Snaha měnit u nás volební pravidla i politický systém je téměř tak stará jako existence moderního českého státu. Prakticky stále stejné jsou i uváděné důvody. Už od dvacátých let se ozývaly námitky proti poměrnému volebnímu systému, že vede k roztříštěnosti parlamentu na navzájem znesvářené skupiny a skupinky, že se obtížně sestavuje vládní většina, že i samo vládnutí je obtížné, že se to pak musí řešit nesystémově (známý systém Velké pětky, přechodně dokonce Šestky).

A samozřejmě už tehdy existovala kritika korupčního chování politických stran, hovořilo se o zbytečném tříštění sil (kvalitní politici proti sobě v různých politických stranách), o poškozování národního zájmu, jemuž je nadřazován zájem stranický atd. Například v publikaci Libora Vykoupila „Český fašismus na Moravě“ se lze dočíst:

„Mezi některými politickými činiteli probíhaly (v roce 1926 — pozn. M. H.) úvahy o oktroji ústavy, který by vytvořil podmínky k přeměně parlamentu v akceschopný orgán. Uvažovalo se nad různými variantami, jako bylo nahrazení poměrného volebního řádu většinovým, nebo zavedení prémiového systému, který by zvýhodnil nejúspěšnější strany na úkor nejslabších… Podle nového systému by snad bylo vhodné rozdělit mandáty tak, aby polovinu získala vítězná strana…a teprve druhá polovina by se dělila podle počtu hlasů.“

Asi nepřekvapí, že nejsilněji se v boji za změnu volebního systému a v tažení proti systému politických stran angažovali čeští fašisté. V programu Národní obce fašistické bylo zrušení systému pluralitní parlamentní demokracie na předním místě.