Tradice českého parlamentarismu

Volání pravice po vlastním zástupci ve vedení sněmovny je pochopitelné. Bohužel odporuje praxi, kterou pravice sama prosazovala v době, kdy měla v dolní komoře převahu.

Ve středu se ani napodruhé nepodařilo zvolit čtvrtého místopředsedu Poslanecké sněmovny. Už podruhé neuspěl Tomio Okamura, jehož hnutí Úsvit disponuje pouhými čtrnácti poslanci. A zvolen nebyl ani zástupce TOP 09. Ta po neúspěšné kandidatuře Miroslava Kalouska minulý týden nasadila do středeční druhé volby expředsedu svého poslaneckého klubu Petra Gazdíka.

Vedení sněmovny tak zatím zůstává čtyřčlenné: předsedou dolní komory je Jan Hamáček (ČSSD), místopředsedy Jaroslava Jermanová (ANO), Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) a Vojtěch Filip (KSČM).

Zatímco minulý týden pozorovatelé nezvolení prvního místopředsedy TOP 09 zdůvodňovali jeho neoblíbeností u poslanců levice i hnutí ANO, s neúspěchem Petra Gazdíka si nevědí rady. Všeobecně se počítalo s tím, že jeho nominace projde. Na rozdíl od Kalouska je konsensuálnějším typem politika.

Leč nestalo se tak. Gazdíkovi chybělo ve druhém kole ke zvolení devět hlasů, obdržel sedmaosmdesát hlasů ze 190 přítomných poslanců. Okamuru jich volilo pětasedmdesát. V prvním kole Gazdík obdržel čtyřiasedmdesát hlasů, Okamura sedmašedesát.

Pro zvolení místopředsedy je třeba obdržet nadpoloviční většinu hlasů z přítomných poslanců. „TOP 09 jako čtvrtá nejsilnější frakce ve sněmovně si svoji pozici místopředsedy zaslouží,“ nepochybuje o nároku své strany na pozici místopředsedy dolní komory první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Faktický lídr TOP 09 by měl pravdu v případě, bylo-li by součástí tradice českého parlamentarismu poměrné zastoupení stran ve vedení dolní komory. Nicméně zkušenost je opačná, a to především zásluhou právě pravicových subjektů.

Polehčující okolností pro TOP 09 je, že klíčovým tvůrcem této tradice nebyla ona, nýbrž ODS. Letošní sněmovní volby byly od vzniku samostatné České republiky celkově sedmé. Pojďme si ve stručnosti připomenout, jak vážně tu strany od roku 1992 braly ohled na opozici při obsazování vedení sněmovny.

Prvním předsedou dolní komory českého parlamentu byl zvolen Milan Uhde z ODS. Stalo se tak po volbách v roce 1992, kdy vznikla první Klausova vláda. Připomeňme, že to byla právě ODS, která dlouhodobě a systematicky prosazovala většinový volební systém.

Klausova politika preferovala silové řešení politických konfliktů, což v praxi znamenalo, že tehdejší lídr pravice nebral ohledy nejen na opozici, nýbrž ani na své koaliční partnery. Umožňovala mu to i tehdejší konstelace: ODS disponovala ve vládě většinou, ODA i KDU-ČSL tak mohly být v koalici – a taky nejednou byly – přehlasovány.

Nekompromisnímu – nejen ve vztahu k opozici, nýbrž i ke koaličním partnerům – pojetí politiky nahrávalo také to, že nebyl ustaven Senát. Většinový přístup se logicky projevil také v obsazení vedení Poslanecké sněmovny. V jejím prvním volebním období tak ve vedení byli pouze zástupci koaličních stran: vedle Milana Uhdeho Jan Kasal za KDU-ČSL, Karel Ledvinka (ODA), Pavel Tollner (KDS) a Jiří Vlach (ODS). O poměrném zastoupení tedy nemohlo být řeči.

