSD jakoby s volbami někdo vypnul. Podělaná tradice. Přitom úspěch komunikace v těchto nových médiích je založen na nenásilnosti, pravidelnosti a otevřenosti.

Chápu, že se vítězové a s nimi spojení přátelé z různých agentur vrhají na obsazování ministerských pašaliků, ale neměli by zapomínat na pomíjivost — a hlavně vratkost — takového vítězství. Zvláště pokud budou tento rok hned dvoje volby, ve kterých sice na hlavy ČSSD nebudou padat vajíčka, asi je nebude ani nikdo fackovat, ale spíše mohou být všem tak nějak jedno.