Ve volbách roce 1996 uspěla ČSSD, která tak započala expanzi nalevo od politického středu, strany bývalé koalice, tedy ODS, ODA a KDU-ČSL získaly pouhých devětadevadesát mandátů. Vznikla tak – i když jen na krátko – první menšinová vláda, kterou tolerovali právě sociální demokraté pod vedením Miloše Zemana.

Zpětně nahlíženo lze říct, že tzv. opoziční smlouva, či její zárodky, vznikla již tehdy. To se samozřejmě projevilo ve složení vedení dolní komory. Předsedou Poslanecké sněmovny byl zvolen předseda ČSSD Miloš Zeman. Jeho místopředsedy se stali Jiří Honajzer z ODS, Jan Kasal (KDU-ČSL), Karel Ledvinka (ODA), Jiří Vlach (ODS) a Petra Buzková (ČSSD).

V roce 1998 se po vnitřní krizi ODS a rozpadu druhé Klausovy vlády konaly první předčasné volby v dějinách samostatné České republiky. Po nich vznikla jednobarevná vláda ČSSD tolerovaná občanskými demokraty. Opoziční smlouva se logicky projevila také v obsazení vedení Poslanecké sněmovny. Jejím předsedou se stal Václav Klaus, zbylé posty si rozdělila ODS s ČSSD (Ivan Langer, Petra Buzková, Stanislav Gross). O poměrném zastoupení opět ani slovo.

Teprve po volbách v roce 2002 nastal dočasný obrat. A to díky tehdejšímu předsedovi ČSSD Vladimíru Špidlovi, který se s praxí opoziční smlouvy rozloučil v mnoha ohledech. Po volbách se tak poprvé od roku 1989 do vedení sněmovny dostali komunisté, Špidla byl vůbec první předseda vítězné strany, který důsledně dodržel poměrné zastoupení politických stran ve vedení dolní komory.

A jakkoli se v těchto dnech zástupci TOP 09 dovolávají této praxe, na tradici založenou sociálními demokraty nebyli ochotni navázat. Po volbách v roce 2002 se předsedou dolní komory stal Lubomír Zaorálek (ČSSD), jeho místopředsedy pak Jan Kasal (KDU-ČSL), Ivan Langer (ODS), Jitka Kupčová (ČSSD), Miroslava Němcová (ODS), Hana Marvanová (US) a Vojtěch Filip (KSČM), který od roku 2005 kumuloval funkci místopředsedy sněmovny s funkcí předsedy své strany.

Volby v roce 2006 skončily patem. Druhá Topolánkova vláda pak byla produktem politické korupce, bez ní by většinu ve sněmovně nezískala. Předsedou dolní komory byl zvolen Miloslav Vlček z ČSSD, místopředsedy Lubomír Zaorálek, Vojtěch Filip, Miroslava Němcová a Jan Kasal. Budiž tedy zdůrazněno, že tu podruhé za sebou měla opozice důstojné zastoupení ve vedení sněmovny.

Od roku 1998 do roku 2010 tedy opozice, byť v důsledku různých okolností, obsazovala vždy více méně polovinu křesel ve vedení sněmovny. Toto uspořádání podporovaly především ČSSD a KSČM, které vždy trvaly na poměrném zastoupení. Experti přitom zpravidla zdůrazňují, že poměrné zastoupení opozice ve vedení sněmovny přispívá k zachování elementárního konsenzu v dolní komoře, zároveň jej považují za předpoklad vzájemného respektu všech zúčastněných stran.

Vítězné strany voleb v roce 2010 ale na tato doporučení nedbaly. Volby sice vyhrála ČSSD, koalice si ale do čela sněmovny prosadila Miroslavu Němcovou, jejími zástupci byli Lubomír Zaorálek, Kateřina Klasnová (VV) a Vlasta Parkanová z TOP 09. Pravice se tak v minulém volebním období vrátila k praxi 90. let minulého století: nepřipustila, aby byl ve vedení sněmovny také zástupce KSČM. Její kandidát Vojtěch Filip získal pouhých čtyřicet hlasů.

A navíc: příspěvkem koalice ODS, TOP 09 a VV k tradici české politické kultury nebylo pouhé ignorování opozice při volbě vedení sněmovny, tuto praxi si Nečasova vláda osvojila také při prosazování některých klíčových norem. Pravice tu systematicky pošlapávala právo opozičních stran, týkalo se to především zkracování procedur či práva opozice vyjadřovat se k vládním návrhům. Vláda tak nejen že prznila parlamentní kulturu, nýbrž především popřela jednu z klíčových funkcí parlamentu, totiž parlamentní diskusi.

Podle již zesnulého bývalého ústavního soudce Vladimíra Klokočky je parlament nejvýznamnější tribunou a oficiálním jevištěm pro všechny velké politické diskuse. Parlamentní proslov podle něj plní řadu základních funkcí: je prostorem, v němž se diskutují základní problémy země před očima veřejnosti, a to většinou v protikladu projevů vládních a opozičních a s cílem dosáhnout odpovídající rezonance ve veřejném mínění.

„Proto jde často o zdůvodňování vlastních rozhodnutí, o kritiku stanovisek druhých, a tím také o veřejnou kontrolu v nejširším slova smyslu, o informaci a přesvědčovací práci,“ napsal Klokočka v roce 2006. Byla to přitom vláda Petra Nečase, která bránila opozici artikulovat její postoj, využívala k tomu například institut legislativní nouze.

Ostatně i Ústavní soud dal v březnu 2011 za pravdu opozici, která tvrdila, že stav legislativní nouze nelze zneužívat k omezování jejích práv. „Mezi nejzákladnější práva v parlamentní demokracii patří právo opozice účastnit se parlamentních procedur i právo blokovat či oddalovat rozhodnutí většiny,“ zdůvodnila rozhodnutí soudu jeho tehdejší místopředsedkyně místopředsedkyně Eliška Wagnerová.

Připomeňme, že klíčovou postavou tehdejší vlády byl Miroslav Kalousek, který nyní volá po právech opozice a po poměrném zastoupení v dolní komoře. Jeho strana nyní sklízí plody toho, co sama zasila.

V politické teorii se mimo jiném rozlišuje konsensuální a většinový model demokracie. Jak jsme ukázali výše, byla to právě levice, která se pokoušela do tradice české politické kultury vnést onen konsensuální přístup, jehož součástí je mimo jiné respekt k poměrnému zastoupení ve sněmovně. Naopak pravice tu vždy prosazovala většinový model, ve kterém vítěz bere vše a vládne pokud možno bez ohledu na opozici.

Kalouskově TOP 09 rozumíme, pokud by ČSSD byla důsledná a věrná své tradici, měla by do vedení sněmovny nakonec někoho z TOP 09 podpořit, na druhou stranu se některým poslancům levice nelze divit, že se k tomuto kroku nemají. S pravicovou většinou mají dosud živé neblahé zkušenosti a nevidí důvod, proč na ně nyní zapomínat.

I proto jsou kuloárové informace, dle kterých dostali komunističtí poslanci pokyn, aby ve středu nehlasovali ani pro jednoho z kandidátů, z jisté perspektivy logické. Pravice zkrátka dostává ochutnat své vlastní medicíny.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Proč dává deník Právo tolik prostoru k vyjádření názoru právě Kalouskovi? Sobota, 7.Prosince 2013, 00:46:57

Ten nešťastný Kalousek. S tím si ještě užijeme! To, co vypouští do veřejného prostoru, je třeba brát vždycky s rezervou. Zajímalo by mne, proč dostává v deníku Právo tak velký prostor pro vyjádření svého názoru. Není snad Právo jinak spíše levicový deník - publikují zde Keller, Kohák, Bělohradský aj.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.